Jak titulek napovídá, letošní 22. ročník festivalu ve Znojmě měl mimořádně slavnostní atmosféru, která zrcadlila vzácné jubileum: 800 let od založení města. Program oněch dnů, ba spíše večerů od 8. do 29. července byl velmi bohatý, mnohem důležitější a přitažlivější byla však jeho různorodost a hlavně kvalita, která byla vlastně jakýmsi jednotícím prvkem všech festivalových zážitků.
Opera M. O. Štědroně Mendel megaking aneb Kdy hrášek zpívá, věnovaná osobnosti zakladatele genetiky, vznikla jako „rodinná opera“ pro diváky všech generací a její jevištní podobu si zřejmě velmi užívali studenti činoherní i hudební fakulty brněnské Janáčkovy akademie múzických umění. S mladými hudebníky byl ostatně spjat hned úvodní Koncert bez hranic, na němž posluchači uvítali Symfonický dechový orchestr města Retz, který do partnerského Znojma přivezl vynikající talenty. Pochopitelně, že krásnými tóny obohatil festival i jeho patron Pavel Šporcl, nevšední svět i dobu připomnělo Barokní setkání s orientální tradicí připomínající tamní židovské obyvatele, četné koncerty při svíčkách i muzicírování na mostě. Své publikum měl i Filozofický koncert pro Slovanskou epopej v nedalekém zámku v Moravském Krumlově, ale také mše ze znojemských archivů v tamním kostele sv. Mikuláše a mnohé další. Velmi sympatický byl častý dotyk tradiční lidové hudby. Návštěvníci budou jistě dlouho vzpomínat na večer Cimbál, víno, hromy bijú…, abych připomněla alespoň některé krásné znojemské okamžiky. Jako vyvrcholení oslav osmi staletí královského města Znojma připravil pak festival Závěrečný korunovační galakoncert, v němž majestátní skladby Händela, Zelenky a Fuxe byly svěřeny orchestru Silentium! Ensemble a dirigentu Andreasi Schollovi, kterého většina publika zná také, nebo spíše, jako světoznámého operního pěvce.
Fota Petr Vokurek.
Dominantou festivalu se stala barokní opera-balet Galantní světy/Les Indes galantes, kterou složil Jean-Philippe Rameau a jež měla světovou premiéru v roce 1736. Ve Znojmě našla své místo v Loucké jízdárně, výtečně nově opraveném sále v rámci tamního kláštera. Milovníky starého umění svým tématem a atmosférou do značné míry překvapila. Pochopitelně opera je od začátku až do konce o lásce, nicméně o lásce v dobách, kdy Evropa na její půvaby zapomíná a milostným příběhům se otevřely vzdálené kolonie. A to nikoliv v „oděvu“ divokých primitivů. Atmosféra celého díla se mi zdála maličko jiná než očekávané baroko. Vysvětlení jsem našla ve velmi zajímavém katalogovém textu Borise Klepala: ve skladatelových myšlenkách se už prosazovalo osvícenství. Opera je jakousi velmi vlídnou představou vztahů a jednání lidí různých kultur a civilizací, kdy vždy zvítězí šlechetný cit. Po úvodu, v němž Amor opouští Evropu a jde šířit lásku do dalekých krajů, se ve čtyřech příbězích začneme loudat světem, v němž často o milující srdce soutěží lidé ze vzdálených krajů a z tradiční Evropy. To vše v nečekané přítomnosti samotné Marie Terezie. Nejprve peruánská princezna miluje španělského důstojníka a jeho sok z národa Inků zahyne při erupci vulkánu, kterou sám vyvolal. Další příběh nás vede do Turecka, kde paša, zamilovaný do francouzské zajatkyně věrné svému rovněž zajatému manželovi, se nakonec vzdá svých milostných ambicí protože v onom Velérovi pozná muže, který mu kdysi daroval svobodu. Ve třetím příběhu divák svoji orientaci ve spleti převleků, žárlivosti a omylů po chvíli pravděpodobně vzdá a šťastné finále lásky si užije až ve vrcholící perské slavnosti květin. Čtvrtý příběh nás pak zavede do amerických lesů, kde zápas o lásku náčelníka Adaria se španělským důstojníkem končí společným setkáním domorodců s evropskými kolonizátory, kteří v oslavě smíření a naděje na pokojné soužití zapálí, jak jinak, Velkou dýmku míru.
Rameauovo dobové operní dílo interpretoval orchestr a sbor Silentium! Ensemble s uměleckou vedoucí Terezou Válkovou, v jednotlivých rolích komorních příběhů zpívali Lenka Máčiková, Adam Plachetka, Jana Blažíková, Vojtěch Semerád, Lukáš Zeman, Doubravka Novotná, Jean-Francois Lombard a Michal Marhold. Jejich výkon byl nesmírně náročný nejen osobitým i dobovým stylem skladatele, ale i zcela prozaickou potřebou pružně měnit postavy v jednotlivých příbězích večera. To vše pod vedením báječného dirigenta Tomáše Netopila, jehož mezinárodní i „domácí“ prestiž není třeba zdůrazňovat. Mne osobně kromě jiného těšila nesmírná živost, spontánní radost a současně přesnost celé hudební podoby inscenace.
Věty z rozhovoru s panem dirigentem ostatně vyjadřují mnohé: „Musím říct, že si díky festivalu plním svůj obrovský sen a za to jsem nesmírně vděčný, protože Rameauova hudba mne provází řadu let a pro mne jako vděčného posluchače je to hudba, u které jsem strávil spoustu večerů a vždy po těch symfonických koncertech a operních zkouškách tak to byl nástroj mojí relaxace. Jsem nesmírně rád, že je to moje první příležitost podílet se aktivně na této přípravě a těší mne i spolupráce s režisérem Pilařem, který je velmi hudebně založený člověk a má sensitivitu pro naši cestu barokních tónů. Velmi si užívám i spolupráce s Terezkou Válkovou a jejím Silentiem!“
Režisér a současně scénograf Tomáš Ondřej Pilař neměl jednoduchý úkol. Inscenace se odehrává na pódiu, příběhy jsou krátké a vyžadují tedy rychlou orientaci v ději a proto také pokud možno víceméně neutrální prostředí. Výtečně se v této atmosféře uplatnily kostýmy Ivany Ševčík Mikloškové, které pochopitelně vycházely z barokního základu a jednotlivé pěvce výtečně charakterizovaly svými detaily. Mám tím na mysli nejen tradiční evropské postavy, zejména důstojníky, ale především figury exotické s výraznými doplňky, které zrcadlí představy o lidech dávných krajů v očích tehdejší Evropy. Režiséru se tak podařilo prezentovat někdy i složité zápletky při naprostém respektování náročné hudby, která byla pochopitelně dominantou představení.
Původním podtitulem tohoto jevištního díla je „hrdinský balet“. Skutečně právě taneční scény výrazně doprovázejí inscenaci v momentech vyvrcholení příběhu či jakkoliv zlomových situacích. Choreograf Martin Šinták zcela přirozeně vychází z barokního kořene díla a zároveň dokázal výraznými, často temperamentními tanečními výstupy představení nesmírně oživit.
Neodolatelným, scénu od scény oblíbenějším mistrem večera se stal Adam Plachetka. Jistě, splnil očekávání ve dvou pěveckých rolích. Já mám však na mysli úctyhodnou císařovnu Marii Terezii, kterou do operního díla zřejmě tiše přivedl režisér Pilař. A do krinolíny oblékl právě pana Plachetku. Přímo monumentální panovnice tu a tam procházela scénou vždy s pohárem vína v ruce… Až do finále, kdy byla jistě vděčná, že mohla svoji bolavou hlavu léčit, čím jiným než znojemskými okurkami!
Báječné víno patří už tradičně k velkým půvabům znojemských večerů. A když vám vlastní rukou nalije skleničku vzácným vínem z vlastního sklepa sám prezident festivalu Jiří Ludvík, zbývá než ze srdce připít Znojmu na dalších osm staletí. S hudbou!
Zuzana Ledererová
