Zdaleka ne každý operní skladatel má cit pro divadelnost svého díla, existují však opery, o kterých by se dalo říct, že jejichž divadelní podoba je v nich imanentně obsažena a může být v těch nejrostodivnějších inscenacích objevována. Jedním z těchto zářivých příkladů je Figarova svatba

Takto nazvali v programu k inscenaci Verdiho opery La traviata v Moravském divadle Olomouc rozhovor dramaturgyně Viktorie Vášové s režisérem inscenace Michalem Hábou. Jak oznámila dosavadní šéfka opery a operety zdejšího divadla Veronika Kos Loulová, je to poslední premiéra v její končící tříleté šéfovské spolupráci s Moravským

Třetí částí Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův je Siegfried. Mohli jsme jej 1. dubna slyšet, ale také vidět na scéně Státní opery a nebyli jsme zklamáni ani v nejmenším. Ač jednoznačně platí, že teprve jevištní realizace vytvoří skutečné operní dílo, velkorysý projekt The

Pražské Národní divadlo uvádí poprvé na svém jevišti Cherubiniho operu Médea. Svědčí to o mimořádné, až bezbřehé odvaze vedení operního souboru. K inscenování této málo frekventované opery je třeba pro roli Médey prokazatelně silné pěvecké a herecké osobnosti, která téměř nesejde z jeviště a nadchne

Prokofjevova sedmá opera Láska ke třem pomerančům, pohádka s groteskními prvky, jejíž světovou premiéru řídil skladatel roku 1921 v Chicagu, má u nás velmi chudou tradici, uvedlo ji pouze pražské Národní divadlo ve dvou časově vzdálených inscenacích. Ta první z nich, památná inscenace režiséra

Fota Ivan Malý / MHF Pražské jaro. Pražské jaro 2024 uvedlo ve dnech 28. a 30. května ve Dvořákově síni Rudolfina Smetanovu slavnostní operu Libuše koncertně jako jeden ze svých erbovních projektů k Roku české hudby a ke dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany.  Hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša dosud