Fota Petra Hajská / LSSH.
Pod headlinem Tempus mirabilis uvedly Letní slavnosti staré hudby 24. 7. v pražském kostele sv. Šimona a Judy koncert souboru Capella de la Torre a sopranistky Hany Blažíkové. Převážně dechová Capella byla založena v Berlíně roce 2005 hobojistkou a šalmajistkou Katherinou Bäuml, která řídila komorní výběr i v Praze. Kvůli autentičnosti interpretace hlavně hudby první poloviny 17. století využívá soubor aktuální muzikologické a historické poznatky a příkladně pracuje s prameny.
Inspirující jsou jeho edukační projekty. Natočil řadu ceněných nahrávek, některé získaly prestižní ocenění: 2016 – ECHO Klassik (Soubor roku), 2017 – ECHO Klassik za CD Da Pacem, 2018 tatáž cena za nahrávku Serata Venexiana, 2023 za projekt Monteverdi-Memories. Název „de la Torre“ lze chápat buďto jako odkaz na skladbu pro dechové nástroje Danza Alta od Francisca de la Torre, nebo doslovně, v překladu „dolů z věže“ (dechové formace kdysi hrály na věžích nebo na balkonech).
Hana Blažíková (1980) patří k elitním evropským sopranistkám se specializací na období středověku, renesance a baroka. Kromě zpěvu hraje na středověkou harfu a v rockové skupině Stillknox na basovou kytaru. Dlouhý by byl seznam souborů, s nimiž spojila svůj specifický hlas, kupříkladu Collegium Vocale Gent, Bach Collegium Japan, Sette Voci, Collegium Marianum, Collegium 1704, Gli Angeli, česká ženská schola Tiburtina. Dosavadním mediálním vrcholem byla na pozvání Johna Eliota Gardinera participace na provedení Monteverdiho oper na Salcburském letním festivalu. Ráda participuje na tématech, která se vymykají běžné renesanční a barokní produkci. Tempus mirabilium k nim nepochybně patří.
Historické zarámování konce 16. a prvních desetiletí století 17. pěkně naznačil v programu muzikolog Jan Baťa: „Atmosféra té doby byla plná melancholie a nejistého očekávání… tísnivý neklid mohl mít na svědomí především vleklý válečný konflikt mezi osmanskou a habsburskou říší, jehož kolbištěm bylo Uhersko.“ Jak aktuální, stačí vyměnit za současné účastníky války v Evropě… Autor historické exkurze ale také připomíná další dobové problémy – nemoce, neúrody, drahotu, zvěsti o podivných nebeských úkazech (i tehdy lidi ovlivňovaly konspirace), náboženské konflikty (stejně jako dnes zbytečné) ve Francii, Nizozemí i střední Evropě, jež vyústily v tragickou třicetiletou válku… Navzdory tomu všemu se rozvíjela kultura, tedy i hudba. Křesťanství se v ní mísilo se světským dvorským i lidovým prostředím. Program koncertu myslím velmi plasticky naznačil bohatost přelomu dvou staletí.
Hlavním hrdinou večera byl bezpochyby Michael Praetorius (1571-1621), jehož bych nazval ideovým německým starším pobratimem geniálního Angličana Henryho Purcella a předskokanem Heinricha Schütze (1585-1672), jenž byl v programu letmo připomenut. Další jména možná budou pro čtenáře podobně slovníková jako pro mě – Adam Krieger (1634-1666), Johann Crüger (1598-1662), Constantin Christian Dedekind (1628-1715), který psal sice okouzlující hudbu, ale trochu se minul s barokním světem evropských gigantů, Johann Hermann Schein (1586-1630), jenž nebyl schopen vystoupit z Praetoriova stínu, Niccolò Piffaro (ca 1480-1566), virtuózní melodik, s nadsázkou předskokan Claudia Monteverdiho.
Abych přiblížil, v jakém textovém, inspiračním a dobovém rámci se večer nacházel, uvedu několik ukázek:
„Daruj nám pokoj, Pane, ve dnech našeho života. Neboť není nikdo jiný, kdo by za nás bojoval, než ty, náš Bůh.“ (Praetorius – Da pacem nobis, gregoriánský chorál)
„Váš duch zábavný a s ním i vaše krása jsou příčinou a podnětem převeliké strázně, již, má paní, ani nevím, že podstupuji; to proto jen, abych se těšil vaší přízni.“ (Praetorius – Gavotte Vostre esprit recréatif)
„Ó, blahoslavený ten, kdo se umí smát pozemskému životu! Kdo vkládá naděje pouze do tohoto času, ten vede mrtvý život a zemře ve smutku.“ (Dedekind – Wir sind ein Traum der Zeiten)
„Tvůj božský zjev musím opustit, ač mě to bolí. Jakkoli nechci, paní, jsem nucen utéci. Tvůj božský zjev musím opustit, ač mě to bolí.“ (Piffaro – Di lassar tuo divo aspetto)
„Proto zpívejme v radosti a veselosti a prožívejme příjemné chvíle při tanci. Vy, pastýřky, darujete nám, chlapcům, věnečky, my na oplátku vaším ústům sladké hubičky.“ (Schein – Der kühle Maien)
Na prvním místě musím převelice ocenit výkon a interpretaci Hany Blažíkové, která neodolatelně vyjádřila hlasem i decentním gestem každou frázi, sebemenší drobnost a významový posun. Její instrumentální, čistý, intonačně bezchybný hlas byl dokonalým nástrojem pro hudbu, kterou si zvolila. Doslova blaženě se jí oddávala. Bylo to skutečně neobyčejné a nic podobného jsem v renesančním vokálním projevu dosud v Praze neslyšel. Navíc její hlas se dokonale propojil s dechovými nástroji. Je mi velmi líto, že nemohu čtenářům dokladovat své okouzlení zvukovou ukázkou, ale budete si muset počkat na záznam Českého rozhlasu, který snad někdy odvysílá.
Tím se v podivuhodném času dostávám ke Capelle. Všech sedm hudebníků jsou výtečnými mistry svých instrumentů: Hildegard Wippermann s altovým pumortem (občas barokní flétnou), Anette Hils s dulcinem i flétnou, Yosuke Kurihara s renesančním snižcovým trombonem, Johannes Vogt s loutnou a Martina Fiedler s varhanním pozitivem, ale přiznávám, že jsem nikdy neslyšel hrát na šalmaj tak barevně a virtuózně jak to umí Katharina Bäuml a obdivoval jsem hru Petera Bauera na bubny, khartal ad., i když si nejsem jistý, jestli na počátku 17. století měli jeho kolegové metličky. Zvuk souboru byl vskutku mimořádný. Publiku všichni věnovali přídavkovou rozmarnou perličku Damigella tutta bella od Calestaniho (1589-1617).
Psal-li jsem v nedávném fejetonu o hledaní studánek (https://www.polyharmonie.cz/hledani-ciste-studanky/), pak tento koncert jsem si přiřadil do osobního seznamu vzácných hudebních čistých studánek.
Luboš Stehlík
