Verdiho Aida je oblíbenou repertoárovou operou, do níž lze zvát hostující pěvce, ovšem jen za předpokladu, že režisér nevytvoří příliš komplikovanou konstrukci inscenace. Brněnská Aida taková je. Postačí, když asistent režie sdělí hostu základní aranžmá a je po problémech.
Fota Marek Olbrzymek / Národní divadlo Brno.
Pod taktovkou dirigenta Jakuba Kleckera zněla Verdiho hudba zářivě, dramaticky, působivě. Pěvecké obsazení bylo slibné. Aida v Brně již téměř zdomácnělé Csilly Boross se prokázala znělými a vycizelovanými pěveckými pasážemi, jen ty nejvyšší tóny (často v pianissimu) tentokrát nezněly zcela přesvědčivě. Prý paní Boross překonala před premiérou nějakou indispozici, tak jí přeji, aby svou Aidu v následujících reprízách předvedla podle svých představ. Představitel Radama Sung Kyu Park zaujal lehkostí, s níž zpíval své árie jako by to byly prosté písničky. Nejtěžší roli v celé této inscenaci má králova dcera Amneris, již režisérka doslova vytkla před závorku. Zvláště v závěru inscenace, kdy ji nechala dlouho ležet až na rampě, aby zdůraznila její emotivní smuteční zpěv, který dominoval nad dvojzpěvem Aidy a Radama. Pro výbornou mezzosopranistku Váslavu Krejčí Houskovou je však obsazení do superobtížné role Amneris přece jenom trochu Danajským darem. Role vyžaduje neobyčejný hlasový rozsah a bezproblémovou znělost celého hlasového spektra. Paní Housková se s Amneris jistě v průběhu repríz lépe sžije. David Szendiuch není ideálním představitelem Ramfise. Zpívá ho sice kvalitně, chybí mu však temnější barva hlasu, která je pro tento typ role, domnívám se, téměř nezbytná. Zato Luis Cansino jako etiopský král Amonasro rozsvítil svým sonorním basem jeviště i hlediště.
Pro operu, která obsahuje značný počet sborových výstupů je výhodné, obsahuje-li scénografie schody, což se stalo. Strategické rozmístění sboru je důležitou podmínkou pro vyznění inscenace tohoto typu opery, a to zejména v Brně, které má nejlepší operní sbor v naší zemi. Z působivých sborových pasáží však jedna nemile překvapila: konkrétně sbor kněží, kteří vyhlašují nemilosrdný soud nad vojevůdcem Radamem. Nepochopila jsem, proč tuto pasáž, která je dramatickým vrcholem sborových partií v Aidě, zpíval pouze komorní sbor o patnácti-šestnácti mužských hlasech. Proč? Jistě si to nepřál sbormistr Martin Buchta ani dirigent Jakub Klecker a předpokládám, že ani režisérka Magdalena Švecová by nechtěla, aby proti Amneris, která se v této scéně snaží svým odporem proti rozhodnutí kněží zachránit Radamovi život, stála jen malá hrstka zástupců nemilosrdné církevní moci?
Scénografie Marka Cpina vsadila na zlatou barvu a vytvořila na jevišti jakousi uzavřenou zlatou klec, v níž při větších sborových výstupech nebylo k hnutí. Jistě také proto vyjel sbor na proscéniu zespodu na jevištním voze. Později se totéž zopakovalo ještě se dvěma egyptskými černozlatými ptáky s mohutnými zlatými křídly. Neměnila bych s panem Přemyslem Jandou, který tuto zlatou stavbu osvětloval, protože dokonce i kontrastně černě oblečený balet bylo na proscéniu málo vidět. Škoda, protože choreografie Marka Svobodníka byla svěží a temperamentní. V půdorysu této scénografie také nezbylo místo na vyvýšený prostor pro vládce Egypta a otce Amneris. A tak přivezli jeho představitele Jana Šťávu na jeviště uvězněného ve vysokém zlatém jehlanu, z něhož mu koukala jen ramena a zlatě nalíčený obličej. Autorka kostýmů Linda Boráros navrhla pro Amneris zlaté šaty, červené Aidě a jí i členkám sboru posadila na hlavu turbany. Radames oděný do kostýmu, který jej dělal širšího než delšího, by mohl paní kostymérku žalovat.
A tak, sečteno a podtrženo – běžnému divákovi, který má rád co nejtradičnější inscenační řešení oper, bude sladko bolno a bude spokojen. A v Brně mají inscenaci, která jim nějaký ten pátek vydrží…
Giuseppe Verdi: Aida. Premiéra 26. září 2025 v Janáčkově divadle NdB. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Magdalena Švecová, scéna Marek Cpin, kostýmy Linda Boráros, světelný design Přemysl Janda, choreografie Marek Svobodník, dramaturgie Patricie Částková, sbormistr Martin Buchta. Aida – Csilla Boross, Král, otec Amneris – Jan Šťáva, Amneris – Václava Krejčí Housková, Radames – Sung Kyu Park, Amonasro – Luis Cansino, Ramfis – David Szendiuch, Kněžka – Daniela Straková-Šedrlová, Posel – Petr Levíček. Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno, Balet NdB 2, Dětský sbor Brno, kompars.
Olga Janáčková
Aida ve zlatém lesku
Verdiho Aida zahájila novou sezonu opery Národního divadla Brno skutečně velkolepě. Premiérový večer přinesl publiku neobyčejný zážitek hned v mnoha podobách.
