Violoncellista Tomáš Jamník patří mezi elitu naší malé země s velkou hudební duší. Jeho hlava je plná myšlenek, život přeplněn kreativitou a různorodými projekty. Je skvělým sólistou, jedním z nejlepších komorních muzikantů, jaké znám, učitelem, manažerem… hudebníkem, který dává věci do pohybu. A také báječným člověkem.
Foto Marek Novotný / Agentura Makropulos.
V poutním kostele Navštívení Panny Marie v Hejnicích se 24. května uskuteční díky festivalu Lípa Musica speciální oslava konce druhé světové války a připomenutí vysvěcení tohoto podivuhodného kostela. Budete součástí tohoto projektu a zahrajete s Rozhlasovými symfoniky druhý koncert Bohuslava Martinů. Co si od této akce slibujete?
Koncert se odehraje na magickém místě, těším se na něj velmi. Jako dítě jsem v Hejnicích pobýval, třeba to tam rozpoznám. Samotná událost je prologem festivalu Lípa Musica, tedy těším se i na spoustu příznivců tohoto krásného festivalu. V neposlední řadě se jedná o přímý přenos do rozhlasu, tedy věřím, že unikátnost okamžiku dokážeme přenést i do dalších koutů republiky.
Říkáte, že vám záleží na každé notě. Jak konkrétně se to projevuje v hudbě Martinů a v čem bude vaše provedení v Hejnicích nové, jiné?
U Martinů je důležité znát jeho inspirace, které se posléze projevují i ve výsledném zvuku. Mám tendence klonit se k pojetí Saši Večtomova, který Martinů dokázal vždy přednést transparentně, s nepopsatelným světlem zvuku. Vidím to stejně – Martinů byl neoklasik, jeho drobný rukopis evokuje zápis Haydna či Mozarta, stejně tak vidím v jeho rytmických pohybech spoustu důvtipu. Ten musí být přítomný na mnoha místech! V Hejnicích se pokusím naplnit podstatu druhého violoncellového koncertu jakožto díla, ve kterém je sólové violoncello v rozhovoru s orchestrem.
Připomínat konec světové války je jistě správné, i když naše země s tím má letos kvůli současnému Rusku problém. V roce 2022 se odehrála řada benefičních koncertů na podporu Ukrajiny a proti válce. Po třech letech se toto nadšení natolik „zklidnilo“, že pomoc české hudební obce Ukrajině téměř ustala. Máte nějaké vysvětlení pro převažující nezájem hudebních institucí o podporu Ukrajiny?
Podporu vidím na úrovni jednotlivců, sám se snažím podpořit, co lze – seznam zavražděných ukrajinských hudebníků a hudebnic už je nesmírně dlouhý a smutný. Věřím, že až vše skončí, hudba a obecně kultura bude jedním z pilířů obnovy infrastruktury. Stále mám pod křídly projekt Vážný zájem, který šíří know-how o pořádání domácích koncertů. Po očku sleduji, že se na mnoha koncertech v Česku objevují ukrajinští umělci a umělkyně. Ačkoliv se jedná o drobnost, mám z toho radost.
Fota Martin Špelda.
Důležitou součástí vašeho života je Akademie komorní hudby. Každý její veřejný projekt je důležitou součástí našeho hudební života. Jaký je její stav a vize rozvoje?
Letos čeká akademii deset let od jejího založení a mám z toho ohromnou radost. Je to stále platforma, která především spojuje úžasné hudebníky a hudebnice spolu s lektory. V rámci oslav jsme dostali pozvání do komorní řady České filharmonie a věřím, že dokážeme Dvořákovu síň naplnit. Na programu jsou mimo jiné Straussovy Metamorfózy pro 23 sólových smyčců, což samozřejmě s koncem války souvisí také.
Akademie bude i letos hostem festivalu Troja. Základem je asi vaše přátelství Josefem Špačkem, ale povězte mi co si o tomto novém pražském projektu myslíte?
Pepa se do organizace vrhnul se vším elánem a myslím, že se Pražané mají na co těšit. Už nyní je soupiska ohromující, takové interprety ze zahraničí by mohl závidět jakýkoliv zavedený festival. A toto je teprve druhý, respektive první ročník! Akademie komorní hudby je u myšlenky od samotného začátku, mladí lidé k mladému festivalu velmi ladí.
Před časem mě nesmírně potěšila nahrávka Paths dua Josef Špaček – Tomáš Jamník. Jakou chystáte další desku?
Osobně se připravuji na nahrávku Dvořákových děl pro violoncello a klavír, vydavatelem bude stejně jako doposud Supraphon. Ještě promýšlím přesnou dramaturgii, ale chtěl bych Dvořáka představit v jeho autenticitě. Rád ho vidím jako tvůrce, který se inspiroval písňovou a symfonickou tvorbou Schuberta. Těch inspirací samozřejmě lze vidět více, ale co Dvořáka a Schuberta spojuje je jejich geniální cit pro vykreslení melancholie. Ne depresivní melancholie, ale té smířlivé, která nic nebarví narůžovo, ale člověka povznese na duchu.
Josef Špaček – Tomáš Jamník. Foto Lukáš Marhoul / Lípa Musica.
Byl jste součástí poroty violoncellové soutěže Pražského jara 2025. Kdysi jste ji vyhrál. Jaká letos byla?
