Název Violino virtuoso měl anticipovat, že koncert Letních slavností staré hudby 24. července v pražském staroměstském kostelu sv. Šimona a Juda bude poctou houslové virtuozity, oslavou andělských i ďábelských houslí. Skutečnost tomu většinou odpovídala.
Fota Petra Hajská / LSSH.
OBNI (španělsky Objeto Barroco No Identificado neboli Neidentifikovaný barokní objekt) je relativně nový soubor na evropské mapě historicky poučeného provádění barokní hudby (založen v roce 2021, o dva roky později vydal debutovou nahrávku s hudbou Bacha a Vivaldiho). Jeho ambicí je hlavně upozorňovat na virtuózní hudbu 17. a 18. století. Zakladatelkou, uměleckou vedoucí a osobností, která asi rozhoduje o všem zásadním, je téměř devětadvacetiletá španělská houslistka Miriam Hontana. (Španělsko má v současnosti štěstí na mimořádně talentované houslistky – viz mimo jiné čtyřiadvacetiletá María Dueñas Fernández.) Poslouchám-li vynikající houslistky minulosti a současnosti, mám pocit, že všechny vyzařují zvláštní světlo, které muži nemají – Neveu, Haendel, Mutter, Jansen, Hahn… a patří k nim svým způsobem i paní Hontana. Na tomto festivalu jsem neslyšel lepší houslistku (vlastně houslistu). Její hra technicky bere dech, má sametový, barevně bohatý tón; téměř dokonalá interpretace s báječnou barokní ornamentikou. Bylo to poprvé nejen letos, ale vůbec, kdy mi byla hra na barokní verzi houslí (tedy zkrácený hmatník, střevové struny, nemoderní ladění, obloukový smyčec) stejně příjemná jako na špičkové moderní housle. Velmi dobří byli její compañeros – Ramiro Morales – teorba, barokní kytara, Daniel Oyarzabal – cembalo, Daniel Garay – perkuse a především Ismael Campanero – violon. Možná to lídryně dělá v programech pravidelně, možná tím vždy ukojí mužské ego, ale violonistovi a vlastně i cembalistovi a perkusionistovi dala v programu oslavujícímu housle velmi podstatný prostor (viz zbytečný a nudný Juan Baptista José Cabanilles – Pasacalles octavo tono por Gesolreut). Ale dobře – změna a kontrast byly základem i v barokní hudbě. Itálie a Španělsko nebyly v pohledu na barokní hudební dikci zrovna jednotné, ale jsou to Španělé a koncert koneckonců podpořilo Velvyslanectví Španělského království… Uměl bych si totiž na omezené ploše koncertu představit zajímavější hudbu než Antonia Solera z 18. století nebo moderní pohled na pozdně renesančního Diega Ortize ze 16. století. Možná aby se výlet do Prahy vyplatil, hráli pánové Morales a Garay i tam, kde neměli co dělat a kde to bylo vůči skladatelům, kteří se nemohou bránit unfair. Mám tím na mysli hudbu Veraciniho a Corelliho.
Tím jsem se dostal k vrcholům večera, kde mě výkon paní Hontano vzal dech – legendární Sonata g moll „Ďáblův trylek“ Giuseppa Tartiniho (za použití teorby by dal Tartini při svém naturelu pana Moralese zbičovat), notoricky známá Sonáta d moll La Follia Arcangela Corelliho a Sonata accademica d moll Francesca Marii Veraciniho, což byl pro mě největší houslový zážitek nejen večera, ale celého tohoto roku. Technika paní Hontano asi nezná hranic. Bylo to dokonalé, jakkoli ji jistě pomohly struny, hmatník a držení smyčce. Nádherný a příjemný pocit mi nezkazila absurdní spoluúčast teorbisty a dokonce i perkusionisty (v Tartinim a Corellim)… Abych souboru nekřivdil, i utilitární hudba zněla příjemně a publiku se určitě líbila. Kouzelný byl už vstupní Nicola Matteis a tutti v jeho efektní Diverse bizzarie sopra la vecchia sarabanda o pur ciacona z roku 1676, kde název mluví za vše.
Pražské hostování OBNI vyvolalo u publika právem nadšení, za což se chtěla Miriam Hontana odvděčit překvapivým přídavkem. Hodlala totiž na barokní housle zahrát hudbu Astora Piazzolly. Strnule jsem čekal, co bude, leč došlo k druhému největšímu překvapení co se týká přídavku v mém životě. (Ten první jsem zažil v 70. letech, kdy jednomu nejmenovanému slavnému houslistovi praskly všechny struny.) Prvních pět taktů znělo slibně, leč pak houslistka skončila, omluvila se… a odešla. Později jsem se dozvěděl, že už v supertěžkém Tartinim měla problém se střevovou strunou, kterou během sonáty „odvařila“. Předpokládám že se tak stalo v ďábelské druhé větě Tempo gusto della Scuola Tartinista. Je pravda, že po Tartinim jsem zavnímal problémy s laděním, které měly vrchol ve dvojhmatech v jedné variaci La Follie. Prostě střevové struny se chovají jinak, než moderní kovové a snadno odcházejí. Jinak řečeno po děsivé herní agresi Tartiniho se není co divit. Struny však nepraskly. Bohužel špatně odhadla situaci, chtěla překvapit barokním tangem, ale už po pár taktech ji bylo jasné, že na rozladěné housle hrát nelze a že není možné lidi po skončení řádného koncertu natahovat výměnou strun a laděním, a tak to vzdala.
Naštěstí to publikum přijalo s pochopením a děkovným potleskem. Příště bude Miriam Hontana jistě moudřejší. Toho „příště“ bych byl rád přítomen, neboť je to neobyčejná houslistka a festivalu jsem vděčný za sváteční setkání s Veracinim, Tartinim a Corellim.
Luboš Stehlík
