Pravděpodobně většině českých a slovenských občanů narozeným asi tak do roku 1975 pojem Hudba z respiria není dosud pojmem neznámým, protože to byl „Pojem“. Pozitivní – cyklus komorních koncertů v tehdejší Československé televize (ČST). Ale i negativní – „dnes je v telce to nemožné rešpícium, tak jdeme raději do hospody“. Ale určitě i těm nedivákům, kteří dali přednost hospodě, dodnes utkvěla v mysli ikonická znělka pořadu s částí klavírní skladbičky Leoše Janáčka Sýček neodletěl z cyklu Po zarostlém chodníčku a v obraze byla fotografie siluety tehdy nové a moderní televizní věže na Kavčích horách.
Měl jsem tu čest a radost od koncertní sezóny 1980/81 začínající v září roku 1980 tento cyklus dramaturgovat. Mým předchůdcem byl dramaturg Zdeněk Vokurka – neměl sice hudební vzdělání (profesně byl snad zdravotním bratrem), ale svým zájmem a soukromým vzděláváním se, stal se nakonec schopnějším než mnohý doktor hudebních věd (to jsem poznal i v praxi). Cyklus jsem dramaturgoval až do 1. května roku 1990, kdy s 350. vysíláním byl zrušen. Pořad se vysílal 20 let, zaznělo asi 1000 skladeb, počet interpretů bych počítal již velmi obtížně a já jsem tedy měl v péči více jak polovinu – čili asi kolem 190 pořadů. Včetně repríz za těch 20 let vysílání cyklu došlo k více jak 1000 vysílání. Delším cyklem, nepočítám-li ty nekonečné komerční seriály typu Ordinace v růžové zahradě, je snad pouze Na plovárně s Markem Ebenem.
Hudební cyklus vznikl začátkem 70. let, kdy se ředitelem ČST (generální ředitel a podřízení ředitelové tehdy neexistovali, ale „jen“ ředitel a jeho náměstci) stal Jan Zelenka. Oprávněně je kritizováno jeho normalizační ředitelování, které jsem v nejkřiklavější podobě asi v začátcích normalizace pracovně nezažil. Ale na druhé straně byl to jediný televizní ředitel, který měl hudební vzdělání. Než se dal na žurnalistiku a politiku, vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři. A hudbu měl tento ředitel rád (jak známo umění a etika nemusí být v souladu), takže se hudbě vedlo v tehdejší ČST velmi dobře a rozsah výroby hudebních pořadů narostl za Zelenky měrou, která s předchozí, ale i s dnešní dobou je nesrovnatelná. Ale jak jsem již psal, i ty doby jsou nesrovnatelné.
Jan Zelenka, komunistický ředitel Československé televize.
Cyklus byl ukončen ihned po sametu v roce 1990 a hlavním důvodem bylo, že „šlo o Zelenkovo dítě“. A je paradoxem doby, že cyklus zrušil, jak se později ukázalo, spolupracovník STB. Bohužel dodnes se nepodařilo, a jistě již nepodaří, realizovat srovnatelnou programovou náhradu. Určitě i proto, že prostě následující dramaturgická úsilí tímto směrem nebyly již nikdy programovým „dítětem generálního ředitele“.
A to není zanedbatelné. Zelenka často i seděl mezi diváky na vysílání přímého přenosu. A tam, kam jde ten nejvyšší, tak se chtějí ukázat i mnozí nižší, takže společenství diváků pak bylo často reprezentativní. A i vystupující hudebníci si mohli zde leccos potřebného projednat.
A vlastně i to publikum cyklu bylo zajímavým fenoménem. Rozhodně nešlo o placený kompars, ale faktické zájemce. Už si nepamatuji, jestli se potencionální divák musel předem nějak přihlásit do nějakého seznamu (bezpečnostní opatření v ČST byla tehdy paradoxně značně benevolentnější než dnes), ale v podstatě, kdo zájem měl, mohl se vysílání zúčastňovat. Možná určitou roli třeba hrála i touha ukázat se v televizi, byť pozdě v noci, ale muselo jít i o hudební milovníky. Ono třeba kráčet před 23 hodinou z Kavčích hor na metro, a i v nevlídné zimě, k tomu by jen ta touha „být v televizi“ asi nestačila.
