V úterý 2. 6. 2026 vyvrcholila festivalová rezidence kanadské umělkyně Barbary Hannigan v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2026, a to jejím druhým koncertem s Českou filharmonií. Zatímco první z festivalových koncertů s tímto obsazením jsem si neprozřetelně nechal ujít, protože jsem identický program s toutéž umělkyní zažil koncem října loňského roku v Miláně s Filharmonickým orchestrem La Scala, dramaturgicky zdánlivě disparátní program druhého červnového večera se mi z paměti jen tak nevytratí. A jistě nejen mně. Vždyť dirigentka přinutila pražskojarní publikum mlčet dlouhé vteřiny po doznění skladeb a přiměla je k potlesku vestoje ihned po doznění posledních taktů závěrečné kompozice. Ale pěkně popořádku, aby se vše řádně uložilo do paměti, včetně spokojených úsměvů filharmoniků a filharmoniček při závěrečném potlesku.
Fota Pražské jaro / Petra Hajská.
Úvodem večera zazněla Nezodpovězená otázka Charlese Ivese, jehož dílo zaznívá na českých koncertních podiích trestuhodně sporadicky. Bůhví, co by řekl Antonín Dvořák na Ivesovu první symfonii, kdyby vznikla jen o několik let dříve, tedy během Dvořákova amerického pobytu. Leccos nasvědčuje tomu, že Ives by mohl být právě oním americkým skladatelem, po němž volal sám Dvořák. O to více mě udivuje, že Ivesova hudba, ale i hudba jeho mladších amerických kolegů, nezaznívá v českých podmínkách mnohem častěji. Zvláště když se jednomu nechce věřit, že harmonicky choulostivá a instrumentačně asketická Nezodpovězená otázka je více než sto let stará kompozice. Barbara Hannigan si dala záležet na prostorové dramaturgii a akustickém vyznění této působivě ztišené kompozice se sólovou trubkou umístěnou v hledišti na balkonu a flétnami naopak v zázemí za pódiem. V úvodu kompozice sice orchestr intonačně váhal, nic to však nezměnilo na jejím sugestivním vyznění.
Následovala Haydnova Symfonie č. 45 fis moll Na odchodnou Hob I:45, o níž snad slyšel každý, kdo se jen prošel chodbami jakékoliv české lidušky. Překvapilo mě však, že symfonie mohla být nastudována přece jen ještě inspirativněji a afektivněji. Ve vstupní větě bez repetice se Barbara Hannigan zaměřila hlavně na dynamické kontrasty a ostré akcenty, vyprávění příběhu o nespokojených hudebnících toužících po zdlouhavé rezidenci po návratu ke svým rodinám však ponechala spíše na představivosti posluchačů. Ani afektivně ufňukaná druhá věta nenesla stopy pochopení pro hudební rétoriku. Nejvíce mě zaujal ostře frázovaný a rytmizovaný menuet třetí věty. Finále postrádalo vtip a instrumentalisté, včetně dirigentky, se jen tiše trousili z pódia, jen aby nezavrzaly parkety. Kampak se poděl protest této skladby? Oranžová vesta vytažená zpod pultu? Galantní gesto koncertního mistra Jana Mráčka, který nabídl rámě kolegyni Petře Brabcové od prvního pultu druhých houslí, pak definitivně nasměrovalo Haydna do řad rokokových parukářů a nikoliv provokativních performerů, jako byl například Ives, kteří by už jen volbou tóniny fis moll vzkazovali publiku, že tady něco nehraje. S publikem se před přestávkou rozloučila dirigentka zamáváním ze zákulisí.
Haydnova symfonie naznačila určité stylistické limity sopranistky a dirigentky Barbary Hannigan. Druhé polovině večera ovšem svrchovaně vládla jako strhující vypravěčka. Schoenbergova půlhodinová programní skladba inspirovaná básní Richarda Dehmela Zjasněná noc pro smyčcový ansámbl, nebo rovnou smyčcový orchestr, jak tomu bylo v případě skvěle disponované smyčcové sekce České filharmonie, je interpretačně, ale i posluchačsky náročná kompozice, podobně jako Metamorfózy Richarda Strausse, které zazněly během prvního společného večera České filharmonie a Barbary Hannigan. Nepamatuji se, že bych tuto kompozici slyšel v tak emociálně vypjaté a vypravěčsky poutavé podobě, jakou předložila Barbara Hannigan. V podstatě všichni hráči prvních pultů potvrdili aktuální kvality smyčcové skupiny, která zaujala jak disciplinovanou dynamikou, tak výrazově vypjatými unisono pasážemi. Bylo to strhující provedení.
V závěrečné, přibližně patnáctiminutové suitě z muzikálu Girl Crazy George Gershwina, jejíž páteří byla trojice evergreenů I Got Rhythm, Embraceable You a But Not for Me,excelovala Barbara Hannigan jako zpívající dirigentka a dirigující zpěvačka současně. Ke sborovému zpěvu přivedla i filharmoniky a filharmoničky, které publikum ihned odměnilo frenetickým aplausem. Dosud jsem slyšel zpívat jen členy Budapešťského festivalového orchestru, a proto mě těší, že se k nim na vysoké úrovni připojili i členové České filharmonie. Již tak žhnoucí publikum pomohli uvést do varu, takže koncert nemohl skončit jinak než ovacemi ve stoje. Přídavek nebyl potřeba. Posluchači odcházeli z Rudolfina s Gershwinovými hity na rtech. Jistě nejen pro mě byl koncert v předvečer finále Pražského jara hvězdným okamžikem letošního festivalu. Kanaďanka Barbara Hannigan pak byla nejzářivější hvězdou na tomto červnovém nebi.
Martin Jemelka
