Mendelssohnova duchovní tvorba, v čele s oběma velkými oratorii Eliáš a Pavel, nepatří v českém koncertním provozu právě k repertoárovým kompozicím. Svatováclavskému hudebnímu festivalu (SHF) proto náleží důležitá role nejen v prosazování Mendelssohnova duchovního díla, ale obecněji i německé duchovní hudby 19. století, kterou české publikum stále zná jen ve značně selektivním výběru. Pro závěr letošního ročníku SHF padla volba na téměř dvouhodinového Eliáše, monumentální oratorium z roku 1846 na starozákonní text, v němž sbor a představitel titulní postavy biblického proroka v podstatě nesejdou z improvizovaného pódia v oltářním prostoru katedrální baziliky Božského Spasitele v Moravské Ostravě.
Fota SHF / Martin Kusyn.
O to pozoruhodnější je skutečnost, že šlo o nastudování připravené pouze pro závěrečný koncert SHF. Reprízy se nedočkalo ani v Brně, domovském městě obou hlavních kolektivních těles, ani na jiném koncertním pódiu. Je to škoda: s tímto obsazením a na této interpretační úrovni si lze docela dobře představit úspěšné turné. Festivalu se podařilo shromáždit mimořádně vyrovnanou interpretační sestavu, v níž prakticky nebylo slabého článku. Filharmonie Brno se představila ve výborné formě napříč celým orchestrem, ať už šlo o barevně exponovanou skupinu dřevěných dechových nástrojů, spolehlivé žestě, nebo plně a kultivovaně znějící smyčce. Mendelssohnova instrumentace přitom vyžaduje jak mohutný zvuk velkých ansámblových ploch, tak komorněji znějící pasáže.
O kvalitách Českého filharmonického sboru Brno přítomného sbormistra Petra Fialy lze sotva pochybovat. Jeho výkon v závěru letošního festivalu však byl opravdu mimořádný. Sbor v Eliášovi není nějakým nezaujatým komentátorem stojícím mimo děj. Proměňuje se v lid, Baalovy proroky, zástupy věřících a další účastníky biblického dramatu a spolu s titulním hrdinou je jeho skutečným protagonistou. Brněnský sbor tuto mimořádně náročnou úlohu zvládl na excelentní úrovni. Strhující byly velké sborové výstupy, stejně působivé však bylo účinkování členů tělesa v sólových ansámblech andělů. Český filharmonický sbor Brno se zkrátka blýskl a byl jedním z hlavních aktérů mimořádného večera.
Ani sólistické obsazení za ním nezaostávalo. Čtveřice hlavních protagonistů patřila do kategorie snů: výborná sopranistka Marie Smolka s ostravskými kořeny svým útlejším a světlým hlasem naplňovala ideální představu o obsazení sopránového partu. Hlasově a svou přítomností nepřeslechnutelná a nepřehlédnutelná mezzosopranistka Bella Adamova zpívala hlubší ženský part neodolatelně. Dvojice zahraničních pěvců, tenorista Ilker Arcayürek a nedostižný basbarytonista Krešimir Stražanac v titulní úloze, sebevědomě ztvárnila mužské party. Už samotné angažování takto vyrovnaného mezinárodního obsazení je dokladem renomé, umělecké úrovně a kontaktů, které si SHF za léta své existence vybudoval. V Eliášovi není možné ukrýt nedostatky jednotlivých protagonistů za mohutný orchestr a sbor: sólisté jsou neustále součástí dramatického toku díla a jejich schopnost pracovat se slovem a reagovat na ostatní účinkující je stejně důležitá jako jejich hlasová kvalita.
Nad nemalým vokálně-instrumentálním aparátem držel pevnou ruku Roland Kluttig. Žádný rozevlátý interpret, který by na sebe strhával pozornost okázalými gesty, ale suverénní německý kapelník v nejlepším smyslu tohoto slova. Jeho dirigentská gesta byla úsporná, čitelná a účelná, takže orchestr i sbor na ně reagovaly s obdivuhodnou jistotou. Právě Kluttigova věcnost se ukázala pro Mendelssohnovo dílo jako výhoda. Rozsáhlé oratorium se nerozpadalo do řady efektních uzavřených čísel, nýbrž si uchovávalo dramatický tah a zřetelnou architekturu. Eliáš ostatně patří k těm oratoriím, v nichž je hranice mezi duchovní kompozicí a hudebním dramatem mimořádně tenká; Kluttig tuto latentní opernost partitury nepřeháněl, ale nechal ji přirozeně vyrůstat z hudby samotné.
Poněkud zmatečně působila informace o škrtech v tištěném programu. Nakonec totiž zaznělo dílo bez avizovaných zásahů do Mendelssohnova originálu, zato s třicetiminutovou přestávkou. Právě její zařazení se mi jevilo jako zbytečné. Jestliže se Kluttigovi v první části podařilo vytvořit souvislý dramatický oblouk a udržet pozornost publika navzdory značnému rozsahu skladby, dlouhé přerušení tento účinek poněkud oslabilo. Eliáš je sice rozměrné dílo, ale současně drama, jehož vnitřní napětí těží z kontinuity biblického příběhu.
Volba Mendelssohnova Eliáše pro závěrečný večer tak nebyla pouze monumentální tečkou za festivalem. Připomněla především, jak rozsáhlá oblast německé duchovní hudby 19. století zůstává v českém koncertním životě stále stranou pravidelného zájmu. Svatováclavský hudební festival v tomto ohledu dlouhodobě plní záslužnou úlohu. A letošní Eliáš ukázal, že taková dramaturgická odvaha nemusí být službou hudební historii: při špičkovém obsazení, jaké se v ostravské katedrále podařilo shromáždit, může téměř dvě století staré oratorium působit jako strhující hudební drama. Jen se nechce věřit, že tak vycizelované nastudování po jediném večeru zmizelo.
Martin Jemelka
