Omnis mundi creatura
Quasi liber et pictura
Nobis es et speculum
Každé stvoření na světě
je pro nás knihou a obrazem
a zrcadlem
(Alan z Lille, 12. století)
Trubadúrky 12. a 13. století patří k nejtajemnějším osobnostem evropských kulturních dějin. Barbora Kabátková, muzikoložka, sopranistka, hráčka na středověké harfy a umělecká vedoucí a předsedkyně spolku Tiburtina Ensemble, se před lety rozhodla odvážně vnořit do dějin středověkých dějin a zživotnit je. Oslovila jednoho z nejzajímavějších skladatelů současnosti Michala Nejtka a spolu stvořili podivuhodné dílo – Trobairitz, které je vzdáním úcty dávným trubadúrkám, které jsou dnes známy většinou jen svou poezií. Na konci usilovné práce bylo provedení díla 14. 5. 2022 na festivalu Pražské jaro a o dva roky později vznik nahrávky v pražském kostele sv. Anny pro společnost Animal Music (ANI 132-2). Projekt Trobairitz je zcela mimořádný, u nás s ničím nesouměřitelný projekt, hudebně, zvukově, polygraficky a designově vybroušený – vlastně dokonalý (až na několik nepodstatných tiskových šotků v jinak výborném bookletu).
Spolek Tiburtina (Barbora Kabátková, Ivana Bilej Brouková, Hana Blažíková, Tereza Böhmová, Daniela Čermáková, Anna Chadimová Havlíková, Kamila Mazalová, Renata Zafková). Fota Václav Jirásek.
Trubadúrky jsou amalgámem jemné erotiky, rozkoše a vznešených citů. Komponující či jinak tvořící ženy byly stovky let anomálií. Dnes je naštěstí jiná situace, přesto určitá rezidua v myšlení majoritní společnosti v podvědomí zůstaly. Náš příběh se vymyká běhu dějin. Ve 12. a částečně 13. století existovala skupina komponujících žen – okcitánské trubadúrky, trobairitz. Vedle záplavy trubadúrů byly totální menšinou, údajně jedno procento. Je tragédií historie, že na rozdíl od mužů se dochovala pouze jedna melodie k básni. (Můžeme pouze spekulovat, proč…)
Texty okcitánských trubadúrek posloužily jako základ pro kompozici, kterou Michal Nejtek napsal, jak jsem zmínil, na objednávku Pražského jara. Její premiéra se tehdy odehrála v rámci festivalového projektu Vize a sny v Anežském klášteře. Osm vybraných textů zhudebnil Nejtek částečně v okcitánštině a částečně v českých překladech Jiřího Holuba a Josefa Prokopa, což je skvělé řešení. Posluchač může prožít exotický zvuk okcitánského jazyka a zároveň má možnost porozumět textu. Ctěný kolega, hudební publicista Boris Klepal charakterizoval premiéru kompozice takto: „Charakteristická je pro ni práce s vodorovnými melodickými a rytmickými liniemi, které tvoří dohromady soudržný celek. V melodice se velmi často objevují modální postupy, které mohou dnešního posluchače přivést k pocitu, že slyší ozvěny staré církevní hudby nebo také lehce exotických folklorních vlivů. Vrstvy melodických linií v případě Trobairitz nelze chápat jako polyfonii, ale spíš jako rytmicko-melodické puzzle, pro jehož správné vyznění mají extrémní význam vzájemně se propojující barvy lidských hlasů i použitých nástrojů.“
„S poezií a hudbou středověkých trubadúrů jsem se jako zpěvačka setkala již před mnoha lety. Fascinovala mě natolik, že jsem se pustila i do studia společnosti a prostředí, ve kterém tvořili. Na cestě k trubadúrům jsem tehdy narazila na velmi inspirativní svět jejich ženských protějšků – básnířek hudby, trubadúrek. A protože s jejich básněmi se nedochovala téměř žádná hudba, a navíc mě zajímají ženská témata, rozhodla jsem se propojit staré s novým a představit svět a roli středověkých žen z trochu méně známé perspektivy,“ popisuje genezi projektu Barbora Kabátková.
Konfrontace starého a nového je podstatným rysem celého projektu i pro skladatele Michala Nejtka: „Ze zpětného pohledu se mi zdá, jako bych vytvářel nějakou mozaiku, jejíž celkový tvar jsem si na začátku nedokázal představit. Jako bych byl tvůrcem a zároveň hudebním archeologem, který z prachu historie vydobývá téměř neznámé klenoty a pak se jimi inspiruje pro vlastní hledání.“
Při každém poslechu nahrávky obdivuji synergii mezi osmi zpěvačkami, který mají souzpěv, jaký jsem nikdy nikde neslyšel, mistrů svých nástrojů (dulcimer, organetto, nyckelharpa, perkuse), skladatele, režiséra, producenta, což vytvořilo „dream team“. Nahrávka má ještě další silné okamžiky: klíčovou je samozřejmě kompoziční mistrovství, vynalézavost a empatie Michala Nejtka, v tomto případě i dirigenta.
Barbora Kabátková a Michal Nejtek.
Dále dvě vtipná interludia smíchaná ze zvuků a šumů v rámci natáčení a recitaci herce Vladimíra Javorského v Preludiu i poslední slovo Ivany Uhlířové v Postludiu. To vše mě vede k verdiktu, že Trobairitz jsou pro mě nejlepší českou nahrávkou roku 2024 a velmi těžké by bylo pro mě nalézt něco zajímavějšího v CD produkci tohoto století. Je to sice občas jen virtuální hudební archeologie, ale v rámci současného vědeckého poznání seriózní a otevřená. Pokaždé zavřu oči a nesměle si představím zámeckou paní-trubadúrku, čekající na návrat svého muže, třeba z křížové výpravy…
Luboš Stehlík
