1824–1865
Národní muzeum – České muzeum hudby
Značka umístěná v roce 1824 se osvědčila jako mimořádně dobrý vyhlídkový bod pro pozorování proměn hudebního světa. V tomto roce, kdy poprvé zazněla Beethovenova „Devátá“, se na starém košířském hřbitově zavřela země nad Josefinou Duškovou, a zároveň v kolébkách zaplakali budoucí představitelé nové hudební generace. V Rakousku to byl Anton Bruckner, v Čechách Bedřich Smetana, z dalších třeba Ferdinand Heller nebo mecenáš Ferdinand Fingerhut alias Náprstek. Málokdo jiný ovšem tak dokonale propojuje odcházející a nastupující svět jako Josef Leopold Zvonař.
Josef Leopold Zvonař, jeden z oslavenců Roku české hudby 2024, patří mezi první znalce staré české hudby a zároveň spoluzakladatele moderního hudebního života. Bezpochyby byl dlouho držen v roli pouhého Smetanova předchůdce. Ve své době udělal mnoho pro poznání kořenů a zároveň pro ujasňování identity české hudby. Byl jedním z prvních, kdo se systematicky věnoval hudební historii a teorii v češtině. Jeho vhled do minulosti byl jazykově a národnostně vyhraněný, ovšem nezapomínal na evropské souřadnice. Zvonař ještě viděl minulost a budoucnost jako souvislou tradici, aniž by dělil historické epochy na progresivní a zpátečnické. To byla snad jedna z příčin, proč se o Zvonařovi dlouho mluvilo hlavně jako o Smetanově předchůdci.
Rodný dům
Josef L. Zvonař přišel do Prahy z Kublova, jenž je třeba hledat uprostřed křivoklátských lesů na úpatí památné hory Velíz. Mladý Zvonař při svém vzpomínání na dětství nejraději psal o zpívání duchovních písní. Zažil ještě dobu, kdy společný zpěv lidi provázel doslova od svítání do soumraku, od Vánoc po advent, od kolébky po hřbitov. Zvonařova cesta k hudbě se velmi podobá známějšímu příběhu Antonína Dvořáka. Oba přišli z chudých rodin a základy jim dali schopní a trpěliví vesničtí kantoři. Ve Zvonařově případě to byl Václav Eismann, který jej naučil nejprve na housle, poté na flétnu, klarinet, lesní roh a klavír. Jiným vzorem byl slepý strýc Josef Frýbert, učitel hudby v pražském Ústavu pro nevidoucí, a velízský farář Josef Dmych, který mu pomohl na pražskou varhanickou školu. Rodina jej ovšem neměla z čeho podporovat. Dobrodincem se stal ředitel pražské varhanické školy Karl Franz Pitsch. Chudému studentovi prokázal veškerou pomoc, od doučování a půjčování not, až po zajištění solidního přivýdělku v rodině Lobkoviců. Ze Zvonaře se stal motivovaný a všestranně prospívající student. V tomto životním období zastihl Zvonaře rok 1848, který přinesl neúrodu a válečnou drahotu, ale také velké naděje. Čtyřiadvacetiletý Zvonař se zapojil do vlastenecké společnosti, kde se setkal s celoživotním přítelem Janem Nerudou, ale také s Erbenem, Němcovou a dalšími legendami své doby. Na varhanické škole zůstal i po absolutoriu jako pravá ruka ředitele. Stárnoucí Pitsch jej ustanovil svým asistentem, v době jeho nemoci pak fakticky vedl chod ústavu Zvonař se svým spolužákem Josefem Försterem starším. Po Pitschově smrti (1858) byl Zvonař zvolen prozatímním ředitelem. Z dalších kol schvalování však vypadl. Po dalších dvou letech se zklamaný Zvonař rozhodl odejít.
Nelehké rozhodnutí Zvonařovi prospělo. Rozvázalo mu ruce k tomu, aby poslední léta krátkého života věnoval jiným činnostem, v nichž zúročil své zkušenosti. Začala se totiž psát léta šedesátá a s nimi doba nevídaných možností, otevřených svobodou spolčování (1860). Velké naděje trvaly jen do příští války (1866), ale té se Zvonař už nedožil. Odešel doslova v nejlepším (1865), přičemž poslední roky života prožil naplno. Stal se ředitelem Žofínské akademie, jejíž vedení mu přenechal František Škroup před svým odchodem do Rotterdamu (1860). Spolek provozoval hudební školu zaměřenou na měšťanskou elitu. Právě zde Zvonař naplno uskutečnil své ideály hudební výchovy a spolkového sborového zpěvu. V roce 1862 – to už se začala ohlašovat plicní choroba – dal přednost méně namáhavému chorregentskému místo u Nejsv. Trojice ve Spálené ulici. K učení se ještě jednou vrátil, a to na nově otevřené prestižní Vyšší dívčí škole. Osvědčil se také jako sbormistr a organizátor tehdejšího spolkového hnutí. Patřil ke spoluzakladatelům Hlaholu (1861), nechyběl u zakládání Sokola (1862), společně s Smetanou a Pivodou stál u zrodu hudebního odboru Umělecké Besedy (1863). V posledních letech také vytrvale přednášel a psal, především do nového časopisu Dalibor (vycházel 1858–1864).
