„Vzkříšen bude, vzkříšen bude zas tvůj prach, až přijde čas! Život ti věčný vrátí Bůh nekonečný. … Čím víc se chvěješ, tím blíž k Bohu spěješ!“
Česká filharmonie zavedla tradici oslavy událostí z let 1939 a 1989 Koncertem pro svobodu a demokracii. 16. a 17. listopadu 2025 dosáhla „celebrace“ filozofického maxima uvedením Druhé symfonie c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera.
Slavnostní, leč světštější byly oslavy v minulých letech. V roce 2022 byla hodně nasvícena Magdalena Kožená (písně Ravela a Bartóka), přičemž fundamentem byla Mahlerova Devátá symfonie skvěle připravená Simonem Rattlem, v roce 2023 se stala hvězdou večera houslistka Janine Jansen (Mendelssohn), přičemž Antonio Pappano vyložil po svém Dvořákovy Slovanské tance, vloni byla vložena oslava do rukou dirigenta Petra Popelky a ten důvěru nezklamal, a to především Janáčkovou Sinfoniettou. Hudebního nebe se dotkli houslista Josef Špaček (Suk) a violista Antoine Tamestit (Martinů).
Letos dostal důvěru šedesátiletý finský dirigent Sakari Oramo, šéfdirigent BBC Symphony Orchestra. Na přípravu Mahlera měl prý čtyři zkoušky plus generálku, což je relativně hodně času. V předvečer státního svátku nejdříve fanfára uvítala prezidenta Petra Pavla, pak následovala státní hymna, uvítání Davida Marečka, generálního ředitele České filharmonie, a projev Martina Baxy, v roli ministra kultury v Rudolfinu minimálně na čtyři roky poslední.
Fota Petr Chodura / České filharmonie.
Jaký byl Mahler? Jakkoli jsem měl z kuloárů zprávu, že na každé zkoušce volil dirigent jiná tempa a jiný byl i večer 16. listopadu, což asi musela být pro orchestr nezvyklá situace, provedení mělo jasné názorové kontury a orchestr se snažil vydat ze sebe to nejlepší, jakkoli občas byl na štíru s přesností a například trubky a pozouny jsem slyšel hrát už v lepší kondici. Výkon smyčců byl excelentní! Přestože jsem si opět potvrdil, že zvuková kapacita Dvořákovy síně si s Mahlerem nerozumí, výsledek se mi jevil jako velkolepý a ve vokálně orchestrálním finále ohromující, což je jistě hodně i zásluha jako vždy perfektního Pražského filharmonického sboru pečlivě připraveného Lukášem Vasilkem.
Pojetí Sakari Orama tíhne spíše k archetypu introvertního Bernarda Haitinka nežli extatického Leonarda Bernsteina, nicméně imanentní emoce partitury byly vyjádřeny jak jsem očekával – smuteční pochod první věty, pomalý ländler Andante moderato mohl být nepatrně hybnější, třetí a atacca navazující čtvrtá věta mohly téci bohatším vnitřním životem a dirigent měl více propracovat detaily a vynést na světlo emoce. Paradigmatem symfonie je pátá věta, kde se nad hrozbou apokalypsy, jež proudí z veršů Gottlieba Klopstocka, vznáší obraz boží lásky, jež „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Přichází záchrana lidského rodu. Velmi dobře v sále zafungoval princip prostorového zvuku – hlasy lesních rohů, trubek a tympánů ze zádveří. Nevím, jak hudba zapůsobila na přítomné politiky, jestli byli schopni ji vůbec pochopit, ale prezident se mi zdál soustředěný a u některých lidí sále jsem viděl na konci dojetí.
Sestoupím-li na pozici „kritika“, pak jsem dospěl k názoru, že jsem v tomto díle slyšel už podstatně lepší sopranistku a mezzosopranistku než byly Lucy Crowe a Okku von der Damerau, které neměly ani nebeské hlasové charisma, ani přiměřené vibrato. Zajímavější interpretaci než od Sakariho Oramy znám například od Ivána Fischera na Pražském jaru 2018, velmi uznávám například nahrávky Abbada (Neblett, Horne, Chicago Symphony), Rattlea (Auger, Baker, CBSO), Klemperera (Vincent, Ferrier, Concertgebouw), Jansonse (Merbeth, Fink, Concertgegouw), Haitinka (McNair, Nes, Berlinek Phil.). Co se týká České filharmonie, pak přínosnější pro mě bylo provedení 2. symfonie Semjonem Byčkovem na zahajovacím koncertu 123. sezony.
„Druhá symfonie ‚Vzkříšení‘ je inspirována věčnou otázkou: ‚Proč jsme tady?‘ Jejích pět vět ukazuje životní cyklus ve všech jeho zápasech: utrpení, radost, ironie, humor, láska a pochybnosti… Po celou dobu je to ovšem víra, která nese konečnou jistotu.“ Semjon Byčkov
Luboš Stehlík