Častými diváckými hosty byly tehdy dobře fungující Kruhy přátel hudby. Neříkám, že z celé republiky, ale rozhodně minimálně i z Moravy, pokud ne i ze Slovenska. A to již pro tyto návštěvníky znamenalo návrat domů někdy s ranním kuropěním, takže šlo o opravdové hudební fandy.
Tento cyklus komorní hudby se vlastně vysílal každý týden v úterý po dobu 20 let vždy ve 22:00 – 22:45 hod. Každých 14 dnů šlo o živé vysílání (přímý přenos) a v týdnech mezí těmi živými přenosy se vysílaly reprízy, které jsem též vybíral a měl v tom nějakou strategii. A tato pravidelnost nebyla narušena ani o hlavních letních prázdninách, kdy se též vysílaly reprízy. Takže v každém roce po dobu 20 let se natočilo asi 20 nových koncertů, a i s reprízami se jich každoročně odvysílalo asi 52. A to se již do paměti vryje.
Divácká sledovanost byla asi 3-5 %, což z dnešního hlediska, a navíc u nikoliv zase tolik atraktivní komorní hudby, bylo naprosto nevídané. O tom si třeba dnešní ČT art může nechat jen zdát. Ale opět zdůrazňuji, že tehdejší dobu s dneškem nelze zase tak jednoduše srovnávat již třeba jen kvůli tomu, jak mnohé jiné možnosti mediální zábavy dnešní televizní divák má.
Vysílání nebylo časově bůhví jak atraktivní. Pamatuji si na zkušenost, kdy ředitel Zelenka navštívil nějaký koncert mladých úspěšných interpretů – on opravdu chodil na koncerty, v čemž je dnes srovnatelný snad pouze s politikem Miroslavem Kalouskem. Jinak dnešní superšéfové se raději nechávají vidět při všelijakých show – to má asi větší propagační dopad. A Zelenka celý ten navštívený koncert navrhl do mimořádného „Respiria“ mimořádně v neděli ve 21:00 hod. – snad aby ti mladí muzikanti neodcházeli z vysílání kolem 23. hod., ale již kolem 22. hod., což je pro běžný koncertní provoz též běžný čas. Mezi mladými účinkujícími byla i tehdy začínající pěvkyně Dagmar Pecková. A světe div se, sledovanost jsme měli dvojnásobnou. Toto udělal jen hodinový časový posun ve vysílání.
Název „Hudba z respiria“ vznikl podle toho, že cyklus se zrodil, když se začal zprovozňovat televizní areál na Kavčích horách. A tam opravdu bylo takové odpočinkové respirium s křesly k posezení a s popelníky ke kouření. Po sametu si právě tam při nějaké besedě tehdy trošku již provokativně zakouřil myslím i Miloš Zeman – tehdy spíše předseda ČSSD než předseda vlády, natož prezident. Toto kuřácké respirium se vždy trochu upravilo, květinově vyzdobilo, byl k dispozici klavír, přidaly se židle, vhodně se zasvítilo, navozily kamery… a mohlo se vysílat. Ten prostor dodnes existuje, dokonce se zvětšil a přibyl i bufet. Ale již se bohužel hudba odsud nevysílá.
Vlastně šlo o improvizovaný prostor, nikoliv studio, což se mohlo i vymstít. Sám jsem to nezažil, znám pouze z vyprávění. Přihodilo se slavnému houslistovi Josefu Sukovi, když u klavíru s ním tehdy spolupracoval Alfréd Holeček a nejsem si jistý, zda šlo o zkoušku nebo živý přenos. Ale sám jsem tu nehodu po letech ze záznamu viděl, takže asi již šlo o koncert, protože zkoušky se nezaznamenávaly. Prostě těsně vedle stradivárek Josefa Suka spadla ze stropu televizní lampa. Kromě úleku se naštěstí nestalo nic.
V 80. letech, to již pamatuji, se do respiria trvale nainstalovaly i varhany. Nešlo o velký nástroj, ale zase nikoliv nějaký pokojový. Vlastně asi taková velikost, jak bylo obvykle k dispozici studentům na konzervatořích nebo hudebních akademiích. Pro mě to znamenalo možnost dalšího rozšíření vybíraného repertoáru.
