Každá opera je otevřena nekonečnému počtu svých divadelních realizací a inscenační tým vedený režisérem a dirigentem má zcela volnou ruku k jejímu osobitému výkladu. Především u zahraničních umělců počítáme s tím, že zohledňují (ať už vědomě nebo ne) svůj cizokrajný původ, odborné školení, metodu práce, která k nim patří. Tak i známý španělský režisér Calixto Bieito. Překvapil i nepřekvapil nás svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, která je pro nás domácí i pro mnohé cizokrajné diváky operou milovanou a téměř posvátnou. Je psána krví. Vždyť ji skladatel věnoval své dceři Olze, která umírala před jeho očima ve svých jednadvaceti letech právě když Pastorkyňu dokončoval.
Calixto Bieito jako by žádné citové pohnutí nepocítil, když vymýšlel, jak bude k inscenování pražské Pastorkyně přistupovat. I tato opera jej vyprovokovala k touze být originální za každou cenu a pracovat v drsném kontrastu k Janáčkově emotivní hudebně dramatické mluvě. Hlavně být svůj, vždyť má na to právo!
A tak zvolil scénografii Anny-Sofie Kirsch, která uzavřela jevištní prostor půlkruhovým bílým závěsem prostříhaným nesčetnými možnostmi vstupu a ve druhé části opery (propojeno druhé a třetí jednání) jej zaplnila obřím stolem obklopeným židlemi. Když se na začátku představení otevírá opona a v polostínu typickém pro tuto inscenaci, vidíme na okraji prázdného jeviště dvě kouřící mladé dívky, které se něčemu hlasitě smějí, jsou to představitelky Pasáčka Jana a Bareny. Dramatičnost předehry jako by nebyla důležitá. V pozadí jeviště trůní nízký koš na basketbal, jeho síťovina je červeno-modro-bílá, jistě ne náhodou. Sbor vstupuje se židlemi v rukou, pánové jsou v tmavých uniformách s lodičkami na hlavách (hasiči? horníci? bůhvíkdo? náhrada jednotných lidových krojů? – kostýmy inspirované 60. lety Pauly Klein). Uspořádají židle v popředí jeviště tak, aby se tu mohl opilý Števa na Jenůfku zběsile vrhnout. V té chvíli vstoupí Kostelnička. Ne předem všude ohlašovaná sólistka Národního divadla Dana Burešová (poprvé v roli Kostelničky), ale anglická pěvkyně Rosie Aldridge, která ji při přípravě inscenace zastoupila nedlouho před premiérou. Proč? Stárek smyslně prohání děvčata, nenechá žádnou sukni na pokoji. Laca s rozmachem násilnicky prořízne Jenůfě tvář. Druhé dějství – otevřený prostor pro pološílenou Kostelničku, která vlastnoručně utluče dítě už u sebe doma na stole. Před Števou, který se k ní vypravil s kovovým řetězem v rukou (ach ty rekvizity!), se svlékne do kombiné a snaží se ho svést, jeho ruku si násilně strká do podbřišku. Nepotřebuje se obléknout ani před příchodem Laci. Jenůfka se modlí k Panně Marii jen tak jako by mimoděk, pro pana režiséra tento výjev, zdá se, není důležitý. Kostelnička jí téměř vnucovala kříž a růženec a byla k ní podivně úlisná. Později se ze zákulisí vrátila v podivných šedočerných téměř večerních šatech. Kostelnička jako tragédka ve velkém stylu, zpívající, křičící, ječící. Ozývá se zoufalý pláč nemluvněte, který se přestěhuje i do hlediště. Je to přikomponovaný rádoby nervy drásající, ale zároveň nezáměrně „vtipný“ zvuk, protože malý Števa podle Jenůfčiných slov: „co je těch osm dní na světě, nikdy nezaplakal“…
Předsvatební scéna Jenůfky a Laci následuje vzápětí. Jenůfa je oblečená maloměstsky celá v bílém, na hlavě malý klobouček s neustále se nepříjemně vzdouvajícím závojíčkem. Pročpak o ní Rychtářka říká, „že jde ke vdavkám jako múdrá vdova nastrojena“? Nedůležitý detail – všechno je jinak. Kostelnička rozežene na konci všechny přítomné napřaženým revolverem. Laca je v této tragikomedii mentálně zaostalý primitiv. Jeho závěrečný dvojzpěv s Jenůfou vyústí ve frašku. Podá si bílý patrový dort (přinesla jej na svatbu Stařenka Buryjovka) a tou bělostnou šlehačkou maže Jenůfčiny a svoje tváře. Vida – odlehčující legrace na závěr. Opravdu očistné vyústění té Janáčkovy, pro pana režiséra tak zcela zbytečně rozcitlivělé opery. Bieitův brutální vyjadřovací jazyk se s Janáčkovou citovostí výrazně míjí, pro něho je Pastorkyňa, zdá se, jen jednou z možností sebereprezentace. Ostatně jeho vykonstruovaná Káťa Kabanová v Národním divadle na tom byla podobně (2022). Hlavně nemít s nikým změkčilý soucit! Tady jsou všichni ti primitivní zúčastnění závislí na alkoholu (i Jenůfka si před modlitbou k Panně Marii pořádně přihne) a na sexu. Tak třeba Rychtář mizí pod tím obřím stolem s blonďatou Pastuchyňou a aby jejich poněkud pozdní návrat nikdo nepřehlédl, zapíná si na proscéniu důkladně poklopec. Inu věčně opilí a nadržení primitivové, nejen na jevišti.
