Takto nazvali v programu k inscenaci Verdiho opery La traviata v Moravském divadle Olomouc rozhovor dramaturgyně Viktorie Vášové s režisérem inscenace Michalem Hábou. Jak oznámila dosavadní šéfka opery a operety zdejšího divadla Veronika Kos Loulová, je to poslední premiéra v její končící tříleté šéfovské spolupráci s Moravským divadlem. Do následující sezony nastoupí olomoucký operní a operetní soubor se šéfem Jiřím Přibylem.

Držme se titulku našeho článku a ještě pokračujme. La traviata zaujala pana režiséra Hábu svým příběhem. „Může /totiž/ vypadat jako vcelku banální příběh o lásce z růžové knihovny, dá se ale číst i jako příběh o vykořisťování člověka ve světě, kde existují různé sociální kategorie (rozuměj sociální nerovnost a nespravedlnost). Dá se vnímat jako příběh člověka který má jen jednu svobodu – buď zemřít hlady, nebo prodávat práci svého těla – jen do toho ještě vstoupí láska. Takže mě vlastně zaujalo to, že je to příběh o lásce a kapitalismu.“

Fota Tereza Valnerová.

Pan režisér dále říká: „Představení Traviaty začíná na plese, kde se zpívá: „hlavně si užívat, nezastavovat se v radování“. Oblast práce a zábavy se prolíná, člověk je v jednom víru a očekává se, že se nezastaví, že bude stále dostupný na emailu, telefonu, zkrátka přítomný 24/7. Violetta je samozřejmě nejen člověk, ale také žena. A může se zdát, že dnes už jsou ženy zrovnoprávněny s muži. Ale má to své „ale“.“

A ještě: „Řekl bych, že se nesnažíme o „aktualizaci“ směrem k naší dnešní, každodenní realitě – jde spíš o analýzu toho, co v obecných rysech žijeme dnes a co žili lidé už ve Verdiho, Piaveho či Dumasově době – tedy v době pozdního kapitalismu. (…) Kapitalismus devatenáctého století nikam nezmizel, pouze se modifikoval do kapitalismu dnešního – situace je to ale velmi podobná, ne-li stejná.“

V tomto rozhovoru odpověděl režisér také na tuto otázku paní dramaturgyně: „V představení pracuješ s výraznými scénickými symboly, jako je socha zlatého býka, postava samuraje. Co bylo inspirací?“ Pan režisér odpovídá: „Býk má inspiraci v ikonické plastice býka z Wall Street, čímž odkazuje k dravosti, agresivitě a soutěživosti kapitalismu.“ (…) „Samuraj souvisí s kázní a kodexem cti, což silně ovlivňuje příběh.“

Samuraj však není v inscenaci jenom jeden, jsou tu dva, oba se samurajskými meči. Jedním z nich je Violettin lékař Doktor Grenville. Zvláštní duplicita.

Scénografem Traviaty je Dragan Stojčevski, který mimo jiné proslul svou vynikající spoluprací se šéfem operního souboru Národního divadla Brno režisérem Jiřím Heřmanem. Jak víme, výtvarné složky inscenace jsou vždy úzce provázány s týmovou spoluprací inscenátorů, mezi nimi má režisér právo veta. V olomoucké Traviatě Dragan Stojčevski zcela odkryl technické zázemí jeviště a před ně podle potřeby spouštěl polokruhový závěs nebo plakátovitý portrét mladé ženy.

Značnou část jeviště zaplnil zmíněný zlatý býk na pohyblivém podstavci, který zejména při rozmisťování sboru spíš překážel. Autorka kostýmů Adriana Černá oblékla Violettu do střihově dosti usedlých červených šatů se šálovým límcem (že by v souvislosti se střihem kimona obou samurajů?) a obdařila je výrazným leskem. Také Alfréd obdržel třpytivou košili, na níž se při jeho příchodu k Violettě skvěl značně neelegantní tmavomodrý plyšový kožíšek.