Též jsem inicioval nákup nového koncertního křídla. Podařilo se nám dostat do pořadníku mistrovského nástroje „vývojového“ oddělení královehradeckého Petrofu, což byla převážně „ruční výroba“ jen jednoho nástroje ročně. To byly nástroje, které získávaly i mezinárodní ocenění a jeden z nich si třeba vozil po světě i italský slavný klavírní virtuos Arturo Benedetti Michelangeli (1920–1995). Však nástroj stál tehdy snad nějakých 700 tis. Kč, což se rovnalo snad devíti škodovkám. Neměl jsem odvahu takovou koupi realizovat sám, a tak jsem si ke spolupráci přizval tehdejší špičkovou klavíristku a profesorku Valentinu Kameníkovou (1930-1989).
Typickou dramaturgickou sestavou pořadu byly tři skladby – něco historičtějšího úvodem, pak něco spíše soudobého a nakonec hlavní „pecka“ s hlavní hvězdou večera. Na každou z těchto části se dostalo přibližně 10´. A těch zbývajících 15´ tvořilo průvodní slovo s tehdy populárním Milanem Friedlem (1931-2009) a samozřejmě znělka, potlesky, titulky – mimochodem ty se psaly na velký černý válec, kterým se klikou otáčelo, a tak ty titulky plynuly obrazovkou odspoda vzhůru – odborně se tomu dnes říká roll, tehdy se říkalo „otáčet bubnem“.
Režiséry cyklu byli Ivan Kotrč, Milan Macků, Ladislav Váňa – a u těch jsem se režii učil. Hlavním kameramanem byl legendární rektor AMU prof. Ilja Bojanovský. Tím rektorem byl v letech 1980-1991, takže byl snad jediným rektorem, kterého nesmetla sametová revoluce. Nebo minimálně nikoliv hned. Když jsem začal režírovat, tak zpočátku právě s Iljou Bojanovským jako hlavním kameramanem.
Coby ještě student jsem tu jistou dramaturgickou roztříštěnost „Respiria“ i kritizoval. Připadalo mi to jako obrozenecké začátky koncertního provozu v 19. stol., kdy na jednom koncertě třeba na pražském Žofíně zazpívala zpěvačka za klavírního doprovodu, pak následovalo třeba smyčcové kvarteto, a nakonec i symfonický orchestr. Prostě tehdejší provozovatel chtěl takovou pestrostí zvýšit atraktivitu pořádaného koncertu, což viděl z dnešního hlediska právě v oné roztříštěnosti, a tak si zajistit větší návštěvnost (mimochodem tehdy se též tleskalo, když se líbilo, nikoliv podle současné etikety vždy až na konci skladby). Ale nakonec jsem tuto zavedenou dramaturgickou „roztříštěnost“ též přejal, protože po 10 letech, kdy jsem do cyklu vstoupil, se to pro pořad stalo již typickým. Prosadil jsem sice i „monotematická“ respiria – myslím, že první bylo s tehdy světově proslulou pěvkyní Gabrielou Beňačkovou. A dále třeba s klavíristou Ivanem Moravcem, cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, houslistou Josefem Sukem…, ale v celkovém dramaturgickém profilu cyklu šlo o nepodstatné výjimky.
Dramaturgie cyklu i zohledňovala kulatá výročí skladatelů i interpretů. Ale snažil jsem se bránit, aby to nebylo hledisko rozhodující, což někdy u jubilantů naráželo i na nepochopení, protože měli pocit, že jim upírám „jubilejní právo“ k televiznímu vystoupení. Ale hned v počátku mého televizního působení mě proslulý hudebník a propagátor především barokní hudby Milan Munclinger (1923-1986) zpražil svou poznámkou: „Dramaturgii u nás dělají převážně hudební nuly, a proto i nuly na konci letopočtů.“ Tak jsem se snažil, aby jeho pravda měla své meze. Vedle výročí narození výkonných umělců i skladatelů, se trochu méně připomínala i výročí úmrtí, čehož se nejvíce domáhaly hlavně žijící vdovy. Potencionálním žijícím jubilantům jsem škádlivě a s nadsázkou oponoval, že zohledňuji pouze 50leté jubileum a pak 100. a násobky sta. Trošku mě toto bránilo, ale plně jsem to nedodržoval, takže nějaké hořkosti zůstaly.
