Letošní Letní slavnosti staré hudby myslím docela dobře charakterizují slova – láska, cesta, dobro, zlo a proměna. Právě substantivum proměnlivost je přiléhavé pro večer na Zámku Troja 27. července. Nejdříve však musím pravdivě vyznat, že v repertoáru, který představil Vojtěch Semerád se svými zahraničními přáteli, jsem totální laik a nepomohou mi nějaké životní zkušenosti či znalosti z dávného studia muzikologie. Celý večer jsem poslouchal jako nepopsaná tabula rasa, jako dítě, které se poprvé v životě setká s náročnou hudbou na koncertu České filharmonie, ale má otevřené srdce a touhu aspoň maličko pochopit. Byl to první koncert festivalu, kdy u mě totálně převládaly dojmy.
Fota Jan Kantor.
Nejdříve fakta. Vojtěch Semerád, jinak umělecký šéf skvělého souboru Cappella Mariana a pěvecký či instrumentální host řady jiných souborů a projektů renesanční a barokní hudby, zpíval a hrál na kopii barokních houslí, Kiya Tabassian, Kanaďan s íránským původem a šéf souboru Constantinople, hrál na setar a zpíval, Syřanka Waed Bou Hassoun hrála na oud a zpívala, Belgičan Lambert Colson hrál na cinky a flétny, bas tvrdila francouzská gambistka Lucile Boulanger. Program byl rozčleněn do čtyř bloků, dlužno dodat pevně provázaných a na sebe navazujících: Stvoření, Echo, Daphne, Orpheus, Sibylla, což vlastně ideově podprahově navazovalo na předchozí festivalové projekty. (Snad hrála roli idea mýtických Proměn Publia Ovidia Nasa.) Celým večerem se prolínala hudba evropského rodu (Borboni, Von Bruck, Van Eyck, Playford, Peri, Firenze, Landi, Monteverdi) nazřená 21. stoletím umně protkaná hudbou Orientu (snad perského typu) se silným autorským vkladem pana Tabassiana a paní Hassoun. To vše zarámované krotkými fantaziemi žijícího Philippa Hersanta a improvizačními spojkami. Technicky vzato hudba je jen jedna, takže prolínaly se i nástroje, tudíž setar a oud byly součástí evropské hudby, housle, gamba a cink hudby orientální.
Začnu slovy Vojtěcha Semeráda, autora koncepce projektu, která by mohla být klíčem: „Metamorfosi nejsou ´jen´ koncert, je to výsledek hledání společných kořenů a jazyka, kterým dokážeme mluvit všichni. … Mýty a legendy jsou od nepaměti pilíři lidské kultury a provázejí nás bez ohledu na to odkud pocházíme. Vybrali jsme si několik inspirativních příběhů – nymf Echo a Dafné, pěvce Orfea, či věstkyně Sibylly -, kteří určují náš hudební výklad a pomáhají nám vytvořit most mezi kořeny civilizací.“
První poznání – dokonale přesná moderní západní (nebo že by severská?) intonace je v orientální hudbě irelevantní, tento typ hudebního projevu nelze vnímat prizmatem České filharmonie či Bennewitzova kvarteta, hlavní je emoce, prožitek, spojení hudby a slova, poselství, spojení. V hudební a obecně kulturní fúzi je možné téměř vše, takže jako „normální“ se pak jeví hra setaru, malé hruškovité perské loutničky, či oudu (arabský či islámský bezpražcový chordofon podobný evropské loutně) například v hudbě Monteverdiho (originální pojetí hitového songu Si dolce è´l tormento) nebo Periho. Hudebníci asi spolu často nespolupracují, ale souhra byla výborná, řekl bych telepatická. (Bylo dojemné sledovat gambistku, jak pozorně sleduje setaristu a houslistu a oudistka setaristu, který jako by byl středobodem hudebního mikrosvěta v sále.) Předpokládám že pro to, co jsem slyšel ten večer, bych co se týká orientálních nástrojů těžko ve světě hledal lepší alternativu… Vycházeje z toho, čím jsem začal tento článek, neumím to posoudit!
Zvláštní zastavení si zaslouží Vojtěch Semerád. Málokterý český muzikant vyzařuje, jistě nejen v mé přítomnosti, tolik pozitivních vibrací, optimismu a nadšení. S jeho znělým tenorem jsem však míval sluchový problém, a to z jednoduchého důvodu – nemám zrovna v lásce hlasy příliš tlačené nosem. Delší dobu vnímaná nazalita někdy nebývá moc příjemná. Tady mi to však nevadilo, k veškeré hudbě byl jeho sonorní hlas navýsost přiléhavý. Ne že bych si neuměl představit alikvotně bohatší a témbrově zajímavější sólové tenory, ale v této konstelaci jsem byl spokojen. Rozhodně více než s jeho hrou na housle, která sice byla daleka třeba výkonu Miriam Hontany z 24. července, ale naštěstí měla jen podpůrnou roli, takže vlastně nevím, jakým je mistrem barokních houslí.
Vojtěch Semerád napsal i tato slova: „Naše hudební odysea zahrnuje repertoár 10. – 20. století a staví most mezi Východem a Západem s jasnou touhou po dialogu a hledání společného hudebního dědictví.“ Ona touha mohla ten večer být sice jen naznačena, leč bylo to pěti hudebníky naplněno od srdce a velmi věrohodně a skutečně to byl dialog (quintolog) mezi jinak odlišnými kulturami. Navíc ze všeho dýchalo člověčenství. Byl to pro mě neobyčejně poučný večer. Obávám se, že se už nestanu milovníkem orientální hudby, nástrojů a čtvrttónů, ale budu svět, který je mi cizí, hluboce respektovat.
Luboš Stehlík
