Navnaděn tímto názvem zajel jsem v úterý 4. 11. do Pardubic. Hostem tamější Komorní filharmonie byla totiž mladá violistka Dana Zemtsov. (Bohužel se mi nepodařilo odhalit její věk občanství. Holanďanka, Mexičanka, Ruska?) V pardubickém Domě hudby zahrála Violový koncert D dur Franze Ferdinanda Antona Hoffmeistera (1754-1812) a Violovou sonátu Es dur Niccoly Paganiniho (1782-1840). Obě skladby souzněly s mottem večera, potud dramaturgii chápu. Paní Zemtsov ukázala mimořádnou techniku a lahodný tón (nevím, na jaký nástroj hraje).

Fota František Renza.

Nešlo však očekávat výjimečnou hudební kvalitu. Hoffmeister byl průměrný skladatel, jenž psal efektní, leč průměrnou hudbu. Paganiniho sonáta rozhodně nepatří mezi jeho nejlepší díla. Byl to gejzír duchaprázdné techniky a melodická invence rozhodně nedosahuje kreativity capriccií a Koncertu h moll. Smysluplnější by bylo dát na program například Schwanendreher  Paula Hindemitha.

Večer uzavřela Sukova smyčcová Serenáda op. 6, dílo, které mám v paměti hlavně v legendárním provedení Českého komorního orchestru s Josefem Vlachem. Dnešní pardubický orchestr sice nemá tak špičkové smyčcové obsazení jako v 70. letech, ale Suka zahrál velmi dobře a pod vedením dirigenta Roberta Kružíka to bylo příjemné.

Vrcholem koncertu byl úvod –  1. symfonie letošního oslavence Jana Klusáka, která je k naší škodě uváděna sporadicky. Vynikající neoklasická hudba okořeněná prvky romantismu a rodící se Klusákovy hudební řeči. Souhra sice nebyla z počátku dokonalá, ale výsledek se přiblížil zlatému seku. Právě v Klusákovi orchestr potvrdil, že je právem označován za nejzajímavější komorní mimopražský orchestr. Škoda, že nemá repertoárovou odvahu z éry Libora Peška v první polovině sedmdesátých let, kterou jsem prožíval s nadšením.

Luboš Stehlík