Zvonařova životní pouť se uzavřela v necelých dvaačtyřiceti letech, den po svátku svaté Cecílie, 23. listopadu 1865. Jeho pohřební průvod z Prahy přes Beroun na Velíz se stal doslova národní manifestací. Předčasně zemřelý Zvonař tehdy splňoval obraz hrdiny, který obětoval národu všechny své síly.
Čas už prověřil, že skladatelem Smetanova a Dvořákova formátu nebyl v Praze 19. století nikdo třetí. Přesto je Zvonařova skladatelská pozůstalost, která se sešla v pražském NM-ČMH, zajímavá a obdivuhodně rozmanitá. Vydává svědectví o autorovi všestranném a literárně vzdělaném, který posloužil svým současníkům mnoha dobrými nápady. Sám si nejvíce zakládal na opeře Záboj podle hrdinského eposu z Rukopisu Kralodvorského, která ovšem k jeho zklamání nebyla nikdy provedena. Lépe se mu vedlo ve sborových skladbách, které byly hojně zpívány, a dodnes mezi nimi stojí na první příčce píseň „Čechy krásné, Čechy mé“.
Po roce 1848, kdy se projevila křehkost existence malých národů, se začal drolit doposud fungující jazykový utrakvismus. Vznikající národní kultura nutně potřebovala vlastní vyšší školství ve všech oborech, včetně hudby. Zvonař začal systematicky stavět od základů, tedy od české terminologie, kterou naposledy řešil Jakub Jan Ryba. Roku 1860 vydal nové důkladné a srozumitelné kompendium Základy harmonie a zpěvu s příslušným navedením pro učitele hudby vůbec a národních škol zvlášť (1860). Ve své době převratnou novinkou byla jeho Theoreticko-praktická škola piana s národními písněmi co cvičební látkou pro útlou mládež (1863). Tuto účinnou metodu, možná vyzkoušenou již starými kantory, později proslavila houslová škola Otakara Ševčíka.
Varhanická škola přivedla Zvonaře nejen k teorii, ale i k hudební historii, v níž patřil ke skutečným průkopníkům. Zájem o hudební památky patřil k duchu doby. Byl ve své době prvním, kdo se dokázal orientovat v hymnografických pramenech. Při svých excepcích se zajímal doslova o všechno, nacházel a překvapivě fundovaně komentoval všechny strofické formy pozdního středověku, nepřekvapovala ho existence tropů, cantu fractu, bicinií. Zvonař na toto téma nenapsal žádné systematické pojednání, ale při každé příležitosti vytrvale připomínal svůj názor na místo písní v počátcích samostatné jazykové kultury. Jeho nejvýznamnějším počinem se staly Hudební památky české (1862), první antologie staročeské hymnografie.
Národní muzeum – České muzeum hudby
S živým zájmem současníků se setkaly Zvonařovy bystré charakteristiky české lidové písně. Dokázal obhájit nepopulární skutečnost: současná lidová píseň v sobě nemá nic zvláštního, co by se dalo uvést do světa jako nezaměnitelně české. Současníky tím možná rozladil, ušetřil je však nejednoho kroku špatným směrem. Pokusil se též definovat společné znaky slovanské hudby. Východiskem se mu stala soustava církevních tónin, kterou se tehdy popisovalo vše, co nezapadalo do dur-mollového systému. Zároveň ale dokázal rozpoznat silnou vrstvu nápěvů v prostých tónových řadách malého rozsahu bez chromatiky a modulací. Možná složitě, ale výstižně se přiblížil pozdějším pojmům předharmonických stupnic a melodií instrumentálního typu: Jak se zdá, jsou tyto nápěvy skládány za příkladem oněch hudebních nástrojů, které vydávají jen tóny dvou hlavních, rozložených akkordů, totiž toniky a dominanty, jako na příklad lesní rohy a polnice. Možná také, že v předešlých časech po naší vlasti rozšířené a všady oblíbené dudy těmto a předešle jmenovaným nápěvům ráz zjednaly. (Dalibor 1860).
Národní muzeum – České muzeum hudby
Hledáme-li Zvonařův vliv na pozdější skladatele, za zmínku stojí v první řadě znalost a propagace modální harmonie. Za léta svého učitelství potkal vnímavého žáka, kterému zdánlivě nezáživná rutina otevřela nové světy. Byl to Antonín Dvořák, který absolvoval varhanickou školu (1859) a po Zvonařově smrti několik hrál na kůru vedeném Försterem. Tolik tedy považujeme za dobré zmínit, abychom našeho milého jubilanta vyprostili z úzké škatulky Smetanova předchůdce, kam byl kdysi uzavřen asi spíše z bezradnosti než z prohnanosti. Zaslouží, aby byl připomínán také jako učitel Dvořákův a platný inspirátor mnoha dalších následovníků. Můžeme v něm pozorovat základy dnešního světa, ale také živé odstíny světa starého, který byl jedněmi odhazován, druhými objevován a zachraňován. Právě z uchovávání starého a hledání nového vznikla naše hudební tradice, která se těší ve světě dobré pověsti. Stojí za to ji lépe poznávat a Rok české hudby nám k tomu jistě dává nejednu příležitost.
Redakce
(Glosa vznikla díly pracím a přátelství Tomáše Slavického.)