Též si pamatuji, že vyšperkované byly i jubilejní 100., 150., 200., 250., 300. a 350. vysílání. Znamenalo to, že se volil ten nejreprezentativnější (spíše tedy známější a tradičnější) program a nejreprezentativnější účinkující. A s pomocí Milana Friedla a jeho proslulé Lyry Pragensis se vždy vydal reprezentativní program na ručním papíře s nějakou grafikou i verši, což byl jeho svět.
Pro mladého absolventa HAMU byla pozice televizního dramaturga tohoto cyklu velmi atraktivní a vlastně jsem tomu obětoval i možnou dirigentskou kariéru, čemuž se dodnes někteří známí i diví. Ale z dnešního pohledu to vypadá zcela jinak. Tehdy naši mladí dirigenti nebudovali zázračné zahraniční kariéry. To přišlo až o generaci později, takže tehdy se mi ta „oběť“ ani nezdála veliká.
A ostatně možnost spolupracovat s naší tehdejší absolutní hudební špičkou mělo své kouzlo. Osobně jsem se znal se všemi významnými českými a dost i slovenskými interprety a skladateli té doby a stále jsem si tehdy aktualizoval přehled o jejich repertoáru.
A též prestiž televizního zaměstnance byla tehdy daleko větší než dnes. Sice jsem již nezažil „zlatá léta“ svých o generaci starších předchůdců, kteří když s televizí někam přijeli, tak se i pořádaly zabíjačky a mimořádné slavnosti. Ale i já ještě zažil značnou úctu, když jsme někam přijeli natáčet.
A to nemluvě i o pracovní přitažlivosti spočívající i v dramaturgické komplexnosti tehdejšího hudebního vysílání, které jsem ještě zažíval – vážná hudba (symfonická, komorní, hudebně dramatická), jazz, folklor, dechovka (malá i koncertní), zábavná hudba snad všech druhů (pop, rock, country…)… – vše mělo své pravidelné cykly. Byť jsem některé žánry nikdy nedělal, znal jsem jejich dramaturgy, na dramaturgických poradách jsem poznával i jejich záměry a problémy… O tom se dnešnímu mladému televiznímu hudebnímu dramaturgovi nemůže ani zdát. (O té komplexnosti někdy příště.)
Člen slavného Smetanova kvarteta violoncellista Antonín Kohout kdesi prohlásil: „Hudba z respiria je podium sice malé, ale svým dosahem neuvěřitelně velké.“ Věděl jsem třeba od vystupujících hudebníků, že když vystoupí v „Respiriu“, tak se to okamžitě odrazí ve zvýšeném zájmu o jejich vystoupení po celé republice. Prostě návštěvníci i jiných koncertů chtěli vidět a slyšet ty, které viděli a slyšeli v televizi. Tak to prostě fungovalo.
Paradoxem jistě je, že normalizační doba tehdejší hudebníky a skladatele vcelku dobře zmapovala i pro budoucí generace – pořady jsou dodnes uloženy v televizním archivu na KH. Dnešní hudebníci tuto jistotu zdaleka nemají. Pokud se ovšem nestane nějaká chybka a archiv ČT nějakým pitomým rozhodnutím půjde do stoupy přinejmenším i s ČT, protože ta tu též není na věčné časy. Tím spíše, jak těžko hledá svou tvář pro budoucnost. A to nemluvě, že pořady z té doby většinou nejsou limitovány vysílacími právy, což je pozitivní i negativní výdobytek až doby pozdější.
Těch setkání s tehdejší naší hudební špičkou bylo požehnaně. Ale něčím navíc ještě výjimečné byly hlavně následující. Vždy mě překvapovala až nepochopitelná pečlivost v přípravě klavíristy Ivana Moravce (1930-2015). Člověk by řekl, že pro tak renomovaného umělce zahrát v televizi 10´ není problém. Ale on si vždy sjednal, že snad týden před vystoupením chodil v nočních hodinách cvičit na respiriovém klavíru. A k závěru si nechával do respiria dopravovat i svůj vlastní nástroj. A to nemluvím, jakou pozornost vždy věnoval i přípravě nástroje se „svým“ ladičem. Netušil jsem, že třeba kladívka lze nějak „napichovat“, a tak ovlivňovat zvuk klavíru. Prostě Ivan Moravec měl i úžasné nástrojařské praktické zkušenosti. Jeho posedlost byla obdivuhodná. Na druhé straně si nejsem jistý, zda vždy ještě i efektivní. Nuance, kterými se zabýval, již často byly těžko postřehnutelné. Ale to asi není důležité. Důležité spíše je, že umělec do toho dal maximum možného.