Raman Hasymau vzbuzoval v roli poněkud matného Alfréda tentokrát dojem, že jeho hlas je málo znělý a technicky nepříliš vyspělý. Hostující Ladě Bočkové seděla role Violetty nesrovnatelně lépe a domnívám se, že se v reprízách propracuje k ještě výraznějšímu výkonu hereckému i pěveckému. Otevření škrtů ve druhém jednání opery, které mělo textově odhalit rozpor mezi otcem a synem Germontovými, příliš nepřispělo k pěvecké a herecké pohodě představitele Alfrédova otce Giorgia Germonta, zástupce kapitalismu – tentokrát neměl Daniel Kfelíř šťastný den. Zlatý býk byl v této scéně využit na plno. Kromě toho, že na svém hřbetě v průběhu večera nesl celou řadu jednajících postav, tentokrát posloužil otci Germontovi svým levým rohem jako věšák na jeho klobouk. Po tomto symbolu kapitalismu se také plazila skupinka podivných baletních bytostí, jejichž světlé trikoty byly, jak jsem zjistila teprve na fotografii zblízka, potištěné obrázky papírových bankovek. Choreografie Cécile Da Costa také příliš invencí nevynikala.

Pro režiséra Michala Hábu byla Verdiho Traviata jeho první operní inscenací. Přiznal, že například možnost škrtů v operním díle jej překvapila. Bohužel si patrně neuvědomil, že v operní inscenaci není třeba neustále něco ilustrovat a dobarvovat. Nejen, že se na jevišti muselo cokoli popisně hýbat, ale navíc, protože se zpívalo v jazyce originálu, tedy italsky, obohatil překladové titulky Marie Kronbergerové ještě o jakési vlastní komentáře vztahující se k dění na jevišti. Zalidnil scénu sledem nejrůznějších výjevů se zlatým býkem, hýřil i rudě osvětleným jevištěm, až se Verdiho Traviata stala jakýmsi přeplněným kaleidoskopem. Smícháme-li všechny barvy, zmizí ve prospěch bílé. Neustále narušovaný příběh Violetty a Alfréda ve prospěch úvah o kapitalismu dospěl až k závěrečné scéně, v níž Violetta feministicky zvítězí. Vytrhne meč jednomu ze samurajů, máchne jím a jediným seknutím symbolicky popraví vše živé na jevišti. Možná, že stejnou službu jako samurajský meč mohl vykonat srp (a kladivo) v jejích rukou. Pak by sice musel být samuraj spíše socialistickým rolníkem (rolnicí), avšak Violettina vzpoura by takto mohla být ještě čitelnější a kapitalismus by byl také popraven. Ostatně – jaký že spravedlivější společenský řád by měl podle názoru pana režiséra vystřídat ten prokletý kapitalismus?

Divák tedy měl sledovat dění na jevišti, číst si české titulky a režisérovy komentáře, přemýšlet o postavení těch, kteří se jako Violetta musí živit „prací svého těla“… Na vnímání hudby mu už málem nezbyl čas. A přece jedinou nezpochybnitelnou kvalitou této inscenace je soustředěné, velmi koncentrované hudební nastudování dirigenta Tomáše Hanáka, pod jehož vedením hrál orchestr velmi dobře a také sbor podal neobyčejně kvalitní výkon (sbormistr Michael Dvořák).

Giuseppe Verdi: La traviata, Moravské divadlo Olomouc, premiéra 11. dubna 2025. Dirigent Tomáš Hanák, Režie a light design Michal Hába, dramaturgie Viktorie Vášová, sbormistr Michael Dvořák, choreografie Cécile Da Costa, scénografie Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá. Violetta Valéry Lada Bočková j.h., Alfredo Germont  Raman Hasymau, Giorgio Germont Daniel Kfelíř, Flora Bervoix Anna Moriová, Gaston Jakub Rousek, Baron Douphol Vojtěch Pačák j.h., Markýz D´Obigny Martin Štolba, Doktor Greville Oto Nouzovský j.h., Annina Kateřina Popová, sluhové, posel, bodyguardi, hasiči, uklízeči…

Olga Janáčková