Je osmý květen – den vítězství z roku 1945, i když osudovým dnem byl už 11. únor 1945, kdy skončila válečná konference v Jaltě a skvělý Západ nás opět zradil (poprvé Hitlerovi, podruhé Stalinovi). Nevím, jak vy, ale pro mě je to i počátek desítek let sovětské (tedy hlavně moskevské) okupace naší země, zprvu plíživé, později otevřené.
Od doby německé válečné okupace je současnost nejpodivnějším obdobím naší historie. Absurdnější než doba husitská, pobělohorská, metternichovská, velkoválečná… Nepřímo a později možná přímo nás ohrožuje „velký slovanský bratr“. Ruské „hromady hnoje“ vzývaly generace Čechů (od českých intelektuálů po lidi digitální doby), snílkové z řad obrozenců a po svém umělci včetně hudebníků 19., 20. a možná i 21. století… Žijeme dobu, kdy překvapivě velká část společnosti se bez použití kritického rozumu nechá ovládat SÍTĚMI, kdy Západ včetně bývalých koloniálních zemí, které s tím mají bohaté zkušenosti, téměř nic zásadně nedělá s okupací Ukrajiny, sní o budování železných opon svých státních domečků, většina politiků žvaní a mediálně exhibuje. Žijeme v době prázdných gest, kdy bohatý a zhýčkaný Západ není schopen účinně pomoci více než dva roky nepředstavitelně ničené Ukrajině a v době, kdy nás nevzrušuje, že ruská „Salomé“ chtěla přinést ke korunovaci caru Putinovi/Héróda Antipy na podnose hlavu úhlavního nepřítele, totální neschopnosti světových organizací, nemohoucí vlády a ještě nemohoucnější opozice, v době neschopné vlády Izraele a dramaticky rostoucího antisemitismu, kdy část světové populace otevřeně či skrytě vyznává myšlenky vyhlazení Židů, holocaust a plynové komory 21. století, ohrožení samotné paradigmatické identity Evropy.
Žijeme v době, kdy hudební obec velkolepě oslavuje českou hudbu, ale není schopna se sjednotit a „bojovat“ za stovky českých muzikantů, kteří se nemají tak dobře jako úředníci ministerstva kultury a menší množina VIP hudebníků. Vždyť je vlastně všechno v pohodě, hlavně moc nečeřit vodu – „já na bráchu, brácha na mě“.
Co se týká hudební kritiky, když čeří vodu, tak jen lehoulince, hlavně nikoho neurazit, neoznačovat věci a lidi pravým jménem, nepsat a nemluvit o problémech či dokonce navrhovat řešení, dotčené osoby by se mohly urazit a mstít se, opečovávat si mediální ega. A tak nám žurnalistika v klasické hudbě minimálně v tomto století zahnívá, válí si své kuličky a impotentní kritika, digitální i tištěná, úspěšně vytváří iluzi, že je s českou hudbou vše v pořádku. Svůj díl viny nesu za více než třicet let i já.
Tento den je pro některé vítězný, pro jiné prohraný, smutný, symbol dekadence Česka a světa kolem. Naštěstí nejsou všichni pasivní, ale pomáhají svým bližním a nesou pochodeň naděje.
Kdo je můj bližní?
A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Odpověděl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí,‘ a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ „Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“ On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“
Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do hostince a postaral se o něj. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Postarej se o něj. Cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.‘ Co myslíš – kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“ „Ten, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl znalec Zákona. „Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš. (Bible: Evangelium podle Lukáše)