Trochu mi to připomíná i marnost, o které se kdysi vyjádřil šéf nějaké slovutné gramofonové firmy. Začal totiž mít pocit, že již nemá smysl investovat do dalšího zvyšování zvukové kvality nahrávek, když nakonec většina posluchačů se spokojí s kvalitou MP3…
Jinou zajímavou zkušeností bylo vystoupení slavné pěvkyně Ludmily Dvořákové (1923-2015). Též nenechala nic náhodě. Na Kavčí hory se přišla podívat i se svým manželem a dirigentem Rudolfem Vašatou (1911-1982). Ťukla si na respiriový klavír a prohlásila, že je pro ni naladěn příliš vysoko, že to musí jít dolů (byl laděn tradičně s „a´“ 440 Hz). Též hned prohlásila, že nemá absolutní sluch, ale kmitočty že cítí v krku. Byl z toho problém, protože, když jsem o tom mluvil s ladičem, tak ten odmítl, že by se celý nástroj přelaďoval, že by to bylo spíše k neužitku než k užitku. Ale slíbil, že ladění trochu „změkčí“. Též jsem o tom mluvil s dirigentem Zdeňkem Košlerem, protože on měl s tím nějakou zkušenost i z Národního divadla, kde s Dvořákovou něco připravovali, a nakonec ze spolupráce snad i sešlo a údajně právě kvůli přelaďování. Pravil mi tehdy, že by sice na začátku orchestr šlo naladit něco níže, ale přes celé představení by to nevydrželo, protože hudebníci by to „tlačili“ k zažitému zvuku. Tak jsem nevěděl, co dělat. A pak mi někdo poradil, abych pěvkyni zatelefonoval, že klavír je připraven podle jejího požadavku. A nastal kritický okamžik, když pěvkyně přišla na vystoupení. Ihned si ťukla na klavír a poděkovala, že jsme jí vyhověli. A nám zasvěceným spadl kámen ze srdce. Šlo tedy evidentně „jen“ o psychickou záležitost.
Další dodnes nezapomenutelný zážitek jsem měl s brněnským basistou Richardem Novákem. Do závěrečných titulků jsem napsal „zasloužilý umělec Richard Novák“. Ale on mě při generálce upozornil, že cti tohoto titulu se mu ještě nedostalo. A já se zeptal, jak to je možné? A on pohotově odpověděl: „Je lepší, když se ptáte, jak je možné, že ten titul nemám, než kdybyste se ptal, jak je možné, že ten titul mám.“ Faktickým důvodem bylo, že měl bratra Jana Nováka – významného skladatele emigrovaného do Švýcarska a ten navíc byl milovníkem latiny, a tak i biblických inspirací, což tehdy vadilo. V roce 1986 však Novák titul zaslouženě i získal.
Od prvního vysílání cyklu se vedla kronika o každém přímém přenosu. Tam se vystupující umělci, nebo přítomní hraní skladatele většinou podepsali i s nějakou poznámkou. Když jsme skončili, tak měla kronika snad tři tlusté svazky. Do svého nového domova v Austrálii jsem je vézt ale nezamýšlel a televizní spisový archiv neměl zájem, protože „respirium“ bylo přece pořad z doby před sametem. Tak jsem kroniku nabídl Českému muzeu hudby v Praze a věřím, že tam je dobře uloženo.
Též jsem tam odevzdal dvě krabice lístkového katalogu podle interpretů i podle skladatelů, který jsem po celou dobu pečlivě budoval (i zpětně za dobu, kdy jsem dramaturgem ještě nebyl), a jen tak jsem mohl se dobře orientovat, co a kým bylo již hráno, a tak co by se ještě mělo zahrát.
O tu kroniku nejdéle až do svého odchodu z ČST do důchodu pečovala asistentka režie paní Olga Vítová. A též nejcitlivěji otáčela tím titulkovým bubnem. A k ní se váže humorná televizní vzpomínka. Stalo se při exteriérovém natáčení raně romantické německé opery Čarostřelec C. M. von Webera. A vystupovali tam i sokolníci s lovícími sokoly. Když přišlo na natáčení jejich scény, paní Olga volá do megafonu: „Pánové s ptáky prosím na plac“.
Stanislav Vaněk
