131. sezona Českého spolku pro komorní hudbu České filharmonie, koncert číslo 2777. Hostem (vzhledem ke statutu dvou členů i domácím) bylo ve Dvořákově síni Rudolfina Lobkowicz Trio – klavírista Lukáš Klánský, houslista Jan Mráček a violoncellista Ivan Vokáč.
Fota Petra Hajská.
Aby trio fungovalo, musí být týmem tří nezpochybnitelných sólistů, jinak se ihned projeví slabiny. V jejich případě je jich minimálně. Jde sice o relativně mladé (nebo spíše zatím nestaré) muzikanty, nicméně všichni mají ve svém životopise nemalé úspěchy, obzvlášť se to týká pana Mráčka. Síla jeho nevšedního muzikantství a virtuozity je pro zvuk ansámblu fundamentální!
Pro svůj recitál si vybrali náročný, pestrý program. V úvodu Rachmaninovovo Elegické trio g moll – skladba zádumčivá, místy podivně temná. Kritika mívá někdy sklon dílo shazovat epigonstvím vůči Čajkovskému, ale myslím, že mu křivdí. Jistě není nesnadné identifikovat vztah mezi oběma ruskými skladateli, ale Rachmaninov je už v tomto díle svůj. Pokaždé když g moll trio slyším, napadne mě, že houslista má víc práce než pianista. Nicméně pan Mráček byl autentický i pochmurnou maskou ve tváři.
Mile mě překvapilo, že nastudovali Klavírní trio Otomara Kvěcha (1950-2018), který je muzikanty i dramaturgy neprávem opomíjen. Hudba sterých nálad, plná brilance i meditace a mladistvého vzletu Lobkowicům náramně slušela. Dokonalé provedení.
Úletem do sfér náročného vyššího populáru byly Tři kusy pro klavírní trio geniálního houslisty a oblíbeného skladatele Fritze Kreislera, kde umně zpracovává staré vídeňské písně (Starý refrén), hitovou irskou melodii (Londonderry Air), svým způsobem hymna Severního Irska (viz Danny Boy), parády s fedrpuši a typické chocholy rakousko-uherských policistů evokuje Miniaturní vídeňský pochod. Trojice to vše zahrála s noblesou, elegancí a espritem, jak jsem dosud neslyšel. Byl hudební gurmánský požitek.
Jenže to byla jen předehra k Brahmsovu Klavírnímu triu H dur, které bych dal v Česku značku nejvyšší excelence. Je to nejstarší dochované skladatelovo komorní dílo a je zázrak, že přežilo jeho ničící úlet. Byla by to hodně velká škoda, protože je to skvělá muzika, pakliže se skvěle zahraje. (Nicméně kvůli autocenzorství jsme přišli mimo jiné o fugu.) Trio ctilo autograf, hrálo nesmírně muzikálně; skvělá souhra a co se týká emocí – byly nádherně uvolněné. V Brahmsovi jsem obdivoval hru cellisty, místy byl úhozově limitní klavír.
Pánové Mráček, Klánský, Vokáč nemohou sice pomýšlet na vrcholy typu Menuhin, Brendel, Rostropovič, ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo a nechal se unášet tvůrčí fantazií tří výborných českých muzikantů.
Luboš Stehlík