Již dílo samotné patří k nejoblíbenějším a také nejhranějším titulům svého žánru. Jeho vznik nebyl jednoduchý, ať už jde o Verdiho počáteční váhání či přístup k tématu a složitý zrod skutečného libreta. Nakonec se opera, objednaná a komponovaná ke vzniku nové operní budovy v Káhiře a s touto událostí souvisejícím otevřením Suezského průplavu, stala skutečným klenotem světových scén. Když jsem se před pár lety toulala po Káhiře našla jsem ve středu města nevelký kopec udusaného popela. Jako památku právě na zmíněnou divadelní budovu, která století po svém vzniku podlehla požáru. Dnes mají operní inscenace své místo v kouzelné architektuře na Nilu, ale to už je jiná kapitola…
Takto často hraný titul, oblíbený u ctitelů velké klasiky, je jistě pro inscenátory nesmírně obtížným úkolem balancujícím, zjednodušeně řečeno, mezi popisným historismem a racionální modernou. Režisérka nové brněnské inscenace Magdalena Švecová vytvořila večer velmi citlivé a dobře volené rovnováhy. Autor scény Marek Cpin využil k potřebné monumentalitě prostor brněnské scény, jehož stěny pojednal čtverci ve zlatavých tónech, z nichž mnohé nabízejí v některých okamžicích místo pro detaily či doplňky děje. Schodiště ,zvedající se z podlahy , zdůrazňuje výškově členěný prostor. Jedinou dominantou scény je Slunce, měnící v průběhu inscenace žhnoucí barevné tóny. To vše ve zlatě. Na premiéře jsem od jednoho návštěvníka slyšela názor, že tu chybí aspoň nějaký prvek tradiční egyptské kultury tolik bohaté například na sochařská díla. V ten moment jsem si vzpomněla na pocity při vstupu do některý skutečných tamních staveb: obrovský prostor obklopený zdmi z kamenných kvádrů… Ostatně, mnohé typicky staroegyptské motivy, jak je známe například z fresek, se velmi působivě objevují v tanečních epizodách mladého Baletu NdB2, který v inscenaci opět nadchl svojí neobvyklou pohybovou kulturou. Jejich staroegyptští bohové v tradičních podobách zvířat i typičtí lučištníci inscenaci nesmírně oživili. Očekávaný efekt – v tom dobrém slova smyslu – vytvářejí v inscenaci kostýmy Lindy Boráros. Početný sbor, pochopitelně ve stylových výtečně stylizovaných oděvech, naplňoval často scénu potřebnou dobovou atmosférou. Režisérka Magdalena Švecová využila této možnosti skutečně vrchovatě. Stačí snad jen připomenout moment, kdy se zástup Egypťanů pomalu zvedá z podzemí jeviště nad lesklou„vodní hladinu“. Velký prostor byl pochopitelně pro tyto scény úplným divadelním rájem. Obtížnější jsou pro režii zřejmě zejména komorní pasáže ve druhé polovině opery. Působily však přirozeně, naplněny nejen silným výrazem, ale dokonce i intimitou. A to nejen zásluhou výtečné režie, ale pochopitelně i dominující hudby a výkonů samotných pěvců. V této souvislosti bych zdůraznila zejména finále opery, v němž se milující pár loučí se životem.
Pochopitelně, že večeru Aidy dominuje hudba. Tisíckrát hraná a vnímaná publikem. Dirigent Jakub Klecker logicky neměl snadnou výchozí pozici, jak o tom sám řekl: „Já tuto muziku obdivuji už dlouhá léta, když jsem ještě navštěvoval divadlo jako divák a nechyběl jsem na žádné repríze, a tak jsem znal Aidu v různých podobách. Já jsem byl tedy trošičku postaven před takové osobní rozhodnutí abych tu operu přestudoval. Intenzita jak se vryla dlouhá léta do ansámblu je nesmazatelná. A vždycky pro dirigenta, interpreta, je to velká výzva přimět ten soubor jaksi pojďme jinou cestou, vygumujme si veškeré poznámky, tvoříme jevištní dílo od základu nové ale s použitím tradičních prvků, které mají své opodstatnění za ta dlouhá léta kdy ona opera funguje na repertoáru po celém světě. Pro mne jako dirigenta je důležité abych byl přesvědčivý v tom mém konání a abych i posluchačům dopřál nějaký nový impuls, pohled na tuto krásnou muziku.“
Vznikl tak nádherný hudební večer. A to pochopitelně nejen oním tolik proslulým Triumfálním pochodem – mimochodem, brněnská opera se pyšní novými trubkami „aidovkami“. Velkou zásluhu na úspěchu má pochopitelně pěvecké obsazení mezinárodního formátu: v premiérovém představení zazářila Csila Boross jako Aida, Sung Kyu Park jako Radames zvýrazňoval postupně svůj projev až do báječného závěrečného duetu, Amneris Václavy Krejčí Houskové byla noblesní celou svou osobností, Jan Šťáva jako Egyptský král se výtečně pěvecky vyrovnal se svou lokalizací uvnitř sochy a Luis Cansino v roli Amonasra nadchl bohatstvím svého hlasového projevu..abych se aspoň zmínila o osobních dojmech, které nevyprchají. Dirigent Jakub Klecker vedl večer způsobem, který nenechal diváka, tedy spíš posluchače, bez stálé a výrazné pozornosti. Vedle tradičně monumentálních partií to byly komorní ba lyrické okamžiky, které vtiskly inscenaci neobyčejnou emocionalitu. Kromě jiného vzácným smyslem interpretů pro hudební detail.
Nová brněnská Aida se stala událostí o níž se hovoří v kavárnách i při skleničce vína, ba i při venčení pejsků, jak mohu osobně dosvědčit. Zřejmě tak bude těšit posluchače mnoho dalších sezon.
Zuzana Ledererová
