Foto Reuters
V úterý 6. února 2024 odešel ve věku 88 let japonský dirigent Seiji Ozawa. Zařadil se k dirigentským legendám 20. století, kteří opustili tento svět v 21. století – Colin Davis (2013), Claudio Abbado (2014), Pierre Boulez (2016), Mariss Jansons (2019), Bernard Haitink (2021). Příčinou úmrtí bylo podle agentury Reuters srdeční selhání.
Seiji Ozawa se narodil 1. září 1935 v Šen-jang na území dnešní Číny. Chtěl být klavíristou, ale v 16 letech utrpěl zranění ruky, a proto se přeorientoval na dirigování. Ve svých 24 letech vyhrál dirigentskou soutěž na festivalu v Besançonu. Následně studoval u Charlese Muncha a posléze Herberta von Karajana v tehdejším Západním Berlíně. Díky tomu si jej všiml Leonard Bernstein, jenž Ozawu jmenoval asistentem dirigenta Newyorské filharmonie.
Foto The New York Times
V letech 1965–1969 vedl symfonický orchestr v Torontu, mezi lety 1970 a 1976 symfonický orchestr v San Franciscu. Zároveň v letech 1974–2002 řídil Bostonský symfonický orchestr, což bylo vrcholné období jeho kariéry. Poté převzal funkci hudebního ředitele Vídeňské státní opery, kterou vedl v letech 2002–2010, zlatá doba operní části jeho kariéry. Slavným se stal jeho výrok: „Miluji lidský hlas a tohle je příležitost dělat velkou operu dřív než umřu.“ Novoroční koncert Vídeňské filharmonie v roce 2002 ve Zlatém sále vídeňského Musikvereinu byl nejlepším, jaký jsem z Vídně slyšel. Legendární se stala hlavně jeho provedení symfonií Gustava Mahlera, miloval Janáčkovy opery a ruskou hudbu, byl skvělým propagátorem soudobé a současné hudby. Měl neobyčejný cit pro zvukovost a barevné valéry hudby, čímž připomínal svého „učitele“ Leonarda Bernsteina.
Pro českou hudbu je ctí, že byl mentorem dirigenta Radka Baboráka, jinak nejslavnějšího českého hornisty. Pro PolyHarmonii napsal vzpomínku na svého učitele:
„Mám velké štěstí a privilegium, že jsem minulých 26 let mohl patřit do hudební rodiny mistra a učitele Seiji Ozawy. První pozvání proběhlo v roce 1998. Bylo na olympijských hrách v Naganu. Tam jsme jako ČR slavili zlaté hokejisty, ale pro mě byla osobní výhra ještě větší. Byl jsem pozván na zahajovací slavnostní ceremoniál do mezinárodního orchestru Saito Kinen, který hry zahajoval Beethovenovou devátou symfonií pod vedením mistra Seijiho.
Následovalo mé přijetí mezi členy festivalového orchestru, a později do Mito Chamber Orchestra, který Ozawa také vedl. Tak se přihodila pozoruhodná a pro moji dirigentskou kariéru iniciační událost. Když Ozawa nemohl ze zdravotních důvodů dirigovat, byl jsem vyzván členy a uměleckým vedením, abych jej zastoupil na koncertech v Japonsku i na následném turné po Evropě. To bylo v roce 2010. Od té doby jsem MCO dirigoval pravidelně a mohl mistrovi asistovat. Stal jsem se tak jeho žákem. Kromě věcí technických, jako je dirigentské gesto, jsem mohl nahlížet do jeho partitur s poznámkami, dozvěděl jsem se mnohé z jeho uměleckých názorů a zkušeností.
Vzájemná spolupráce a důvěra vyvrcholila na jubilejním stém koncertu MCO. Opět to byl Beethovenova Devátá symfonie. Tentokrát jsem já dirigoval první a druhou větu, třetí a čtvrtou Seiji a já jsem šel hrát známé sólo do orchestru.
Nahráli jsme spolu komplet Mozartových hornových koncertů. Je to nahrávka takzvaně live. Seiji dirigoval všechny tyto koncerty zpaměti a co bylo pozoruhodné, a na čem se shodnou všichni sólisté, kteří s ním hráli, nikdy neřekl sólistovi jedinou poznámku, a na 100 procent vše podřídil stylu toho, kterého doprovázel.
Nemohu nevzpomenout koncerty s Berlínskou filharmonií. To byly vždy vrcholy sezony. Velmi těžce jsem nesl rozhodnutí tohoto orchestru, když nebyl zvolen za šéfdirigenta. Mít ho za stálého šéfa by byl můj sen.
Poslední setkání proběhlo minuly rok. Připravoval jsem s Mito Chamber Orchestra program, jehož součástí byla i Beethovenova předehra Egmont. A protože byl Seiji upoután na lůžko, jeli jsme mu přesto program zahrát do Tokia na „jeho“ Toho University. Bylo to velmi dojemné, protože se rozhodl, že bude tuto skladbu dirigovat na festivalu. A to bylo jeho poslední veřejné vystoupení. Každá generace má svoje legendy. Svoje hrdiny, kteří zanechávají stopy. Seiji Ozawa zůstane nejen v mé mysli, ale jeho odkaz bude žít dál ve všech, kteří ho poznali. Tak jako mnohé orchestry a soubory na světě mu budeme věnovat koncert Pražských komorních sólistů v sobotu 10.2. v 19.30 v pražském kostele sv. Šimona a Judy. Kdo chce vzpomenout, je srdečně vítán. Když hudba zněla, byl Seiji nejšťastnější. Tak budeme hrát i my pro něj.“
Foto The Japan News
