V sobotu 29. září zahájil Pražský filharmonický sbor (hlavní sbormistr Lukáš Vasilek) ve Dvořákově síni Rudolfina svoji sezonu 2024/2025, kdy bude slavit devadesáté výročí vzniku. Otevřít oslavu tak výjimečných narozenin Requiem mi sice přijde zvláštní, skoro morbidní, ale koneckonců zralé geniální Dvořákovo dílo s opusovým číslem 89, B165, z roku 1890 patří v repertoáru našeho prvního sboru k těm nejreprezentativnějším. (Asi bych k tak radostnému okamžiku dějin sboru zvolil raději Stabat mater s pozitivnějším vyzněním i kompoziční fakturou, což se projevuje i ve volbě tónorodu.)
Fota Petr Chodura.
V mši za zemřelé dosáhl úrovně hudby nejvyšší závažnosti. „Na vrcholu svých tvůrčích sil se pouští do zpovědi o svém vztahu k Bohu a pokouší se zodpovědět nejzákladnější otázky po smyslu lidského bytí.“ Výsledek je jedinečný a překonavá své předchůdce, například Mozarta, Berlioze a Verdiho. Dvořákovo Requiem není ani okázalé, ani plačtivé; je smutné, pokorné, ne však tragické. Dokonce bych řekl, že autor projevuje vděk za vše, co se mu od Boha dostalo, za dobré i zlé. Smrt nebudí hrůzu, ale spíše smutek, loučení s lidmi a věcmi.
Dílo není kompozičně tak kantátově jednoduché jako jeho Stabat mater, jež je méně prokomponované a stojí na uzavřených sborových a sólových „větách“. Do kontrapozice postavil poslední soud a smíření, přičemž tu není romantický patos například Verdiho. Velmi aktivní je orchestr, proto je jeho kvalita důležitější než u řady jiných kompozic podobného charakteru. Zásadním stmelujícím elementem je čtyřtónová myšlenka ((f–ges–e–f), jakási ideé fixe, ovšem chápaná čistě dvořákovsky, jež skvěle nasvěcuje základní otázky života a smrti a svou neurčitostí nabízí neskutečnou kompoziční svobodu. (Mimochodem motiv použil Dvořák o dva roky dříve ve zcela jiném kontextu v Písních milostných a také v předehrách V přírodě, Karneval a Othello. Suk použil tento „motiv smrti“ v Asraelovi a Martinů ve Třetí a Šesté symfonii.)
Odpočinutí věčné dej jim, Pane…
Requiem příznačně postrádá přesvědčivou katarzi, kterou má třeba jeho Stabat mater nebo Holoubek. Etický problém, zda zakončit dílo v b moll nebo v B dur, vyřešil šalamounsky – závěrečná gradace je očistně durová, orchestrální dohra mollová. Podle Jarmila Burghausera tím skladatel vysílá poselství, že pomíjivé mizí zároveň se smrtí, ale cosi vyššího přetrvává navěky.
Pražský filharmonický sbor si pozval renomované partnery – Drážďanskou filharmonii, dirigenta Michaela Sanderlinga, který ji kdysi vedl a dílo přesvědčivě interpretoval, sopranistku Simonu Šaturovou, altistku Annu Lapkovskou, tenoristu Benjamina Brunse a basistu Tomasze Koniczného.
Všichni podali velmi dobré, angažované výkony, od prožité, poučené a velmi osobní interpretace paní Šaturové až k poněkud neosobnímu pojetí basisty, který byl tak oslněn svým mohutným volumenem, že často ostatní sólisty málo poslouchal a v tutti je zvukově válcoval. Občas zpíval intonačně rozostřeně, občas se neubránil „wagnerovské houkavosti“. Hlasově mě nejvíce zaujal svým německy zvučným tenorem pan Bruns, jenž zpíval excelentně, většinou ve správné intonaci a zaujal i svou pavarottiovskou fyziognomií.
