„Ohlížím se za šedesáti roky koncertování a ptám se: Odkud bere člověk sílu, aby vydržel takový život. Musí mít hlavně talent, tělesnou konstituci a štěstí. Ale ještě mnoho dalšího: sebedůvěru spojenou se sebekritičností, ctižádost spojenou s trpělivostí, vytrvalost bez fanatismu, dobrou paměť, dobré nervy (ty musí mít člověk nejen na pódiu, ale také při čtení některých kritik), vizi (tedy představu, jak rozvíjet nadání, repertoár, osobnost), dále dar soustředění, potěšení z práce, ochotu, schopnost a chuť komunikovat s obecenstvem (třeba jen prostřednictvím hudebního monologu), smysl pro komično, absurditu a paradoxy vlastní situace – a také zdravou porci skepse, aby se nebral příliš vážně.“   Alfred Brendel

Vzácných setkání s Alfredem Brendelem mohli mladí čeští umělci i pražské publikum zažít v posledních letech hned několik. Především díky Janu Bartošovi, který k nám legendárního klavíristu opakovaně zve. I když Brendel od roku 2008 nekoncertuje, jeho hudební fantazie je stále svěží, živá a mimořádně oslovující. Namísto klaviatury před sebou teď mívá komorní soubory, se kterými vášnivě rád pracuje, a my se díky tomu můžeme blížit jádru jeho hudebního tvoření a hudby vůbec.

Zatím naposledy byl Brendel v Praze začátkem října 2022 v rámci Akademie Ivana Moravce, pořádané ve spolupráci Prague Music Performance a České filharmonie k poctě velkého českého klavíristy a pedagoga, který celoživotně (až do své smrti v roce 2015) podporoval a vzdělával mladé hudebníky. A pomyslně v jeho stopách pracovali s novou generací muzikantů oba hlavní hosté Akademie – izraelský klavírista Boris Giltburg a právě Alfred Brendel.

Na začátku třídenní akce zazněla ze záznamu slova Ivana Moravce z rozhlasového rozhovoru s Pavlem Ryjáčkem, kde pan profesor citoval dánského spisovatele Anker Larsena z knihy Dveře dokořán. Larsenovo vyjádření se týká lidského „JÁ“: „Je mi nepříjemné, že v této situaci musím neustále používat nejohyzdnější slovo ze všech, slovo já. Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, kterému by používání tohoto oblíbeného slova slušelo. Naopak mnozí lidé se stali nafoukanými a sebevědomými líčením všech znamenitostí, jichž člověk může dosáhnout právě jejich líčením.“ Profesor Moravec k Larsenovu citátu ještě doplnil: „I když je mi slovo ‚JÁ‘ ze všech nejprotivnější, nemohu se mu při našem rozhovoru vyhnout. V našich rozhlasových programech jsem raději vždy mluvil o jiných umělcích a použil jsem jedinou inteligentní metodu, a sice že jsem jejich umění nehrál jenom individuálně, ale že jsem vždycky exponoval umělce nejméně dva s cílem jednak posluchačům oživit znění vybraných skladeb, jednak jim dát možnost, aby sami tříbili svůj vkus anebo vypovídali o svých hudebních libidech.“

Brendel je jedním z těch nevšedních umělců, ze kterých s určitostí cítíte, že slouží hudbě, a ne sami sobě. Přistupuje k hudbě s naprostou serióznosti a vážností. Poctivé studium toho, co skladatel skutečně napsal a zapsal, je u něj neotřesitelným základem všeho. Jeho detailní znalost partitury je neuvěřitelná a chuť objevovat nové souvislosti neutuchající. Mladé hudebníky několikrát zdvořile upozornil, že vlastně nehrají tak docela to, co jim Beethoven či Schubert předepisují. „Víte, pro mě je na prvním místě vždy to, co skladatel napsal. Jako interpreti máme veliký úkol následovat to. Proč? Protože tvůrci jako Beethoven a Schubert věděli, proč hudbu napsali právě tak, jak to napsali.“ Tento přístup ovšem neznamená – alespoň u Alfreda Brendela – jakoukoliv mechaničnost, sterilnost nebo rigidnost. Je to prostě nutný základ hudební interpretace. Nejprve velmi dobře znát partituru do sebemenších detailů a pak teprve hledat, domýšlet a tvořit.

