Španělský režisér Calixto Bieito pracuje v Národním divadle už po čtvrté. Po Schulhoffových Plamenech, Janáčkově Kátě Kabanové a Její pastorkyni přišel Mozartův Idomeneo, jemuž byl pro tentokrát vybrán větší divadelní dům než je mozartovské Stavovské divadlo.
Fota Serghei Gherciu.
Na jevišti Státní opery stojí sestava vysokých hladkých poloprůhledných umělohmotných bílých panelů, které lze libovolně přeskupovat, jakési proměnlivé bludiště. V úvodu napochoduje na proscénium několik bíle oděných individuí, která připomínají zdravotnický personál. Kdeže to jsme? Postavy na jevišti se chovají podivně, každá je uzavřená sama do sebe, snad s výjimkou trojské princezny Ilie (Jekatěrina Krovatěva) a jejího milého, krétského prince Idamanta (Rebecka Wallroth). Z orchestřiště zní Mozartova hudba pod taktovkou na slovo vzatého odborníka na starou hudbu Konrada Junghänela. Mozart, na kterého Orchestr Státní opery vůbec není zvyklý. Pracují ze všech svých sil, ale jemné mozartovské finesy nemůžeme pochopitelně očekávat.
Mozartův Idomeneo je jeho operou značného významu, byť se příliš často nehraje. Tato pražská verze údajně vychází do značné míry z provedení v Mnichově roku 1781. Obsáhlá poznámka v tištěném programu k inscenaci se úpravami zabývá podrobněji. V libretu si můžeme povšimnout mnoha vynechaných partií, které by podle názoru inscenátorů příliš prodlužovaly průběh večera. Je to příběh krétského krále Idomenea, který si při návratu z Tróje zachrání život díky slibu bohu Neptunovi, že mu obětuje prvního člověka, jehož na pevnině uvidí. Je to jeho syn Idamante…
Zachráněný Idomeneo se převléká do svého úřednického šedého obleku. Bloudí ve své duševní realitě stejně jako všichni ostatní, chová se intimně. Každou akci provádějí účinkující s popisnou detailností, takže tady včetně obouvání ponožek. Na scénické panely se občas promítají nepříliš zřetelné ukázky z filmů Sergeje Ejzenštejna a Lewise Milestona z dvacátých, třicátých let, střídají je záběry roentgenových snímků mozku. Není pochyby, inscenace jako by probíhala v hlavách zúčastněných postav, které často záměrně jednají proti významu svých sdělení, v kontrastu k dramatické situaci. Režisér hercům zadává úkoly, které jim nepomáhají vytvořit charakter postavy, ale odhalují jejich intimitu. Zachycuje je často ve chvíli, kdy se chovají bez vztahu k situaci, ve které se ocitají. Nejvýraznější je akce Elettry (Elektry), dcery krále Agamemnóna, která si před odjezdem z Kréty čistí boty, zastrčí kartáč do záňadří, pomaže si holeně svých nohou černým krémem, obouvá si boty na ruce a sune se po všech čtyřech směrem k rampě. Inu, každý jsme jiný blázen. Dva z bílých hlídačů obcházejí opakovaně celé jeviště. Začátek inscenace je monotónní, na jevišti se nic neděje. To proto, že režisér chystá zlom: ze sítě spuštěné z provaziště se náhle s rachotem vysype množství umělohmotných kontejnerů, které téměř zaplní plochu jeviště.
Akustika Státní opery má pro Mozarta nějakou podivnou suchost – hlasy pěvců znějí (alespoň při poslechu z prvního balkonu) bez jakéhokoli změkčujícího kouzla. Talentovaná Jekatěrina Krovatěva (Ilia) doplácí na problémovou akustiku snad nejvíc, protože její part je lyrický a neobklopuje ho hladivá akustická atmosféra. Zdá se, že Mozartově muzice Státní opera příliš nesvědčí. Jenomže bylo rozhodnuto, že tato inscenace potřebuje velké jeviště.
Titulní roli Idomenea ztělesňuje Evan LeRoy Johnson, jehož jsme viděli v Cherubiniho Médee na jevišti Stavovského divadla a také hostoval jako Princ v Rusalce. Užívá tu především plnost svého hlasu jako ostatně všichni zúčastnění. Jako by měli obavu, že je nebude slyšet. Nejkvalitnější výkon podala Rebecka Wallroth v roli Idomeneova syna Idamanta, který miluje trojskou princeznu Ilii. Obtížný part žárlící Elettry (Elektry) soustředěně ztělesňuje Petra Alvarez Šimková. Zdá se, že při premiéře nebyla v nejlepší pěvecké pohodě. Mimochodem – ve chvíli, kdy by měla na Idomeneovo přání odjet s Idamantem do svého rodiště, pokryje si Elettra hlavu svou obrácenou prázdnou taškou a ustrne v pohybu.
Sbor vytváří jakýsi pomocný personál, obklopí Idomenea s čelovkami na hlavách, vytváří scénické objekty. Pověsí Idomeneovi na krk vězeňské řetězy a velké cedule s nápisem Vrah! Sbírá plastové kontejnerky do obřích bílých tašek a pak je zase zmateně vyndává. První část inscenace končila jaksi bez konce, jen tak spuštěním opony, závěr představení je také takový.
Tak to bychom měli čtvrtou Bieitovu inscenaci na prknech Národního divadla. Co nás čeká dál?
W. A. Mozart: Idomeneo. Premiéra 25. září 2025 ve Státní opeře ND. Koprodukce s La Monnaie/ De Munt. Dirigent Konrad Junghänel, režie Calixto Bieito, scéna Anna-Sofia Kirsch, kostýmy Paula Klein, světelný design Reinhard Traub, Calixto Bieito, video design Adria Reixach, Lukáš Panoch, sbormistr Zuzana Kadlčíková, dramaturg Jitka Slavíková. Idomeneo – Evan LeRoy Johnson, Idamante- Rebecka Wallroth, Ilia – Jekatěrina Krovatěva, Elettra – Petra Alvarez Šimková, Neptunův velekněz – Josef Moravec, Hlas věštby – Zdeněk Plech, První Trójan – Benjamín Hájek, Druhý Trójan – Martin Kreuz, První Kréťana – Lucia Bildová, Druhá Kréťana – Eliška Rokos Mourečková, Dvojče Neptunova velekněze – Marie Anna Valíčková (němá role). Orchestr Státní opery, koncertní mistr Michal Sedláček, Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla.
Olga Janáčková