Sbor byl opět vládcem koncertu. Jeho možnosti jakoby neměly hranic. Forte byla kulatá, měkká, majestátní, hrozivá, pianissima mrazivá i útěšná. Speciálně zmíním Agnus Dei, kde vokálně dokonalá pianissima jakoby otvírala nebesa (škoda, že jim je kazili sólisté). Báječné byly fugy.
Orchestr střídal pěkné okamžiky s horšími (třeba Confutatis maledictis), což se týká hlavně dechů, velmi dobré bylo sólo koncertní mistryně (Hostias). Nejzajímavějším vnějším atributem drážďanského orchestru jeho feminizace, která naše tělesa hodně překonává, například v primech byl jediný muž. Po doznění posledního akordu nastalo dlouhé ticho. Nejlepší vyjádření úcty skladateli a poselství hudby…
Vpravo sedící Wolfgang Sawallisch a proti němu vlevo stojící Josef Veselka. Foto archiv PFS.
Nejuspokojivější interpretací Requiem Antonína Dvořáka bylo, je a asi i bude pro mě provedení Wolfganga Sawallische z roku 1984 (Česká filharmonie, Gabriela Beňačková, Brigitte Fassbaender, Thomas Moser, Jan-Hendrik Rootering, Pražský filharmonický sbor skvěle připravený Lubomírem Mátlem). Koncert 28. 9. 2024 na tom nic nezměnil.
Důležitých nahrávek je však více. Významnou nahrávku Dvořákova Requiem před tou Sawallischovou pořídil v roce 1959 pro Supraphon Karel Ančerl, sólisty jsou na ní Maria Stader, Sieglinde Wagner, Ernst Haefliger a Kim Borg, hraje Česká filharmonie a zpívá Pražský filharmonický sbor. Je třeba připomenout několik dalších. V roce 1988 Zdeněk Košler se Slovenskou filharmonií a jejím sborem točili pro Brilliant Classics, sólisty byli Magdalena Hajóssyová, Věra Soukupová, Jozef Kundlák a Peter Mikuláš. Roku 1999 Zdeněk Mácal pro Delos s New Jersey Symphony Orchestra a Westminster Symphonic Choir, sólisty jsou Oksana Krovystka, Wendy Hoffman, John Aler a Gustáv Beláček. V roce 2009 byli pro label RCO Live s Marissem Jansonsem na pódiu Krassimira Stoyanova, Mihoko Fujimura, Klaus Florian Vogt a Thomas Quasthoff, Royal Concertgebouw Orchestra a Wiener Singverein. Ve stejném roce natáčel Neeme Jarvi. Sóla zpívají Lisa Milne, Karen Cargill, Peter Auty a Peter Rose, dále účinkuje London Philharmonic Orchestra a jeho sbor. Na Moravě vznikla v roce 2010 nahrávka Petra Fialy po firmu Arco Diva: účinkují Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor Brno, Simona Houda Šaturová, Jana Sýkorová, Tomáš Černý a Peter Mikuláš. A v roce 2014 Philippe Herreweghe pro Pentatone přizval Ilse Eerens, Bernardu Fink, Maximiliana Schmitta a Nathana Berga, hraje Královská vlámská filharmonie, zpívá Collegium Vocale Gent. V roce 2017 společnost Decca natáčela na Dvořákově Praze koncert České filharmonie, Pražského filharmonického sboru a Jakuba Hrůši, při němž zaznělo Requiem za přispění sólistů Ailyn Pérez, Christianne Stotijn, Michaela Spyrese a Jana Martiníka.
Je důležité dodat, že koncert 28. 9. proběhl v den připomínky smrti svatého Václava a tentýž večer byl tímto dílem zakončen Svatováclavský hudební festival v Ostravě.
Z jubilejní sezony sboru doporučuji vaší pozornosti Poklady českého sboru, Honeggerovu Janu z Arku na hranici a Vokální symfonii Vladimíra Sommera (více – prazskyfilharmonickysbor.cz).
Luboš Stehlík
