IVAN MEDEK 100
Při příležitosti sta let od narození Ivana Medka (1925–2010) si připomínáme jeho stopu v českém hudebním životě. Váže se k nejzajímavějším dějům a osobnostem, byť se utvářela často navzdory politickým událostem a zájmům konkrétních lidí. Posledně jsme vyprávěli o tom, jak Ivan Medek pro hudbu zahořel a začal na Pražské konzervatoři studovat skladbu. Jeho vlastní kompozice se mu ovšem hrubě nelíbily, a tak začal o hudbě spíš psát. Nebylo mu ještě ani jednadvacet, když přijal nabídku stát se administrativním ředitelem Českého komorního orchestru. Ta nabídka přišla od dirigenta Václava Talicha.
Fota archiv rodiny Talichových.
Setkání s Václavem Talichem bylo pro Ivana Medka osudové. A dá se říct, že pro Talicha také. Medek Talicha v nejtěžších chvílích jeho života svým způsobem zachránil. Když byl dirigent v roce 1945 obviněn z kolaborace s nacisty (nikdy nikým neprokázané), přišla za ním skupina konzervatoristů v čele s Medkem s naléhavým přáním, aby s nimi pracoval a aby je vedl. Takový projev důvěry od nejmladší generace hudebníků byl pro Talicha životně důležitý. Zejména v době, kdy ani Česká filharmonie, ani Národní divadlo nechtěly politicky riskovat byť jedno jediné Talichovo vystoupení.
Vzájemné kontakty Václava Talicha s Ivanem Medkem začaly už v roce 1944. Velkému českému dirigentovi bylo tehdy 61 let, Ivanu Medkovi devatenáct. Už čtyři roky přitom pilně navštěvoval Talichovy koncerty ve Filharmonii i představení v Národním divadle.
„Jednoho dne v roce 1944 mi volala maminka, že se sešla s dirigentem Václavem Talichem. Potkala ho náhodou, zrovna šel z Národního divadla s Otou Horákovou, se kterou tehdy chodil, přes most na druhou stranu řeky, měli namířeno do nějaké vinárny. Maminka ho pozvala k nám. Talich si všiml, že mám na pianě nějakou partituru. Tuším, že to byl Valdštýnův tábor. Chvíli o tom se mnou mluvil a začali jsme mluvit i o jiných věcech. Až jsme oba získali pocit, že to není náhoda a že by taková schůzka mohla někdy pokračovat. Uvědomil jsem si, že jsem potkal mimořádně zajímavého a důležitého člověka.“
Václav Talich a Ivan Medek při promýšlení Českého komorního orchestru (na zahradě Talichovy vily v Berouně).
V životě Ivana Medka nebyla podobná setkání výjimečná. Od smrti svého otce Rudolfa Medka v roce 1940 měl blízký vztah s některými jeho přáteli, třeba s básníkem Františkem Halasem nebo historikem Zdeňkem Kalistou. „Dodnes si uvědomuji, že jsem všem těm lidem zavázán skoro stejně jako svým rodičům. Brali nás v těžkých chvílích vážně. Museli vědět, co my jsme nevěděli: jak jsme hloupí a nevzdělaní, co bychom se ještě měli naučit. Ale oni v nás viděli partnery, alespoň tak se nám to jevilo. A to bylo povzbuzující. Talich byl toho příkladem. Naše opravdové přátelství začalo, alespoň z mé strany, právě v té době. Zažil a cítil jsem to velmi silně zejména v květnu 1945, kdy Talicha zavřeli.“
Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil
Po květnovém osvobození nebyl Václav Talich vpuštěn do Národního divadla, zato byl uvězněn na Pankráci, protože prý kolaboroval s nacisty. „V tak vysokých funkcích se pochopitelně musel s Němci stýkat, to se nedalo obejít,“ komentoval to Ivan Medek ve svých vzpomínkách (Děkuji, mám se výborně, Torst 2005). „Po válce mu například vyčítali, že korespondoval s Emanuelem Moravcem, což byl za války ministr osvěty a školství, jeden z největších válečných kolaborantů. Ale v Talichových dopisech třeba stálo: ‚Vážený pane ministře, protestuji proti tomu, aby členové orchestru ND byli totálně nasazeni.‘ A podobně. Byly to věcné dopisy a týkaly se vždycky někoho jiného než jeho samého. Ale nechci to idealizovat, člověk v takové funkci byl samozřejmě vystaven strašnému pokušení a nutnosti, ba povinnosti stýkat se i s těmi potentáty.“
Václav Talich po věznění na Pankráci.
