Velkolepá oslava komorní hudby

Když mi dával učitel houslí a violy v sedmdesátých letech mimo školu soukromé lekce, říkával – jak jinak oslavovat pátek s víkendem v tomto bolševickém státu než klasiky, hudbou, kterou máme oba rádi. A tak do mě, jedno jestli na jaře nebo na podzim, láskyplně vtloukal například Beethovenovu Jarní sonátu a dílka Dvořáka, vyprávěl mi o carském Rusku, s jakými velkými hudebníky se setkal a nabádal mě, abych si psal deník, což jsem ke své škodě nedělal. A tak je ve mně ukotveno, že pátek prožívám s hudbou. V pátek 18. 10. jsem si tedy zajel, doprovázen svou manželkou nejlepší ze všech, do Ostravy na komorní koncert, jaký bych v Praze uslyšel asi jen těžko.

Fota Ivan Korč.

Lákadlem bylo poznání Koncertního sálu Fakulty umění, což byla naše premiéra, a formaci excelentních hudebníků – Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal), které potvrdilo můj názor, že je to nejlepší české smyčcové kvarteto, Petr Ries – kontrabas, Igor Františák – klarinet, Ondřej Vrabec – lesní roh, Martin Petrák – fagot, kteří se jim vyrovnali. Rámcem byl Svatováclavský hudební festival, který jako pečlivě vyváženou codu pořádá  pod hlavičkou Hudba stylově v kostelech, zámcích, kulturních a technických památkách hudební výlety. Zapomněl jsem uvést třetí důvod pro náročnou cestu RegioJetem – program, jaký jsem neslyšel moc často.

Prvním číslem byl Septet Es dur, op. 20, třicetiletého Ludwiga van Beethovena, který se k pozdějšímu skladatelovu zděšení stal jedním z jeho nejpopulárnějších děl. Skutečnost je taková, že je tvůrcem řady zajímavějších děl a řadu z nich bych bez rozpaků označil za geniální. Septet takovým sice není, ale rozhodně je to kvalitní hudba a jsou v ní nádherná místa. Navíc povýšit ji z dobové praxe může špičkové obsazení. A takové v poněkud studeném sále s přibližně padesáti posluchači bylo. Dokonalost provedení převýšilo kompoziční hledání identity. Chtě nechtě jsem přestal vnímat tvůrčí niť a pečlivě poslouchal interprety, od monumentální hry primária Jakuba Fišera (včetně kadence ve finálním Prestu) až po tónové výtrysky ostatních.

Druhým počinem koncertu byl Schubertův Oktet F dur, D. 803, op. 166  z roku 1824. Beethovenův vliv byl jen ideový, dílo je originální a kompozičně velmi zralé. (Původní objednávka Ferdinanda von Troyera zněla napsat něco ve stylu Beethovenova septetu.) Oktet sice vznikl v těžkém období skladatele, ale v hudbě to je znát je okrajově, podprahově. Rozhodně to není depresivní svět Smyčcových kvartetů a moll a d moll. Zachoval šestivětou divertimentovou formu, ovšem v rozkvětu melodiky a vlastně i harmonie došel mnohem dál. Zčásti se naladil na nezadržitelný dobový vývoj emancipace komorních formací, kdy první housle už nejsou tak drtivým lídrem jako tomu bylo v 18. století vlastně i v Beethovenově septetu. „Prvními houslemi“ jsou často klarinet, lesní roh, viola či violoncello.

Autor průvodního textu Jaroslav Pszczolka správně upozorňuje, že „přítomnost klasického menuetu a romantického scherza odhaluje Schubertovu pozici skladatele rozkročeného mezi dvěma epochami… Dá se téměř mluvit o koncertu pro osm sólistů.“ Vlastně malý orchestr. „Oktet F dur je největší ze všech skladatelových komorních děl, nejen z hlediska délky a instrumentace. Ale i monumentality formy a hloubky výrazu.“ Provedení Schubertova Oktetu bylo dokonalé, nejlepší jaké jsem slyšel.

Fakultní sál má velmi dobrou akustiku a v případě, že je zapnuto topení a je plno, tak jistě i příjemnou atmosféru. Nicméně se sem daný program moc nehodil. Překvapilo mě, že nový sál není vybaven nejmodernějšími technologiemi včetně flexibilního stropu a stěn.)

Coda: Další večer zazněl stejný program v hodně netradičním prostředí – Muzeu nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici. Škoda, že jsme něco takového neslyšeli.

Luboš Stehlík

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky