Na prvním symfonickém koncertě letošního Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov v zámecké jízdárně hostovala 12. července Slovenská filharmonie se svým šéfdirigentem Danielem Raiskinem a houslovou hvězdou Maximem Vengerovem.
Program tohoto v podstatě zahajovacího koncertu byl koncipován netradičně. Sólista vystoupil jako zlatý hřeb večera až v jeho závěru. Kromě sólového houslového koncertu byly na pořadu skladby vzniklé v minulém století. Některé propojovaly hudební jazyk 20. století s minulými věky. První skladba večera Rendering da Schubert napsaná Lucianem Beriem se stala jakýmsi pokusem o propojení jeho kompozičního stylu s hudbou Franze Schuberta. Oživení či spíše zprostředkování Schubertova génia pohledem avantgardního skladatele bylo zajímavým vstupem do koncertu. Třívětá skladba je však poměrně rozsáhlá na to, aby byla jakousi úvodní skladbou večera před očekávaným vyvrcholením první poloviny z provedení půvabné Prokofjevovy „Klasické“ symfonie. I z toho důvodu Prokofjev tolik nezaujal, byť se nedá na interpretaci s výjimkou tempově nepatrně méně sjednoceného závěru v podstatě nic vytknout. Dirigent oddirigoval vše spolehlivě, ale přece bylo znát, že orchestr i dirigent nebyli plně vtaženi do tvůrčího interpretačního procesu. Za zaznamenání ale stojí zvukově vydařené houslové sólo koncertního mistra Jarolíma Emmanuela Růžičky v první skladbě večera.
Po přestávce zazněla skladba proslulého estonského skladatele Arvo Pärta, který v letošním roce oslaví 90. narozeniny. A orchestr se jakoby zázračně proměnil. Bylo vidět, že minimalisticky čistá a sugestivní hudba obsažená ve skladbě Cantus in Memoriam Benjamina Brittena orchestr i publikum oslovila. Dirigenta Daniela Raiskina tato hudba doslova pohlcovala. V jeho dirigování nebyl ani náznak nějaké umělé pózy, ale naopak přesvědčivý a upřímně prožitý výkon. Vřelý ohlas publika, mezi kterými byli i někteří méně zkušení posluchači klasické hudby, byl zcela zasloužený.
Fota Festival Krumlov / Libor Sváček.
Maxim Vengerov zvolil na závěr nakonec Mendelssohnův Houslový koncert e moll, dílo plné lyriky i brilantního finale. Jak pohotově uvedl Jiří Vejvoda, koncert je zkomponován attacca. Posluchači tedy nemuseli řešit, kdy a zda po jednotlivých větách zatleskat. Maxim Vengerov hrál na krásný Stradivariho nástroj „Kreutzer“ z roku 1727. A počínal si vůči tomuto nástroji velmi ohleduplně. Nesnažil se za každou cenu ohromovat silou zvuku. Naopak kantabilní části skladby podal zvukově velmi vytříbeně, tak aby se v tom nejlepším světle ukázaly témbrové přednosti vzácného nástroje. Maxim Vengerov udivoval publikum již v osmdesátých letech vedle Vadima Repina jako nejslibnější talent ruské houslové školy a pokračovatel generace Vladimíra Spivakova, Viktora Treťjakova, Olega Kagana či předčasně zemřelého skvělého houslisty Andreje Korsakova. Je zajímavé, že na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro hostoval pouze dvakrát. V roce 1999 a pak s torontskými symfoniky v roce 2017, kdy přednesl Brahmsův houslový koncert. Stejný koncert pak později uvedl i na abonentním koncertu FOK. V minulém roce se ale objevil na zahajovacím koncertu Lednicko-valtického hudebního festivalu a letos v Českém Krumlově. Kéž bychom ho měli možnost slyšet na našich podiích častěji. Maxim Vengerov je totiž představitelem houslového umění, které má mnohé znaky interpretů druhé poloviny minulého století.
Jiří Vejvoda ve svém moderovaném vstupu ostatně vzpomenul Jaschu Heifetze, velkého Vengerovova vzoru. Houslový styl Maxima Vengerova se ale tónovými kvalitami či prstokladovými zvyklostmi možná ještě více blíží Itzhaku Perlmanovi. Jeho Mendelssohn zazněl mimořádně muzikálně a zaujal především hudebně naprosto přirozeným a logickým vystavěním jednotlivých melodických frází. Všechno v jeho hře bylo vlastně takové, jak by měl Mendelssohn znít.
Maxim Vengerov dnes není houslistou, jehož cílem by bylo studiově naprosto bezchybné zprostředkování díla. Takových dnes slyšíme na nejrůznějších světových soutěžích poměrně hodně. Dnes je padesátiletý Maxim Vengerov skutečným umělcem, který svým talentem vtahuje posluchače do krás interpretovaného díla. A byť stále udivuje například mimořádnou pohotovostí a tempovou koordinací v rychlých pasážích závěrečné věty, největšího účinu dosahuje ve schopnosti podřídit všechny své technické a smykové finesy přirozenému toku interpretované hudby.
Slovenská filharmonie doprovázela slavného houslistu spolehlivě a zjevně jím byla vtažena do interpretovaného díla. Snad jen v některých místech pomalé věty či úplného začátku mohla být zvukově střídmější. Houslista i orchestr sklidili zasloužené ovace. Jako přídavek zazněla Čajkovského Melodie s orchestrálním doprovodem a to ostatně houslistou ve veřejně deklarované snaze neochudit posluchače o hudbu skladatele, jehož houslový koncert byl původně anoncován v programech. Bylo ale přece jen trochu znát, že tento přídavek byl zařazen možná až na poslední chvíli. Houslista hrající skladbu skutečně v nejlepších tradicích houslových velikánů minulého století s jemně načechranými staccatovými spoji vedoucími k hlavnímu melodickému motivu se poněkud tempově rozcházel s orchestrem. Skutečně závěrečným přídavkem se pak stalo Adagio z první Bachovy sólové Sonáty g moll. Vrcholem houslového vystoupení Maxima Vengerova bylo ale jeho podání překrásného Mendelssohnova koncertu.
Vladislav Vilímec
