Jestliže se chce hudebně talentovaný jedinec, například houslista, dostat na pozici koncertního mistra váženého orchestru, primária komorního souboru či dokonce být sólistou, což je hodně těžké živobytí, musí projít základním a středním hudebním školstvím, případně absolvovat HAMU, JAMU či jinou vysokou hudební školu. V 21. století je v podstatě už nezbytností absolvovat renomovanou evropskou nebo americkou školu, stáže, kurzy a být spjat se špičkovou pedagogickou osobností. V životopisu se může dobře vyjímat informace o stipendiu v prestižních orchestrech typu Berlínská filharmonie, u nás Česká filharmonie. Určitě pomůže, když získá zkušenosti například v renomovaném Gustav Mahler Jugendorchesteru, doma v České studentské filharmonii nebo Akademii komorní hudby (Středočeského kraje). A právě Akademie komorní hudby letos slaví decennium. Výročí oslavila 19. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina dramaturgicky pestrým koncertem, kde představila současné a bývalé stipendisty a lektory.
Foto Marek Novotný / AKH.
Zakladatelem AKH a současným uměleckým šéfem je violoncellista Tomáš Jamník (akademiekomornihudby.cz), který večer sympaticky uvedl. Mezi muzikanty byli i etablovaní muzikanti, například klarinetistka Anna Paulová, houslisté Eliška Halečková Kukal a Filip Zaykov, klavírista Jakub Sládek; z lektorů významně participovali houslista (i violista) Jan Fišer, hornista Přemysl Vojta a samozřejmě Tomáš Jamník.
Pulsujících a hudebně životadárných deset let, kdy AKH prošly desítky lidí a někteří se dostali ve svém oboru mezi národní špičku, koncert v nejlepším koncertním prostoru České republiky vybízel k radostnému, bujarému slavení. Pan Jamník však zvolil jiný koncept. Program byl plný kontrastů, hlavně vážných nebo melancholických, ale centrem programu byla v podstatě groteska, cosi mezi Goyou, meziválečnou dobou 20. století a současností, kdy je možné vše.
Foto Marek Novotný / AKH.
Capriccio, nebo-li úvod ke stejnojmenné opeře hraný smyčcovým sextetem, Richarda Strausse lze interpretovat různě. Nebyla to humorná hyperbola, ale spíše dobová salonní karikatura plná jemňoučké lyriky, vynalézavé barevnosti, v níž byl skladatel velmistrem. Páteří provedení byla houslistka Eliška Halečková Kukal, Jan Fišer v netradiční roli violisty a cellista Vilém Vlček, jehož barevně zajímavý nástroj výrazně posilnil fundament.
Při vší úctě ke Straussovi Kvartetní věta a moll Gustava Mahlera je zajímavější kompozicí. Z podání neprávem opomíjené kompozice Triem Incendio (Karolína Falkenauer-Františová, Filip Zaykov, Vilém Petras) se spoluúčastí violistky Anežky Jiráčkové jsem byl nadšen. Technicky usazené, profesionální a emočně angažované. Líbilo se mi, jak dokázali logicky propojovat řád a expresi, intimitu a prvky monumentality, křehkost a záchvěvy emocí. (V juvenilním díle „dřímá zatím jen tiše celý Mahler“, řekl Otto Klemperer.)
Foto AKH.
Od uvedení Mozartova Kvintetu pro klavír a dechy s účastí Přemysla Vojty a Jakuba Sládka jsem čekal více. Poprvé jsem slyšel Slavic Trio (Barbara Trnčíková – hoboj, Anna Sysová – klarinet, Petr Sedlák – fagot), ale jejich hra mě nenaplnila euforií, ale to se předpokládám časem změní. Provedení bylo poněkud fádní a navíc zařazení Mozarta do programu tohoto typu bylo disharmonické. Pro prezentaci dechů AKH by se jistě našlo nějaké vhodné dílo 19. či 20. století.
Foto Marek Novotný / AKH.
Hlavním číslem večera byla světová premiéra Suity Mortale Jana Ryanta Dřízala, báječný důkaz, že postindustriální 21. století není jen dobou s lidmi složitě komunikujících „hudebních superorganismů“, ale prostorem pro humor (vzácný v tomto zatím neradostném století), zde v podstatě groteska, kdy je možné originálně čerpat z nekonečné historie. Zprvu jsem měl pocit, že pozice sólového violoncella je při vší úctě k Tomáši Jamníkovi zbytná, ale pochopil jsem, že jsem se hluboce mýlil. Právě tonus mezi ním a převážně dechovým partnerem byl nakonec vzrušující. (Mezi 13 dechaři byly i hvězdní Anna Paulová a Přemysl Vojta.)… Skladatel prohlásil, že se pokusil vytvořit „brilantní taneční suitu, pohrávající si s prvky světské zábavy i mystické hrůzy z konečnosti bytí“. Jak výstižné! Groteskní podobu hrůzy v této podobě bych se nebál prezentovat i mojí poučené devítileté vnučce. Ostatně vtipné ohlédnutí za minulostí s pocukrovanou současností má v závěru katarzi. Parodie na smrt byla s nadšením skvěla zahrána; vyslala signál o úrovni a otevřenosti Akademie komorní hudby.
Foto Marek Novotný / AKH.
Závěr potvrdil vážný zájem akademie o překonávání nejvyšších levelů interpretační náročnosti. Uspokojivé zdolání všech nástrah Straussových Metamorfóz si nemůže dovolit každý smyčcový soubor nebo jakýkoli orchestr. Musí to být 23 vynikajících, empatických, dobře připravených, myšlenkově nastavených a výkonově srovnatelných muzikantů. Je to velmi obtížné hraní, kdy jedinec může optimální výsledek zhatit během několika taktů. Všichni byli pozorní, nadšení z hudby, souhra byla překvapivě dobrá. Timing oslavy sice přesáhl běžnou dobu koncertu, ale až do pianissimové dohry byli pozorní i posluchači, jak se ukázalo při bouřlivém potlesku.
Foto AKH.
Coda: Koncert se uskutečnil pod záštitou Českého spolku pro komorní hudbu. Nepodařilo se mi pochopit, proč Česká filharmonie nevzdala čest desetileté práci Akademie komorní hudby, z níž umělecky začíná profitovat, a na varhanní empoře nebyla akademická standarta. Nic by jí to nestálo a vyslala by tím do veřejnosti, o jejíž podporu každý den bojuje… nenápadný pozitivní signál. Metamorfózy v asi jiném pojetí budete mít možnost si poslechnout 26. května 2026 na festivalu Pražské jaro ve stejném sále, tentokrát s dirigentskou taktovkou, v podání České filharmonie a Barbary Hannigan…
Luboš Stehlík
Foto AKH.