Něco z tohoto procesu hudebního tvoření Alfreda Brendela jsme mohli v Praze při jeho práci s mladými komorními soubory zažít. Není vůbec jednoduché přenést tento zážitek a zkušenost na papír. Možná si tímto textem jenom vylámu zuby. Ale za pokus to stojí. I když nám bude chybět vlastně to hlavní: znějící hudba, díky níž a na níž jsme během masterclassů mohli sledovat vývoj interpretace. Můžeme však zprostředkovat alespoň Brendelovo slovo, které dovedlo obdivuhodně reagovat na to, co bylo zahráno, a nabídnout klíč k tomu, aby se hudba proměnila, aby se stávala více naléhavou a oslovující.

Pro každý nástroj musí být zpěvák vzorem

„Jsem šťastný,“ říká Alfred Brendel, „že mohu být – ještě jednou – s Vámi všemi tady v Praze, naslouchat hře vynikajících mladých souborů a také mimořádným dílům komorní literatury.“ Na programu je Klavírní trio D dur op. 70 č. 1 Ludwiga van Beethovena. Hraje Trio Bohémo ve složení Matouš Pěruška (housle), Kristina Vocetková (violoncello) a Jan Vojtek (klavír). Soubor vznikl teprve před čtyřmi lety, ovšem už zakrátko získal nejedny cenné vavříny. Hostoval na Pražském jaru, ale i ve vídeňském Musikvereinu či v londýnské Wigmore Hall.

„Hrajete krásně,“ říká Alfred Brendel po doznění první věty v pozoruhodném podání Tria Bohémo. Ale těmito slovy jeho lekce samozřejmě nekončí. A je třeba ocenit, že mladí hudebníci jsou práci s ním otevření, chtějí se s Brendelovou podporu učit a objevovat nové pohledy na tytéž noty.

Jak už jsme upozornili, pečlivou pozorností ke každému tónu a každé značce ve skladatelově zápisu to u Alfreda Brendela vždy začíná. „Tady máme od Beethovena předepsané forte (silně, hlasitě) a pak fortissimo (velmi silně, hlasitě). Nebyl slyšet rozdíl. Prosím, odlišujte to zřetelněji.“ Na jiném místě upozorňuje na jiný problém: „Můžete prosím dlouhé tóny zahrát v celé jejich délce a neukončovat je v polovině jejich trvání? Často dnes slýchám, jak dlouhé tóny skomírají, což je velká škoda. Je důležité držet jejich tónů tak, jak je psáno. Věřte, bude to krásnější, když u každého tónu více prodlíte.“ A zase jinde: „Dejte pozor. Tady Beethoven píše piano sotto voce (potichu polohlasem), a ne pianissimo (potichoučku). Je to drobný rozdíl, ale i ten musíme jako interpreti umět rozpoznat a vytvořit.“ Nic z toho není hnidopišské ani samoúčelné, o čemž se přesvědčujeme vždy, když slyšíme novou variantu téhož. Je-li každému tónu věnována maximální pozornost a péče, hudba má obrovskou oslovit posluchače a vtáhnout ho do světa plného krás.

Velké téma, na které Alfred Brendel opakovaně upozorňuje, je péče o to, aby mezi jednotlivými tóny a frázemi bylo maximální propojení, které pak opět povede i posluchače. Mluví o tom hlavně u pomalé věty Beethovenova Tria, kterou uvádí slovy: „Po první větě teď něco úplně jiného; hudebně i osobně jiného.“ Po doznění se vrací k jednomu místu a říká: „Nezlobte se, že jsem takový detailista, ale tady jsou tři tóny, které by měly být propojené, a vy je hrajete téměř odděleně. Můžete je víc propojit?“ Anebo v jiné variantě: „Pro můj hudební vkus by nikdy nemělo znít tý-tá-dá, ale týýjáááádá… Propojení mezi jednotlivými tóny napomůžete i větším výrazem, nebojte se espressiva!“ A ještě z jiné strany: „Prosím, můžete víc zpívat? Zpěvnost je jedna z největších hudebních kvalit. Leopold Mozart ve svojí houslové škole píše: ‚Pro každý nástroj musí být zpěvák vzorem.‘ – Naprosto s ním souhlasím. Dnes jsme ovšem situaci, že i když skladatel přímo předepisuje cantabile (zpěvně), od interpretů ho zřídkakdy slýcháme. Cantabile se stalo něčím výjimečným, přitom by mělo být běžné. Upadlo – nevím proč – do zapomnění. A my bychom ho měli vracet zpátky na svět.“ Sám Alfred Brendel tak záhy činí, když hudebníkům kouzelně předzpěvuje svou představu jedné melodické linie v Beethovenově Klavírním triu.

