Na 30. červenec připravil festival Letní slavnosti staré hudby skvostnou vzpomínku na dávnou minulost, na specifický svět anglické hudby pozdního 16. a 17. století, na dobu gambových consortů. A také to byla připomínka dobových estetických ideálů s fascinací mytologických a alegorických námětů, jejichž počátky by se mohly vztahovat k alžbětinské Anglii. Je to doba, která jistě nejen mě fascinuje mírou aktivního muzicírování, o níž se nám může v dnešní digitální době jenom zdát. V rodinách, spolcích, klubech, zámeckých či královských salonech…, tam všude vznikaly a hrály komorní consorty, instrumentální, vokální nebo směsice ledasčeho, a oblažovaly sebe a své posluchače nejrůznější hudbou – lkavou, melancholickou, láskyplnou, galantní i rustikální, veselou i smutnou… Hudebním fundamentem té doby byla viola da gamba.
Fota Jan Kantor.
Tuto z dnešního pohledu lživě krásně nekomplikovanou dobu přijel do Prahy představit consort čtyř gambistů, které vedl le maître de viole de gambe Vittorio Ghielmi, jenž během večera střídal sopránovou a basovou violu da gamba. (Je za ním působivý umělecký životopis, který si můžete najít na internetu.) Koncert mi potvrdil, že je to jeden z nejvýraznějších žijících mistrů gamby. Mimochodem na sopránovou violu da gamba jsem dosud neslyšel nikoho hrát stejně virtuózně. Ovšem skvělí byli i jeho přátelé – Christoph Urbanetz (basová viola da gamba), Réka Nagy (tenorová viola da gamba) a Marius Malanetchi (basová viola da gamba).
Koncert se odehrál v hlavním sále Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě a pod vlivem symbolického nápisu na oblouku předního okna Vivit ad extremum (Obstojí až do krajnosti – vedlejší motto rodu Lobkowiczů) consort vytrval v dvouhodinovém proudu anglické barokní hudby; a vyprodaný sál obstál ve zkoušce poslouchat docela náročnou hudbu, která je pro naše uši už nezvyklá, a nadšeně poslouchal. Zdánlivě mrtvé nástroje se tak zvláště v tomto století stávají pro určitou množinu lidí opět důležitými, atraktivními; renesance, jež připomíná „objev“ cembala v minulém století. Možná i proto, že jsou tak ostrým kontrastem k současnosti a že rezonují s hledáním jistot a vnitřního klidu.
Ačkoli proud hudby se zdánlivě jevil stejnosměrným, měl hodně proměnných. Někde navazoval na Ovidiovy Proměny (například Giles Farnaby), jindy převažovaly taneční inspirace (John Playford, William Cranford, Elwaye Bevin, John Blow) a inspirace ze světa tehdy oblíbeného madrigalu (Thomas Weekes, Martin Peerson). Zněla i hudba fantazijní – například fantasie Henryho Purcella (ostatně koncert měl titulek Phantasy), velmi expresivní (Tobias Hume – sólové A Souldiers Resolution) i velmi zemitá (Salomon Eccles – A New Ground)… Zvláštní osobností, která vše převyšovala, byl samozřejmě Henry Purcell (Dance for the Fairies i Pavane a Chaconne, což byl vrchol večera).
Většinou hrál celý consort, občas jen tři nebo dvě gamby, výjimečně byl Ghielmi osamocen, zvláště pak v jeho vlastní, neskutečně virtuózní kompozici A Springlike Rain (z cyklu The Passion of Musick, 2009). Příkladem vzrušujícího propojení zaniklého světa gamb s modernitou 21. století byla anonymní melodie Uppon la mi re, kdy sopránové variační sólo hrál Vittorio Ghielmi, Réka Nagy a Christoph Urbanetz vedly pizzicatový dialog a témbrově vše provoněl harmonickými glissandy Marius Malanetchi. Celek měl skutečně hodně specifickou atmosféru. Viola da gamba může být velmi moderním nástrojem, který je schopný vstupovat i do světa jazzu. Proud hudby občas leader souboru přerušil poutavým komentářem.
Hradní večer Vittorio Ghielmi Viol Quartet byl pro mě vrcholem dosavadního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Gambový consort na mě zapůsobil silněji než skupina gamb v souboru Hespèrion XXI Jordi Savalla na festivalu Lípa Musica 2025.
Douška: Večerem jsem byl tak nadšen, že jsem si poprvé v životě (jako připomínku gambového mistrovství Vitttoria Ghielmiho) obstaral nahrávku – Le secret de Monsieur Marais (Alia Vox).
Luboš Stehlík
Výhledy z oken Lobkowiczkého paláce jsou dechberoucí.
