Ton Koopman.
V roce 1995 jsem byl na Pražské jaru uchvácen koncertem Tona Koopmana a jeho Amsterdamského barokního orchestru. V Praze uvedl pět kantát Johanna Sebastiana Bacha – BWV 182, 61, 524, 132 a 199. Tehdy jsem hltal jeho nahrávky, asi podobně jako Gardinera a Harnoncourta a byli pro mě hrdiny poučené interpretace barokní hudby. Šel čas, Koopman natočil desítky alb, mimo jiné bachovské komplety kantát a varhanního díla a komplet Buxtehudeho a klávesového Sweelincka, sklidil ovace za stovky koncertů, dostal několik prestižních vyznamenání (Řád nizozemského lva) a stal se žijící legendou. V devětasedmdesáti se na Pražské jaro vrátil a 2. června 2024 v Rudolfinu provedl se svým orchestrem a sborem tři Bachovy kantáty – Tehdy naše ústa naplnil smích, BWV 110, Pane Ježíši Kriste, člověče pravý a Bože, BWV 127, Vzhůru zní tóny radostných trubek, BWV 207a. Obsazení orchestru i sedmnáctičlenného sboru se sice proměnilo (až na výjimky, například koncertní mistryně), ale entusiasmus zůstal.
Fota Ivan Malý / MHF Pražské jaro.
Ton Koopman má rád pestré, ale myšlenkově provázané programy. 110. kantátu napsal Bach pro první vánoční svátek a měla premiéru 25. 12. 1725. 127. kantátu uslyšeli věřící v neděli před Popeleční středou (Estomihi) 11. 2. 1725. Zvláštní určení měla kantáta Auf, schmetternde Töne der muntern Trompeten, gratulační dílo k svátku saského kurfiřta Friedricha Augusta II. Hudebně geniální „drama per musica“ bylo poprvé uvedeno v roce 1735. Kantáta není jen příkladem Bachovy mistrovské exploatace vlastního archivu, ale že i on musel čas od času mít vůči mocným tohoto světa a mecenášům tzv. třetí rozměr, tedy podlézavost, jenž se uplatňuje co je svět světem: „Třpyt Augustových jmenin rozjasňuje Sasům tvář, Bůh chrání zbožné Sasy stále … a dnes má vylíčit naši úctu ke jménu v žádoucím světle. … Kdo se radujete, sem! Hleďte, Sasko a vy velké státy, jaká moudrost a jaká síla je v Augustových laskavých skutcích … Ať žije August, ať žije král! O Auguste, naše ochrano, buď vzdorným vůči zarputilým nepřátelům, žij dlouho ve své zemi, Bůh nechť chrání tvého ducha a paži, tak s Augustovým životem vytrvá i blaho našeho Saska, a žádný nepřítel se neodváží proti našemu blahu postavit.“
Ton Koopman angažoval pro koncert na Pražském jaru dle referencí renomované sólisty – belgickou sopranistku Ilse Eerens, nizozemského kontratenoristu a dirigenta Maartena Engeltjese (v roce 2017 založil barokní soubor PRJCT Amsterdam), německého tenoristu Tilmana Lichdiho a u nás dobře známého německého basbarytonistu Klause Mertense. Souzpěv byl velmi dobrý, samotné hlasy také, i když bych očekával intonačně dokonalý výkon. Paní Eerens občas vytvářela tak podivné tóny, že mě napadlo, jestli nezpívá v indispozici, kontratenorista má provozně velmi kvalitní hlas, ale nesouměřitelný s oborovou špičkou, hlas tenoru mi připomněl Petera Schreiera, ale nic víc, baryton byl perfektní, ale projevuje se na něm věk.
Koopman jen jde cestou, kterou kráčejí i jiní – Gardiner, Herreweghe, Rousset, u nás Luks, Válek, Viktora, Štryncl – pro naplnění své vize dávají přednost provozně kvalitním hlasům před „hvězdami“ s mimořádnými pěveckými fondy. Je to sympatický étos, ale nesmí ani na vteřinu poznamenat posluchačský požitek. V první části večera se blížil zvukový vjem ze sólistů a sboru nudě (výjimkou byl občas basbaryton). Výkon sboru byl samozřejmě velmi kvalitní, nicméně co se týká Bacha, rozhodně bych upřednostnil například hlasově barevnější a flexibilnější Collegium Vocale 1704. Amsterdam Baroque Orchestra hrál skvěle (mimořádný byl výkon hobojisty a cellisty).
Druhá část večera byla zajímavější, a to nejen hrou občas chybujících barokních trubek a klarin a bubínku z chodby a účastí tympánu. Pakliže posluchač odhlédl od pateticky oslavného „libreta“, byl to poslechový zážitek a čirá radost.
Koncert byl nejen zrcadlem Tona Koopmana, ale připomněl mi, že legendy, s nimiž jsem strávil barokní mládí (Koopman, Gardiner, Herreweghe) pomalu odcházejí a nostalgicky jsem si připomněl, že jeho koncert v roce 1995 byl poslechově zajímavější.