Člověk si u všech těchto komentářů a výzev uvědomuje obrovský nároky, které Alfred Brendel má. Nároky, které měl na sebe a které na sebe musejí mít všichni interpreti, jestliže chtějí být interprety vrcholnými. Nic by nemělo zůstat nepovšimnuto, nezváženo, nedomyšleno. Ani sebemenší detail se nesmí přehlédnout nebo zanedbat. Služba hudbě znamená objevovat v návaznosti na skladatelův zápis správné vyznění každého tónu, každé hudební fráze, každé věty a samozřejmě i celku díla.

Ala jak dnes snášíme takové nároky? Často mívám pocit, že jsme v takové alibistické obraně, v pohodlíčku, ve kterém se vzájemně utvrzujeme. Vzpomínám, jak jsem byl pár let zpátky na jiném pražském masterclassu Alfreda Brendela přítomen zajímavé situaci. Brendela tehdy práce s mladým souborem velmi těšila, bohatě rozdával ze svých zkušeností, ovšemže přicházel i s velkými nároky – a trval na nich. Po skončení začali někteří přítomní hudební experti hudebníky litovat, že je „Maestro nešetřil… že si s ním a s jeho nároky tedy opravdu užili… že byli moc a moc stateční, že to vydrželi… a že to měli těžké, určitě mnohem těžší než on, který masterclass vedl“. Tyhle řeči mě tehdy dost pobouřily. Ach, dobré nebe! Když už se objeví někdo, kdo má nároky (což je samo o sobě vzácnost) a ještě je ochoten pracovat s mladými umělci, měli bychom mu být vděční a ne se vzájemně litovat, že po nás někdo něco chce. A že vést masterclass je snazší než být v kůži hrajících hudebníků? Je vůbec potřeba to srovnávat? Vždyť být skvělý kantor, který umí v každé chvíli najít vhodné slovo, radu, doporučení, jež může jeho svěřence posunout někam dál – to přece není triviální.

Kdo zakazuje vibrato?

Teď ovšem zpět k Beethovenově Triu D dur op. 70 v podání Tria Bohémo a zpět ke komentářům Alfreda Brendela. Jsou témata, která se v jeho lekcích vracejí, protože jsou mimořádně naléhavá a pro hudební interpretaci principiální. U smyčcových nástrojů je to téma vibrata. „Moc se mi líbí vaše hraní. Ale hrajete velmi málo vibrata. Mám dojem, že je to dneska móda: ‚Vibrato je minulost, bylo ho hodně, tak se ho pojďme vzdát.‘ – To je ale tak obrovské ochuzení hudebního výrazu! Vždyť vibrato nemusí být jedno jediné. Je tolik způsobů, které nám mohou pomoci lépe charakterizovat hudbu… Zejména rychlé vibrato z dnešní interpretace komorní hudby vymizelo. A já nevím proč. Kdo to žádá? Zakazuje ho někdo?“

Tím ale Brendelova upozornění na módní vlny nekončí: „Všiml jsem si, že v současnosti se v komorní hudbě křídlo klavíru téměř vždy otevírá dokořán. To se v době mého mládí nestávalo nikdy. Co to má za následek? Když hraje pianista v basovém registru, je obvykle příliš hlučný. Neberte to prosím tak, že chci brát klavíristům privilegium, aby byli dobře slyšet. Hrozí spíš, že nebudou dobře slyšet ostatní nástroje, protože je klavírista snadno – zejména při dnešních zvukových možnostech a kvalitách klavírů – bude válcovat. Mysleme na to a snažme se tomuto automatismu vyhnout.“

„Mám dojem, jako by se věřilo, že každá fráze má mít na konci diminuendo, má se tak jako vytratit,“ popisuje Alfred Brendel do třetice zase jinou módu současné hudební interpretace. „Moc tomu nerozumím a hlavně mám dojem, že hudbě to spíš kvalitu ubírá, než přidává. Taky je to pohodlnější. Ale neměli bychom se tím nechat ovlivnit. V hudbě jsou fráze, a není jich málo, kde je nutné, aby posledním tónem neumřely!“

