Naučit se a v jednom večeru na vysoké mezinárodní úrovni zahrát Sonáty a partity Johanna Sebastiana Bacha umí jen omezené množství houslistů a houslistek. Živě jsem slyšel Gidona Kremera a Gila Shahama (nahrávek bylo podstatně víc). Jeden z nejmagičtějších cyklů klasické komorní hudby. Neváhal jsem a 10. června jel do Litomyšle, abych si poslechl v Piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže souborné provedení houslistou Josefem Špačkem.
Fota František Renza / Smetanova Litomyšl.
Uvědomil jsem si, že Litomyšl má skutečně mimořádně silné genius loci, kterým nasákla i Smetanova Litomyšl, že onen třísetletý kostel je nádherným místem pro meditaci a že doprovodné festivalové akce v Klášterní zahradě nemají jen příjemnou atmosféru, ale i zajímavou uměleckou úroveň. Asi nechtěným předskokanem Bacha byl koncert šramlu Gankino Quintet, pozoruhodného mládím a hlavně jakou hudbu a jak ji hraje. Je to docela originální směs etnické hudby (zvlášť mi voněla hudba inspirovaná hebrejskou tradicí) a jazzu – to vše provázané prvky volné improvizace. Bylo to emočně hodně naléhavé. Možná to není světově originální, ale na mě to silně zapůsobilo. Pro pořádek jména pěti studentů Pardubické konzervatoře: Anabel De Luca – housle, Anežka Šolcová – klarinet, Anastasija Myronchuk – akordeon, Filip Novák – kytara, Jakub Janíček – kontrabas. Skoro se mi do kostela nechtělo…
Předskokanem pana Špačka byl designovaný ředitel Smetanovy Litomyšle Marek Šulc. Něco vyprávěl, snad moudrého, ale já v sekci B, čtvrté řadě od konce, jsem neslyšel ani větu a z chrámové akusticky skoro na úrovni pražské katedrály jsem se vyděsil. Snad jsem nejel 250 kilometrů zbytečně?
Nejdříve zazněla očekávatelně atraktivní Sonáta č. 1 g moll, BWV 1001. Špačkovy guarnerky LeBrun zněly skvostně, ale já slyšel akustickou mlhovinu, což mě štvalo hlavně v milované fuze. Moje uši, nejsapřipraveny na takový atak, měly šok a trvalo mi celou první sonátu a následnou Partitu č. 1 h moll, BWV 1002, než jsem se zvukově víceméně „akomodoval“. Faksimile autografu mi bylo na nic. Sonáta č. 3 G dur, BWV 1005 byla half and half. Zachránila mě hodinová přestávka, kdy nabírali síly jak posluchači, tak houslista. Akustika sice byla i nadále hudebně bídná, ale zvykl jsem si a užíval si geniální hudby více než v první části. Nejdřív to byla Partita č. 3 E dur, BWV 1006 s nádherným Loure, pak Sonáta č. 2 a moll, BWV 1003, se závažnou fugou. Posledním číslem bachovského maratónu byla Partita č. 2 d moll, BWV 1004, díky Ciacconě nejznámější opus cyklu.
I přes podivné zvukové prostředí bylo od Adagia 1001 jasné, že pan Špaček má stále ušlechtilejší tón a že pro Bacha, jeden z vrcholů houslového repertoáru, dozrál. Myslím, že by měl celý cyklus v nějakém prostoru s ideální akustikou natočit a nabídnout pandán ke své nahrávce Ysaÿových Šesti sonát, na níž se bohužel zapomnělo.
Momenty z provedení: Largo z 1005 mohlo být volnější a naopak Allegro assai z téhož opusu méně divoké. Ve výborné, přetěžké Fuze z 1003 by určitě bylo možné se dopracovat k ještě většímu klidu. Božské bylo Loure z 1006 a stejný přívlastek bych užil pro všechny taneční i pomalé věty, zvláště pak pro Adagio z 1005 a Grave z 1003. Vrchol cyklu Ciaccona? Houslista z ní učinil chrám i tvrz. Byla to tak nepopsatelně sugestivní interpretace – meditativní, dokonalá v každém taktu, že po doznění posledního tónu v pianissimu zavládlo Ticho, jež trvalo několik desítek vteřin. Něco podobného jsem zažil po posledních tónech jak u Kremera, tak Shahama… Jestliže na počátku vládla akustická mlhovina, na konci bylo zářící světlo, které bych nazval „bach sturnus vulgarit“. Nevím, jestli se Josef Špaček dopracuje originality Kremera a tónových kvalit Shahama, nicméně jeho Bach by mohl zaznít na jakémkoli zahraničním festivalu.
Coda pořadateli: Neuvádějte hudbu podobného druhu v kostele. Kdybyste pozvali třeba právě Gidona Kremera, jsem přesvědčen, že by po začátku zkoušky pomalu vložil své guarnerky do futrálu a odjel… Jakkoliv je to ekonomicky svízelné, zvažte oddělení B. Pro kvalitní poslech je svízelné mít v kostele hudebníka 60 metrů daleko. Prosím nabízejte lidem informaci, kde jsou toalety, že mají mít posluchači v době karet desetikorunu a připravit se na nerudnou, urážející obsluhu. Naštěstí Bach všechno překryl.
