V Česku máme pestrý vějíř festivalů? Některé jsou na chvostu – jsou i nejsou, pak máme festivaly, které sází na jistoty s občasným záchvěvem kreativity, ba dokonce odvahy, no a nikoliv poslední řadě jsou festivaly hledající, flexibilní, maximálně kreativní a umanutě jdoucí za svými vizemi. Mezi ně patří festival Lípa Musica. Jeho zakladatel, jednatel a ředitel Martin Prokeš si vysnil, že pozve čtyřiaosmdesátiletého Jordiho Savalla a jeho soubor Hespėrion XXI. Stal se zázrak a jedna z ikon poučené interpretace staré hudby 26. 9. s osmičlenným výběrem Hespėrionu provoněl liberecký kostel sv. Antonína Velikého consorty alžbětinské doby a také doby Williama Shakespeara.
Program The Fire & the Tears of the Muses byl pro mě objevný, svým způsobem magický i překvapující. Zlatý věk Anglie reprezentovaly písně Johna Dowlanda, Williama Byrda, Orlanda Gibbonse, Richarda Nicholsona, Anthonyho Holborna, Christophera Tyea. Italskou renesanci reprezentoval Innocentio Alberti. Samozřejmě nemohli chybět anonymové.
Většinu skladeb jsem slyšel poprvé a nevzpomínám si, že bych v jednom programu někdy slyšel tolik gamb. Abyste měli přehled, uvedu seznam účinkujících: Jordi Savall – sopránová viola da gamba, Natalia Timofeeva – tenorová viola da gamba, Philippe Pierlot – basová viola da gamba, Anna Lachegyi – basová viola da gamba, Xavier Puertas – consort bass, Xavier Díaz-Latorre – loutna a kytara. Neviditelnějšími a nejslyšitelnějšími muzikanty byli lyrická sopranistka Eleonor Martínez a hlasově útlý kontratenorista Daniel Folqué. Emoční afekty se pohybovaly mezi „Jen žal a smutek zní a srdce tone v tiché agónii“ či „Slyš mě, o Bože – mé zlomené srdce je to nejlepší, co mám“ po „Kdy si mě vezmeš? Moje kráva, tele, nájem i půda, dům a všechno, co mám, je tvé“. Zajímavější z dvou přídavků byl první – závěrečná část Purcellovy Fairy Queen, druhý byl návratem k programu koncertu.
Byl to zážitek, jakých jsem dosud mnoho neměl. Obdivoval jsem instrumentální ladění, virtuozitu (zvláště pana Pierlota), tónomalbu. Tato hudba (zvláště s drtivou převahou gamb) byla určena do zámeckých, hradních sálů či salonů, rozhodně ne do kostela, kde se namísto tónového proudu koncentrovaného dopředu šíří zvuk difúzně do všech kostelních stran. Nutně tak docházelo v hutném gambovém zvuku k tzv. plástvení, kdy se z hry hlubokých nástrojů stávala zvuková hmota. Byť všichni byli virtuosy, nemohlo to většinou dopadnout jinak. Nicméně slyšel jsem i výjimky, například canzonetta Richarda Nicholsona Joan, quoth John nebo anonymní Born is the Babe… Kouzelné drobničky, jako třeba Radost nacházím ve tmě, tak jako slavík, Panna má svůj obraz v růži, a zvláště Teď, ach teď, musím odejít (Láska umírá, když naděje zmizí) Johna Dowlanda.
Oba sólisté měli velmi příjemné čisté hlasy, zpívali autenticky, angažovaně, občas s decentní hereckou mimikou, nicméně neslyšel jsem nic mimořádného. Myslím, že i v Česku bych našel přinejmenším stejně dobré hlasy. (V minulém století jsem slyšel Hespėrion XX s Montserrat Figueras a bylo to, pokud si pamatuji, silnější než koncert v Liberci.)
Setkání s legendou však mělo pro mě punc výjimečnosti a některé písně byly hodně silné. Jakkoliv se ostře bráním mediální povrchnosti, přece jen živý kontakt s důležitými osobnostmi hudebního světa má zvláštní energii, která se obtížně popisuje. Podobně jsem to měl se jmény Herreweghe, Harnoncourt, Gardiner, Menuhin, Richter, Bernstein, Kubelík, Brendel, Michelangeli, Mutter, Abbado, Karajan, Masur, Prêtre, Szeryng, Gilels, Oistrach, Bělohlávek…
Luboš Stehlík
Fota Lípa Musica.
