Vyprodaná Dvořákova síň Rudolfina v Praze včetně varhanní empory poslouchala 29. září se zatajeným dechem recitál tří světových hvězd současné klasické hudby – houslisty Joshui Bella (57 let), klavíristy Jevgenije Kisina (53) a violoncellisty Stevena Isserlise (66), které pozvala Česká filharmonie k hostování v Českém spolku pro komorní hudbu.
Přivezli si noty (nikoliv tablety!) k programu, který hrají a budou hrát v leckterých zemích (například v říjnu v Paříži, Hamburku, příští rok v USA): Šlomo Rozovskij – Fantastický tanec, op. 6, Dmitrij Šostakovič – Klavírní trio č. 2 c moll op. 67 a Petr Iljič Čajkovskij – Klavírní trio a moll, op. 50. Vzhledem k tomu, že k židovství se hlásil nejen Rozovskij, ale silné hebrejské kořeny mají všichni tři interpreti, byl to svým způsobem „židovský“ večer.
Hudbu Rozovského (1878-1962) rozhodně nelze považovat za inovativní, je prostě ruská, ale hlavně se identifikuje s ruským náboženským hnutím chasidů; jeho rodina patřila k aškenázským Židům. Fantastický tanec, který vznikl v době konzervatorních studií v roce 1907, je hodně spjat s prostředím rodiny a komunity – modalita, tanečnost, židovský folklor, synergie mezi liturgičností a světskostí židovské hudební tradice, slyšitelné vlivy ruské i evropské hudby 19. století, lkavé melodie cella a houslí, které byly zvýrazněny decentními glissandy – prostě dokonalá retro hudba. Není to však jednostrunná vzpomínka na krásné časy předchozího století, ale hudební jazyk, jenž prostupuje celou jeho tvorbu. Bylo to příjemné poznání něčeho, co je viděno prizmatem českého posluchače zapomenutá historie. Za sebe musím dodat, že vracím-li se k židovské kultuře romantické hudby, zvolím raději Maxe Brucha. Nicméně provedení bylo skvělé, zvolil bych synonyma bezvadnost, perfektnost.
Šostakovič byl pro mě absolutním vrcholem koncertu. Živě něco tak strhujícího a technicky dokonalého jsem dosud neslyšel a asi neuslyším. V tu chvíli jsem měl pocit, že to bylo tak silné, že by toto dílo už nemělo nikdy v tomto sále zaznít, protože kdyby se jakékoli nejen české trio toho odvážilo, bylo by ve srovnání s těmito pány jen učněm… Úvodem mrazivé cellové flažolety, pak tajemné housle, klavír, který mi úhozově připomněl Brendela a celé trio sestavu Argerich – Kremer – Maisky, přičemž Isserlis (i se střevovými strunami) byl o poznání zajímavější. Ohnivé Allegro, jež je ikonickou hudbou, osudové Largo s magicky sázenými klavírními akordy, nádherně lkající cello, pak vášeň bez limitů, neuvěřitelná byla jemná glissanda v hlavním tématu. Střih – pichlavá hudba plná pizzicat a secco akordů klavíru a jeho nádherně znělé oktávy, konec v odevzdaném pianissimu. Úroveň interpretace byla mimo jakékoli kategorie.
Druhou část večera naplnilo padesát minut Čajkovského. Hra byla opět mistrovská, lepší provedení jsem od českých klavírních trií neslyšel – Bell tónově zářil snad ještě více, nádherná sóla klavíru, variace byly tónově a v detailech vyšperkované, všechny nástroje využily prostor pro „sebeurčení“ vrchovatě, strhující fugato. Emoce tryskaly sofistikovaně jak z obou nástrojů Antonia Stradivariho, tak ze Steinwaye – nejdříve elegický žal, pak vlny vzedmutí, radosti i melancholie a posléze v závěru dojemné funebre s katarzní codou.
U tohoto díla mám vždy problém s délkou, pokaždé mě napadne, že méně je někdy více a že podobně jako třeba v Páté symfonii je patetičnosti příliš. Přestože byla interpretace asi maximem současné dokonalosti, vrcholem byl jednoznačně Šostakovič, kde není ani jedna nota zbytečná… Pro budoucnost je škoda, že toto projektové trio nemá žádnou společnou nahrávku.
Luboš Stehlík
Fota Petr Chodura / Česká filharmonie.