A přidejme ještě několik obecnějších postřehů, které jsme z úst Alfreda Brendela slyšeli u Beethovenova Klavírního tria D dur: „Pro Beethovena je vždy důležitý harmonický plán jeho skladeb. Například pokud přechází z moll do dur, musíme jako interpreti něco udělat, nenechat to jen tak nechat proplout. Musíme z toho udělat událost, aby si i posluchači všimli, že se něco děje. Protože ta změna je zajímavá a pro skladatele je důležitá. Nota bene sám Beethoven v těchto místech často předepisuje akcent nebo crescendo, které když přijde pozdě nebo vůbec, je po překvapení. Víte, Beethoven vůbec dost přesně věděl, co a proč píše…“ – „Chyba, kterou jako interpreti často děláme, je, že když skladatel píše subito piano (náhle potichu), hrajeme automaticky pianissimo (potichoučku). – „Ozdobné tóny se v melodiích často považují za něco nedůležitého a nevěnuje se jim dostatečná péče. Jenže ozdoby třeba u Beethovena bývají bytostnou součástí melodie. Ve druhé větě Beethovenova Tria je navíc ozdoba součástí hlavního tématu, které se v průběhu mnohokrát vrací. My máme ovšem tendenci hrát je jako něco nedůležitého v závorce. Věřte mi, že když ty tři ozdobné noty neuzávorkujete, ale naopak je vynesete do popředí, bude to celé krásnější a pro posluchače výraznější a čitelnější.

Po dvouhodinové práci s Triem Bohémo na Beethovenově Klavírním triu op. 70 č. 1 Alfred Brendel s úsměvem uzavírá: „Byli jste moc dobří. Ale nezapomeňte: za každou dlouhou notu, kterou se Vám podaří dodržet v celé její délce a ještě ji zazpíváte, ode mě dostanete pusu. Moc vám děkuji!“

Ptáček s lidskou duší

„Schubert zemřel, když mu bylo pouhých 31 let. Že mohl v posledním období svého života dokončit tento Kvintet, považuji za obrovské požehnání! Je to nádherné dílo a jedna z nejúžasnějších kompozic komorní hudby vůbec,“ říká Alfred Brendel před tím, než se zaposloucháme do Schubertova Smyčcového kvintetu C dur op. 163. Hraje Kukal Quartet ve složení Eliška Kukalová a Klára Lešková (housle), Šimon Truszka (viola) a Vilém Vlček (violoncello). (Obsazení v roce 2024: Eliška Kukalová, Klára Lešková, Daniel Macho a Filip Rufer .) Soubor založený na podzim roku 2020 získal hned v květnu 2021 třetí cenu a titul laureáta Pražského jara. K jeho lektorům a mentorům patřili či patří  Peter Jarůšek z Pavel Haas Quartet, Jakub Fišer z Bennewitzova kvarteta a Tomáš Jamník, který také se souborem usedl na pódium Sukovy síně, protože v Schubertově Kvintetu jsou dvě violoncella.

„Bravo,“ říká Alfred Brendel po doznění první věty. A pouští se do práce. Některá témata se opakují a znovu se ukazuje, jak moc na nich jednomu z největších interpretů hudby 20. století záleží. „Schubert píše ozdoby a vy je držíte příliš v pozadí. Nebojte se vynést je dopředu. Nemusíte se vůbec bát držet je ve stejné úrovni, jako je hlavní melodie. Nezaslouží si být v závorce.“ – „A moc prosím, nezkracujte dlouhé tóny. Myslím, že když už si skladatel dal záležet na tom, aby délku not vypsal, obvykle to není pro nic za nic.“ – „V dnešní době slýchám tak často dlouhé noty bez vibrata. Ale řeknu Vám: není nic ošklivějšího!“ Stále znovu, pořád a pořád, ten nárok, aby každý tón byl dobře uvážen, dobře vysloven, artikulován či zazpíván a zároveň aby se jím něco vyjadřovalo – aby promlouval.