Ivan Medek se nicméně ještě s několika kamarády z dirigentského oddělení konzervatoře rozhodl, že celou věc není možné takto nechat. „…zkrátka jsem sedl a napsal do Kanceláře prezidenta republiky doktoru Benešovi dopis: ‚Vážený pane prezidente, velmi rád bych s Vámi hovořil ve věci týkající se Václava Talicha, a nejen jeho.‘ Velice stručně. Maminka a všichni kolem mi říkali, že jsem se zbláznil. Bylo mi přesně dvacet. Dostal jsem odpověď, abych přišel. Bylo to v říjnu 1945, Talich už byl na svobodě, ale pozvání na Hrad platilo.“ Hovor s prezidentem Benešem byl pak především o politické situaci v Československu.
Talich byl tedy mezitím z vězení propuštěn. Umělec, který byl do té doby středobodem českého hudebního života, se ocitl v situaci, kdy se dost lidí bálo mít s ním jakýkoliv kontakt. O to častějším námětem byl pro převážně politické polemiky v tisku. Vnitřně byl otřesen a ponížen, což samozřejmě nastartoval už Pankrác: „Vězení bylo v době těsně poválečné mnohem víc ponižující než pozdější vězení politická,“ připomíná Ivan Medek. „Ta měla v 50. letech měla povahu tvrdé represálie, ale nebyl to posměch, a hlavně byla to vězení, kde byli lidé zavíráni svými nepřáteli. Kdežto tady to byli čeští bachaři, kteří uráželi lidi, dělali si z nich legraci, nechali je drhnout podlahu. Byli to často bachaři, kteří tam byli už za války, což patří bohužel trochu k českému stylu. Talich neměl výčitky, ale měl pocit hluboké uraženosti. Vězení mělo vliv na jeho celkovou nervovou a psychickou situaci po celou dobu poválečnou, kdy to sice byl pořád velký mistr, ale ta obrovská vitalita a síla, kterou měl předtím, byla zlomena. Je třeba říct, že žádný světový dirigent nebyl postaven po 2. světové válce před takové problémy jako Talich. Do situace úplného zákazu veřejného vystupování a toho velikého potupení, kriminálu. Ani Karajan, u kterého je jeho dobrovolné členství v NSDAP zcela evidentní.“
Pro Talicha to prostě byla mimořádně náročná situace. Ale byl tu Ivan Medek, který byl jako jeden z mála odhodlán ze všech sil ho podpořit. V říjnu 1945 napomohl tomu, aby mohl Talich promluvit na veřejnosti. Konkrétně ke studentům. V rámci Akademického týdne proslovil pozoruhodnou přednášku na téma „Duchovní problémy reprodukce“. „Dojímal mne zejména ten příliv mladých lidí a vědomí, že ti šli po celé to neuvěřitelné údobí věrně se mnou,“ píše Medkovi. „Práce s mládím mě vždy okouzlovala a věřte, že po ničem netoužím tak jako po možnosti takové nějaké situace, kde by moje zkušenost se mohla snoubit s překotnou odvahou mladých ve společné práci. Nemohu nedoufat, že při všech těch možnostech, které nám dává nový život, by se nenašla právě tato možnost, z níž by mohlo vzejít leccos užitečného.“
Demokracie, gentlemanství, slušnost
V té době už klíčila myšlenka na komorní orchestr pod Talichovým vedením složený ze studentů Pražské konzervatoře. A zároveň na znovuobnovení výuky mladých dirigentů. Nový život ovšem nedával jenom možnosti. Do cesty se také stavěly překážky, z určitého pohledu jen obtížně překonatelné. Tak například Talichovy práce se studenty, respektive jejích případných politických důsledků, se obávalo vedení Pražské konzervatoře. „V jejím čele stál tehdy doktor Václav Holzknecht, noblesní, ale přece jen velmi opatrný pán. Říkal: ‚Já nevím, co s tím, vždyť je tu stále ten zákaz.‘“ Šlo o nepsaný zákaz dirigentovy veřejné činnosti, za kterým stál ministr Zdeněk Nejedlý. „Příčinou byla v podstatě osobní nenávist,“ tak to stručně charakterizoval Ivan Medek. Tatáž osobní nenávist, kterou měl Nejedlý vůči Dvořákovi, Sukovi, Janáčkovi a mnoha dalším. Teď byla ovšem opřená o značnou politickou moc. Není tedy divu, že se významné osobnosti českého hudebního života bály něco udělat a vyčkávaly, jak se celá věc vyvrbí. Ivan Medek se rozhodl jednat. Jsme na začátku jara roku 1946.
„Měl jsem shodou okolností nějakou funkci ve Spolku posluchačů konzervatoře – tehdy byly studentské spolky mocné instituce, směšně mocné. Ještě asi se třemi kluky z dirigentského oddělení jsme se vypravili ke Zdeňku Nejedlému na ministerstvo. Audience měla kuriózní charakter – všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve svojí pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: ‚Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný.‛ Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře dr. Holzknechtem a ten nám na základě toho dovolil, aby soubor začal pracovat.“
Ať Ivan Medek hovořil o čemkoli, sebe a svoji roli zmiňoval jen tak mimochodem. Anebo vůbec. Neměl potřebu zdůrazňovat svůj podíl, i když byl nezřídka rozhodující, protože dával věci do pohybu. I audienci u Nejedlého Medek vždycky líčil jako víceméně kuriózní příhodu. Na druhou stranu nikdo neměl k tomuto občanskému činu tolik odvahy jako tento jednadvacetiletý muž.
Tak tedy vznikl Český komorní orchestr, na začátku jako dobrovolná instituce. Nikdo neměl za hraní žádný plat. „Bylo to spíš takové: My se chceme něco naučit a zároveň chceme panu profesorovi dát možnost, aby mohl dál pracovat. Někteří byli dokonce rádi, že Talich nemůže pracovat nikde jinde, protože měli pocit, že kdyby ty příležitosti měl, my bychom o něj byli okradeni.“
Český komorní orchestr, fungující na dobrovolné bázi, se stal od svého prvního koncertu v říjnu 1946 senzací československého hudebního života. Už zanedlouho prohlásil slavný francouzský violoncellista Pierre Fournier, který s ním vystupoval jako sólista, že jde o nejlepší komorní těleso, jaké kdy zažil. Orchestr dostal pozvání na slavné festivaly v Salcburku a Edinburku, ale po československém komunistickém puči v únoru 1948 zanikl. Mladí hudebníci dostali ultimátum. Buď se vzdají Talicha a „lidově demokratický“ stát jim dá peníze na další existenci, anebo budou hrát s Talichem, ale bez subvencí. U souboru, který měl po dvou letech skvělou úroveň a plány na několik sezon, by mnozí možná pochopili, kdyby se rozhodl pro práci bez Talicha anebo pro nějaké taktizování. Nic z toho se nestalo. „Český komorní orchestr vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost,“ říkal Ivan Medek, který měl na duchu tělesa lví podíl. Český komorní orchestr raději ukončil svoji činnost, než aby se zpronevěřil hodnotám, které stály v jeho základech.
Petr Kadlec
Pokračování příště
