Závěr Roku české hudby přinesl nahrávací úspěch, který jsem nečekal – Supraphon ve spolupráci s Českým rozhlasem vydal třídílný box s hudbou Bedřicha Smetany, který dle mého názoru překonavá vše smetanovské, co letos vyšlo. Na prvním CD jsou švédské symfonické básně Richard III., op. 11, Valdštýnův tábor, op. 14, Hakon Jarl, op. 16, a docela povedenou úpravu Smyčcového kvartetu č. 1 e moll „Z mého života“. Druhý disk obsahuje problematickou a málo uváděnou Festivalovou symfonii E dur, op. 6 (občas zvanou Triumfální). Třetí disk patří ikonickému cyklu Má vlast. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí šéfdirigent Petr Popelka, nový umělecký šéf Wiener Symphoniker.
Proč je pro mě tento titul překvapením? Nečekal jsem, že orchestr, který je vnímám jako druhořadý, nahraje Vlast i švédské básně na srovnatelné úrovni s Českou filharmonií, přičemž rozhlasové symfoniky na ni jednoznačně pozvedl dirigent. Problematický opus 6 byl právě dirigentem pročištěn a stal se přes některé minusy relativně přijatelným. Nicméně přes ambici zaznamenat hudbu, kterou by se asi konkurence od Vltavy nebyla ochotná zabývat, a získat ve světě pozitivní body u kritiky, neexistence druhého disku by v tomto projektu nebyla minusem.
Provedení „švédské“ hudby je podobně občerstvující jako verze Jakuba Hrůši a jeho Bamberských symfoniků z Dvořákovy Prahy 2024 – silně dramatické se zvýrazněnými středními hlasy a tónově bohatě vrstvené. V podstatě nemám zásadní argument proti symfonické úpravě kvartetu Georgem Szellem, jenže sžíravost a psychedeličnost a rozvrat Smetanovy duše nelze takto vyjádřit stejně silně jako v originálu… Má vlast je hybnější a tempově pestřejší nežli v mnohých jiných nahrávkách a kupodivu je poslechově zajímavější nežli opěvovaná nahrávka České filharmonie (2024), kupříkladu Šárka a Tábor. Některé nástrojové momenty nejsou sice tak skvělé a smyčce nehrají tak dokonale jako v Berlínské filharmonii, nicméně celkově mě pojetí Petra Popelky „baví“ víc než Kirilla Petrenka a Semjona Byčkova.
Pro doplnění přidávám některé názory Petra Popelky:
„Vrcholnou Mou vlast by člověk měl dělat trochu jako operu, jako velký příběh… Jako cyklus básní s tematikou rodné země je v dějinách hudby naprosto unikátní, a hlavně, neznám dílo, které by bylo s větší láskou napsané. … Obdivuji jeho dramatický talent. Každou notou cítíte, že jde o vůli vyprávět příběhy, které jsou slovy těžko zaznamenatelné. A to je zároveň klíč k dnešním posluchačům. Naším záměrem a snahou bylo, aby nahrávka měla v popředí děj vyprávěný tóny.“ Jak je spokojený s výsledkem? „Byla to nádherná spolupráce. Natáčeli jsme ve studiu S1 Českého rozhlasu, kde vynikne určitá zvuková blízkost nahrávek. Navíc jsme také nahrávali ve formátu Dolby Atmos, který bude pro fajnšmekry ke stažení od ledna 2025. A když jsme nahrávku s hudebním režisérem Petrem Strejcem a mistrem zvuku Rostislavem Supou dostříhávali, bylo nám líto, že už ten tvůrčí proces končí. Nespěchali jsme, šlo nám o to udělat všechno co nejlépe. Jsem nadmíru spokojený.“
Spokojený jsem i já. Mám pocit, že je to nahrávací vrchol spolupráce dirigenta Petra Popelky s Rozhlasovými symfoniky.
Luboš Stehlík