Brendel se dotkl také určitých rozdílů mezi Beethovenem a Schubertem, který hudebníkům v jednom místě předepisuje pianissimo. „Ale pozor, to není Beethovenovo pianissimo misterioso (tajemné), ale Schubertovo pianissimo espressivo (výrazné, výmluvné). Je to velký rozdíl, který musíme umět vyjádřit. Beethovenovo pianissimo je velmi specifické, zatímco Schubertovo má svým způsobem širší význam. Ale to vaše je prostě moc nahlas…“

U další série poznámek hodně vzpomínám na dirigenta Bernarda Haitinka, který na dirigentských kurzech v posledních letech svého života zdůrazňoval jednu věc: jak málo slýchá v charakteru zvuku opravdové dolce (sladce). I Alfred Brendel, který mimochodem s Haitinkem mnohokrát spolupracoval, často žádá o vytvoření jemnějších a křehčích odstínů hudby. Dolce je jedním z nich, ale není jediné: „Tady by mělo být více vřelosti, prosím, pokuste se o ni… Ano, děkuji, překrásné!“ Zejména v nádherné 2. větě Schubertova Kvintetu je prostor pro mnoho výrazových jemností a Kukal Quartet jich také mnoho vytváří. Alfred Brendel má jen několik poznámek. V jednom místě „to je přece ptačí zpěv, ale je to ptáček s lidskou duší“. Jinde by „držené tóny nikdy neměly znít mrtvě, dejte jim život, tady jsme v samém jádru celého díla, hrajte skutečně měkce“. Je to pořád a pořád péče o to, aby hudba ani na vteřinu neztratila charakter. Opět velikánský úkol pro interprety. Ale Alfred Brendel by určitě neplýtval slovy, kdyby nevěřil, že je možné těmto nárokům dostát i v nastupující hudební generaci. „Vytvořte ve zvuku dojem ledu,“ žádá osobitý výraz v jednom místě, kde Schubert předepisuje tři p, tedy piano pianissimo. A hudba se najednou opravdu tak křehce ledovatě chvěje a okamžitě upoutá a elektrizuje. Víc, než když byla předtím jen „obyčejně“ potichu. A jako si Alfred Brendel libuje v hledání jemností, stejně tak žádá, aby si hudebníci opravdu – ale opravdu! – „zgustli“ na samotném začátku finále Kvintetu. Protože hlavní téma si o to prostě žádá. Ale „zgustnout“ si tady znamená zejména nic neuspěchat. „Dejte si čas, naopak trochu zastavte, protože právě tím zvláštnost Schubertova tématu podtrhnete a zvýrazníte.“

Alfred Brendel na závěr Kukal Quartetu srdečně děkuje. A já musím pořád myslet na to, co slavný klavírista s oblibou říkává: že v detailu je ukryt nejen ďábel, ale také Bůh a hudba se díky tomu může dotýkat nebe. Během Brendelovy práce s mladými komorními jsme mohli na vlastní uši slyšet, že to opravdu není jen bonmot.

Nikdy nebral nic na lehkou váhu

Masterclassy Alfreda Brendela v říjnu 2022 se uzavřely. Všichni věříme, že se s ním v pražském Rudolfinu znovu potkáme v dubnu 2024. Opět v rámci Akademie Ivana Moravce. A protože slovy pana profesora jsme náš text otvírali, dejme jim prostor i na závěr. Když Alfred Brendel v roce 2011 slavil 80. narozeniny, Ivan Moravec při té příležitosti pro Český rozhlas řekl: „Poslouchal jsem právě jeho nahrávku Beethovenovy Sonáty B dur op. 106 Hammerklavier. Musím říct, že jsem nikdy v životě – a to jsem tuto skladbu slyšel od Richtera, Barenboima – neslyšel tak dokonalé provedení. Dokonalé v tom smyslu, že je to, jako když vědec trošku rozloží beethovenskou fakturu. Nemyslím tím chladně, ale s plným přesvědčením. Divil jsem se, co všechno mi v té skladbě uniklo a co jsem díky Brendelově interpretaci slyšel. Brendel nikdy nebyl líný poslouchat své výkony. Byl v tom přímo vědec a považoval to za disciplínu poznávání. Vzpomínám si, jak mi kdosi vyprávěl, že byl Brendel viděn na Broadwayi den po svém koncertu v Carnegie Hall a měl na uších taková ta velká sluchátka. A jeho přítel říká: ‚Alfrede, prosím tě, co to tady děláš?‘ A on: ‚Poslouchám svůj včerejší koncert.‘ – Víte, pro Brendela prostě nějaká taková ležérnost – že to odehrál, bylo mu to jedno a jdeme dál – NE! On se vracel, on stále měnil. A je pravda, že byl náročným pianistou i v tom smyslu, že nutil ladiče a intonéry, aby mu upravili klavír tak, aby těch 88 tónů mělo stejnou sílu. Všechny komplimenty jsou pro Brendela, protože nikdy nebral nic na lehkou váhu a dědictví, které po něm zůstalo, je monumentální a obdivuhodné.“