Zahajovací koncerty orchestrů jsou vždy důležitou vizitkou a také naznačením sezony. Čtvrtek 25. září byl pro Českou filharmonii dvojnásobně významný, protože byla ve foyeru Dvořákovy síně Rudolfina odhalena busta dvojnásobného šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka.
Seong-Jin Cho. Foto Deutsche Grammophon.
Současný šéfdirigent Semjon Byčkov zvolil Koncert pro klavír a orchestr G dur Maurice Ravela a Čajkovského Pátou symfonii c moll. Uvažoval jsem, jaký signál tím vedení filharmonie vysílá české veřejnosti a světu. Sólistou byl devětadvacetiletý Seong-Jin Cho, rozhodně nejlepší korejský hudebník současnosti, který patří k nejvýraznějším hvězdám klavíru. Takže tím dává náš první orchestr najevo, že chce i nadále zvát do Prahy umělce světového renomé. Jak mám chápat uvedení Čajkovského nevím. Možná tím chtěl připomenout Čajkovského vztah k Praze. Jsem si jist, že to nebyla připomínka obdivu pana Putina k této vlastenecké symfonii, ale asi projev lásky pana Byčkova k Čajkovskému a poslechová vstřícnost často uváděného díla vůči publiku.
Fota Petra Hajská.
Několik poznámek k Čajkovskému. Celou symfonií prorůstají široká ruská duše s romantickým oparem a „osudová“ hlavní hudební myšlenka. Na rozdíl od Berlioze nebo Francka atakuje uši asertivněji a neúnavně s vrcholem v codě Finale, kde dochází k vlastenecké katarzi, která musí oslnit každého člověka, od Rusa po Američana a jak jsem si všiml v okolí zvlhlých očí, tak i Čecha. Pojetí pana Byčkova bylo zápasivé, monumentální, kdy se patetismus mísil s odevzdáním osudu. Mohl se ještě více věnovat vypointování detailů, být odvážnější v agogice, v modelaci frází (viz třeba Valse).
Česká filharmonie, brilantně vedená Janem Mráčkem, hrála ve všech sekcích báječně a s velkým nasazením, nicméně její hra v provedení Berliozovy Fantastické na Dvořákově Praze s dirigentem Robinem Ticciatim byla ještě sugestivnější. Oceňuji drobná sóla horny, hoboje, klarinetu, nádherně zpívající smyčce. Vyjmenuji několik mistrů taktovky, jejichž výklad této symfonie mě uspokojil více – Abbado, Jansons, Kubelík, Bělohlávek, Karajan.
Mnohem zajímavější, obsahem a interpretací, byl Ravel. V programu je citována dobová pražská kritika z roku 1932: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo.“ Ony přívlastky platí i pro hru pianisty – vkusné, krajkové, precizní, křišťálové, elegantní, zvukově delikátní. Přidal bych technicky, úhozově a stylově dokonalé se závěrem, že jsem tak magický výklad Ravela nikdy neslyšel, ani živě, ani z nahrávky. Stejný byl i přídavek – Menuet z Ravelovy Sonatiny, jenž svou subtilností bral dech. Možná svým pojetím Ravela nesouzněl s očekáváním některých posluchačů v sále, ale pro mě to byl jeden z nejlepších vstupů do sezony, jaké jsem s Českou filharmonií v tomto století zažil. V mých uších Ravel totálně zastínil Čajkovského.
Luboš Stehlík
Takto by se měl děkovat publiku koncertní mistr jakéhokoli orchestru.