Letošní violoncellová soutěž měla nejvyšší počet přihlášek v historii – přes dvě stovky! Do prvního kola se probojovali dva čeští violoncellisté Adam Klánský a Petr Hamerský. Zahráli naprosto skvěle a bylo vidět, že mají ohromnou podporu domácího publika. Místy to byla atmosféra jako na hokeji. Celková úroveň soutěže byla ohromná a do druhého kola mohl postoupit téměř kdokoliv z účastníků – a všem bych to přál. Vítězem se stal japonský violoncellista, který ve finále uhranul svým soustředěným a pokorným výkonem. Celkově jsem vděčný, že Pražské jaro dělá vše pro to, aby soutěž i nadále zůstala mezi elitním světovým výběrem.
Žijete sice v Německu, ale váš hudební záběr je minimálně evropský. Jako důležité jistě vnímáte vše co děláte – sólové hraní, komorní hru i učení a edukační aktivity. Na co se ale v sezoně 25/26 srdcově těšíte nejvíce?
Bez rozmýšlení řeknu, že je to festival Lípa Musica. Je to srdcová záležitost už po mnoho let a nyní jsem dostal příležitost jako umělecký garant ukázat se v mnoha různých světlech. Dalšími motivačními body jsou vystoupení s orchestrem, se SOČRem v abonentní řadě zahraji Feldův violoncellový koncert, který rozhodně patří do bežného cellového repertoáru. Nové dílo píše na objednávku Jan Ryant Dřízal, držím tedy svůj osobní slib uvedení alespoň jedné premiéry ročně. Po dlouhé době také zahraji Dvořákův cellový koncert v Praze, ale zatím nemohu prozradit s kým a kde. Čekají mne také mnohé cesty do zahraničí, opakovaně se například vracím do stále více oblíbeného Polska. Tedy, těším se velmi!
Četl jsem několik vašich silných myšlenek, ale jaké je vaše vnitřní celoživotní motto?
Svrchu se mohu dívat pouze ve chvíli, když někomu pomáhám vstát na nohy.
Vždy jsem obdivoval váš tón. Aby byl tak měkký a barevný, je třeba mít kvalitní nástroj. Který mistr vyrobil vaše violoncello a smyčec?
Hraji na staré italské violoncello z dílny Lorenza Storioniho. Je to opravdu raritní nástroj. Letos jsem k němu konečně našel i odpovídající smyčec z dílny současného německého smyčcaře Thomase Ackera. Jsem ohromně vděčný, že ke mně tyto artefakty našly svou cestu.
Foto Herbert Slavík / Agentura Makropulos.
Martin Prokeš pro Polyharmonii
Rozhovor s Tomášem Jamníkem doplnil ředitel mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica.
Hejnice. Fota Tomáš Exner.
24. května připomene Lípa Musica konec světové války v roce 1945 a výročí magického kostela v Hejnicích. Proč jste zvolil právě Hejnice a ne například velký Liberec a proč hudbu Mahlera a Martinů?
Hejnice jsme zvolili zcela záměrně. Tento barokní poutní areál patří k nejkrásnějším sakrálním stavbám v našem regionu. Zároveň jde o jedno z mála míst mimo hlavní centra, kde lze důstojně uspořádat větší symfonický koncert – bez nutnosti využívat kulturní domy z dob minulého režimu, jejichž atmosféra často neodpovídá charakteru slavnostních a duchovně laděných koncertů. Bazilika v Hejnicích nabízí nejen výjimečnou akustiku a atmosféru, ale také potřebné technické zázemí a prostor pro orchestr i publikum.
Volba skladeb Bohuslava Martinů a Gustava Mahlera je pak hluboce symbolická. Obě díla propojuje téma lidskosti, odvahy a naděje – tedy hodnot, které jsou v souvislosti s připomínkou konce druhé světové války obzvlášť aktuální.
Martinů druhý violoncellový koncert zkomponoval v exilu v New Yorku na konci války, v době hlubokého stesku po domově. V hudbě slyšíme osobní touhu po návratu, po svobodě, po domově – a to je poselství, které rezonuje univerzálně napříč dobami i generacemi.
Mahlerův původ, jeho celoživotní zkušenost s antisemitismem i výrok o trojnásobném vyhnanství ukazují na tíhu identity a osamění, kterou si nesl. V jeho hudbě je hluboký existenciální zápas, který však vždy směřuje k hledání světla – k naději. Proto právě Mahler. Proto právě Martinů. A proto právě Hejnice.
Hejnice.
V čem se projevuje v letošním festivalu motto „Hledáme v hudbě naději i lidskost“?
Téměř všudypřítomně. Hudba, naděje a lidskost tvoří hlavní linii letošní dramaturgie. S tímto vědomím jsme přistupovali nejen k výběru tematicky vhodných projektů zasazených citlivě do konkrétních lokací, ale především k výběru interpretů. Volili jsme osobnosti, které mají co říci a co předat – jak prostřednictvím hudby, tak svým postojem a vnitřní integritou.
Hlavním reprezentantem této myšlenky je Tomáš Jamník, ale po jeho boku vystupuje celá řada dalších výjimečných hudebníků. Jsou to výrazné osobnosti, jimž považujeme téměř za svou povinnost dát prostor pro jejich umělecké i osobní vyjádření ke stavu společnosti, světa, kultury a hudby samotné.
Těmto umělcům bychom měli naslouchat nejen skrze jejich hudební vyjádření, ale i prostřednictvím rozhovorů, které s některými z nich pro vás připravujeme. Namátkou zmíním například Nikol Bókovou, Bellu Adamovou, Jiřího Havrlanta, Báru Kabátkovou, Kristinu Henckel, Milana Řeřichu nebo světové hvězdy, jakými jsou Jordi Savall či kanadský umělec s indiánskými kořeny Jeremy Dutcher.
Luboš Stehlík