Pan režisér má při svém hostování v Národním divadle neopominutelného spolutvůrce, dirigenta Stefana Veselku. Zvolili brněnskou verzi z roku 1908. Stefan Veselka nás už před lety nadchl svou Káťou Kabanovou na festivalu Janáček Brno 2012, kdy ve vynikající režii Harryho Kupfera ukázal svůj vztah k Janáčkově hudbě, k jeho citu pro divadelnost inscenace. Veselkovo hudební pojetí se nenechalo strhnout Bieitovou záměrnou arogancí. Jím vedený orchestr, sólisté a sbor naplňovali Janáčkovu schopnost kráčet s divadelní prozřetelností a s výraznou kompaktností hudby stále kupředu. Veselkovo hudební pojetí nic nekarikuje (jak by také mohlo, když Janáčka chápe) a má mimořádné dramatické frázování. Už kdysi při brněnské Kátě Kabanové zaujal tento norsko-český dirigent svým pochopením pro hudební divadlo. Každá změna dění na jevišti měla ve své hudební podobě přesný začátek. Veselkovu umění dramatických pauz, které jednotlivým jevištním situacím předcházejí, bychom se mohli učit. Sólistické výkony představitelů jednotlivých postav byly pozoruhodné, herecky se ukázněně podřídili proměněným charakteristikám svých postav. Obdivuji jejich profesionální odolnost vůči brutální pěsti slovutného pana režiséra Calixta Bieita. Byl jistě potěšen, když jej na konci při příchodu na jeviště uvítalo hlasité bučení. Tak to přece chtěl.
Z takové Pastorkyně jdete domů jako zpráskaný pes. Ale pan umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen je jistě spokojen. Obávám se, že zejména premiéry českých oper, které prošly jeho rukama, nevykazují příliš pochopení pro domácího, ani pro cizokrajného diváka. Jde mu mimo jiné o prezentaci „světově“ oceňovaných režisérů a režisérek. Prý tím vstupujeme do Evropy. A tak jsme už ochutnali mnoho velmi zvláštních inscenací, třeba poměrně nedávno Fibichovu Šárku (2024) v kulisách hitlerovského Německa…
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, Národní divadlo Praha, premiéra 22. května 2025 (v rámci Pražského jara). Dirigent Stefan Veselka, režie Calixto Bieito, scéna Anna-Sofia Kirsch, kostýmy Paula Klein, světelný design Martin Bronec, sbormistr Pavel Vaněk.
Jenůfa – Alžběta Poláčková, Kostelnička Buryjovka – Rosie Aldridge, Stařenka Buryjovka – Eva Urbanová, Laca Klemeň – Aleš Briscein, Števa Buryja – Martin Šrejma, Stárek – Jiří Hájek, Rychtář – Pavel Švingr, Rychtářka – Maria Kobielska, Karolka – Jekatěrina Krovatěva, Pastuchyňa – Michaela Zajmi, Barena – Magdaléna Hebousse, Jano – Marie Šimůnková, Tetka – Romana Kajzlerová, Muž – Josef Brozman.
Olga Janáčková
