Nevážně vážná oslava

Jestliže se chce hudebně talentovaný jedinec, například houslista, dostat na pozici koncertního mistra váženého orchestru, primária komorního souboru či dokonce být  sólistou, což je hodně těžké živobytí, musí projít základním a středním hudebním školstvím, případně absolvovat HAMU, JAMU či jinou vysokou hudební školu. V 21. století je v podstatě už nezbytností absolvovat renomovanou evropskou nebo americkou školu, stáže, kurzy a být spjat se špičkovou pedagogickou osobností. V životopisu se může dobře vyjímat informace o stipendiu v prestižních orchestrech typu Berlínská filharmonie, u nás Česká filharmonie. Určitě pomůže, když získá zkušenosti například v renomovaném Gustav Mahler Jugendorchesteru, doma v České studentské filharmonii nebo Akademii komorní hudby (Středočeského kraje). A právě Akademie komorní hudby letos slaví decennium. Výročí oslavila 19. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina dramaturgicky pestrým koncertem, kde představila současné  a bývalé stipendisty a lektory.

Foto Marek Novotný / AKH.

Zakladatelem AKH a současným uměleckým šéfem je violoncellista Tomáš Jamník (akademiekomornihudby.cz), který večer sympaticky uvedl.  Mezi muzikanty byli i etablovaní muzikanti, například klarinetistka Anna Paulová, houslisté Eliška Halečková KukalFilip Zaykov, klavírista Jakub Sládek; z lektorů významně participovali houslista (i violista) Jan Fišer, hornista Přemysl Vojta a samozřejmě Tomáš Jamník.

Pulsujících a hudebně životadárných deset let, kdy AKH prošly desítky lidí a někteří se dostali ve svém oboru mezi národní špičku, koncert v nejlepším koncertním prostoru České republiky vybízel k radostnému, bujarému slavení. Pan Jamník však zvolil jiný koncept. Program byl plný kontrastů, hlavně vážných nebo melancholických, ale centrem programu byla v podstatě groteska, cosi mezi Goyou, meziválečnou dobou 20. století a současností, kdy je možné vše.

Foto Marek Novotný / AKH.

Capriccio, nebo-li úvod ke stejnojmenné opeře hraný smyčcovým sextetem, Richarda Strausse lze interpretovat různě. Nebyla to humorná hyperbola, ale spíše dobová salonní karikatura plná jemňoučké lyriky, vynalézavé barevnosti, v níž byl skladatel velmistrem. Páteří provedení byla houslistka Eliška Halečková Kukal, Jan Fišer v netradiční roli violisty a cellista Vilém Vlček, jehož barevně zajímavý nástroj výrazně posilnil fundament.

Při vší úctě ke Straussovi Kvartetní věta a moll Gustava Mahlera je zajímavější kompozicí. Z podání neprávem opomíjené kompozice Triem Incendio (Karolína Falkenauer-Františová, Filip Zaykov, Vilém Petras) se spoluúčastí violistky Anežky Jiráčkové jsem byl nadšen. Technicky usazené, profesionální a emočně angažované. Líbilo se mi, jak dokázali logicky propojovat řád a expresi, intimitu a prvky monumentality, křehkost a záchvěvy emocí. (V juvenilním díle „dřímá zatím jen tiše celý Mahler“, řekl Otto Klemperer.)

Foto AKH.

Od uvedení Mozartova Kvintetu pro klavír a dechy s účastí Přemysla VojtyJakuba Sládka jsem čekal více. Poprvé jsem slyšel Slavic Trio (Barbara Trnčíková – hoboj, Anna Sysová – klarinet, Petr Sedlák – fagot), ale jejich hra mě nenaplnila euforií, ale to se předpokládám časem změní. Provedení bylo poněkud fádní a navíc zařazení Mozarta do programu tohoto typu bylo disharmonické. Pro prezentaci dechů AKH by se jistě našlo nějaké vhodné dílo 19. či 20. století.

Foto Marek Novotný / AKH.

Hlavním číslem večera byla světová premiéra Suity Mortale Jana Ryanta Dřízala, báječný důkaz, že postindustriální 21. století není jen dobou s lidmi složitě komunikujících „hudebních superorganismů“, ale prostorem pro humor (vzácný v tomto zatím neradostném století), zde v podstatě groteska, kdy je možné originálně čerpat z nekonečné historie. Zprvu jsem měl pocit, že pozice sólového violoncella je při vší úctě k Tomáši Jamníkovi zbytná, ale pochopil jsem, že jsem se hluboce mýlil. Právě tonus mezi ním a převážně dechovým partnerem byl nakonec vzrušující. (Mezi 13 dechaři byly i hvězdní Anna PaulováPřemysl Vojta.)… Skladatel prohlásil, že se pokusil vytvořit „brilantní taneční suitu, pohrávající si s prvky světské zábavy i mystické hrůzy z konečnosti bytí“. Jak výstižné! Groteskní podobu hrůzy v této podobě bych se nebál prezentovat i mojí poučené devítileté vnučce. Ostatně vtipné ohlédnutí za minulostí s pocukrovanou současností má v závěru katarzi. Parodie na smrt byla s nadšením skvěla zahrána; vyslala signál o úrovni a otevřenosti Akademie komorní hudby.

Foto Marek Novotný / AKH.

Závěr potvrdil vážný zájem akademie o překonávání nejvyšších levelů interpretační náročnosti. Uspokojivé zdolání všech nástrah Straussových Metamorfóz si nemůže dovolit každý smyčcový soubor nebo jakýkoli orchestr. Musí to být 23 vynikajících, empatických, dobře připravených, myšlenkově nastavených a výkonově srovnatelných muzikantů. Je to velmi obtížné hraní, kdy jedinec může optimální výsledek zhatit během několika taktů. Všichni byli pozorní, nadšení z hudby, souhra byla překvapivě dobrá. Timing oslavy sice přesáhl běžnou dobu koncertu, ale až do pianissimové dohry byli pozorní i posluchači, jak se ukázalo při bouřlivém potlesku.

Foto AKH.

Coda: Koncert se uskutečnil pod záštitou Českého spolku pro komorní hudbu. Nepodařilo se mi pochopit, proč Česká filharmonie nevzdala čest desetileté práci Akademie komorní hudby, z níž umělecky začíná profitovat, a na varhanní empoře nebyla akademická standarta. Nic by jí to nestálo a vyslala by tím do veřejnosti, o jejíž podporu každý den bojuje… nenápadný pozitivní signál. Metamorfózy v asi jiném pojetí budete mít možnost si poslechnout 26. května 2026 na festivalu Pražské jaro ve stejném sále, tentokrát s dirigentskou taktovkou,  v podání České filharmonie a Barbary Hannigan…

Luboš Stehlík

Foto AKH.

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky