Fota Petra Hajská / MHF Pražské jaro.
Rok české hudby 2024 přinesl dvě významná smetanovská výročí: 140 let od skladatelova úmrtí a rovných 200 let od jeho narození. Hudbymilovná a kulturní veřejnost nemůže Smetanu minout. Souborná uvedení jeho operních děl v Ostravě a Plzni střídají slavnostní nastudování kompozic určených k mimořádným událostem – opery Libuše a cyklu symfonických básní Má vlast. Zatímco pro domácí publikum je Má vlast kanonickým dílem a pro české orchestry doslova denním chlebem, za českými luhy a háji, daleko od Blaníku, vstupuje Smetanovo dílo do globální konkurence skladatelových romantických vrstevníků a velkých jmen světové artificiální hudby. Rozhodně neplatí, že by Má vlast v zahraničí nezaznívala. Zvláště v posledních letech se nejeden zahraniční dirigent pustil do jejího souborného nastudování. Očekávat však od zahraničních orchestrů a publika, že budou Smetanovo nejvýznamnější orchestrální dílo hláskovat jako české publikum, zvláště po obsahové stránce, je samozřejmě liché. A reptat nad zahraničními nastudováními Mé vlasti, že nejsou dostatečně „autentická“, rozuměj „česká“, je kontraproduktivní. Chceme-li, aby Smetana patřil celému světu a jeho dílo znalo i zahraniční publikum, musíme se připravit na Smetanu s akcentem, neřku-li rovnou v dialektu.
Vedení Pražského jara je naštěstí přesvědčeno, že Bedřich Smetana je světovým skladatelem a Má vlast naprosto originálním dílem světové romantické hudby. Jinak by zahajovací koncert mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2024 nesvěřilo Berlínským filharmonikům, nominálně jednomu z nejlepších světových orchestrů vůbec, a jeho uměleckému šéfovi Kirillu Petrenkovi. Naslouchat Mé vlasti v podání prvního německého orchestru, v němž dávno nesedí jen němečtí občané mužského pohlaví, a v nastudování rakouského dirigenta s rusko-židovskými kořeny a minulostí emigranta z rozpadajícího se Sovětského svazu je v rozděleném světě samo o sobě silným symbolem. Poselstvím ze světa umění, které nerozděluje, ale spojuje.
Bez hymen a fanfár jsem si vyslechl reprízu úvodního festivalového koncertu v pondělí 13. 5. 2024. V publiku již nebyla jen smetánka, ale i fandové orchestru, dirigenta a Smetanovy hudby napříč generacemi. Nenechali si ujít Petrenkovu (re)interpretaci Smetanovy hudební fresky, která vzbuzuje vášně a emoce od premiéry v listopadu 1882. Hukot publika po skončení Vltavy toho byl svědectvím. Posluchači si nenechali upřít právo na komentář. Pořadatelé se rozhodli uvést cyklus bez přestávky, což je sice dramaturgicky logické, ale koncentraci publika a výdrž orchestrálních hráčů to podrobuje nemilosrdné zkoušce. Nerad přiznávám, že v pastorále Blaníku jsem se podíval na hodinky. Petrenkovi se přesto podařilo pomocí hybných temp a živé agogiky udržet pozornost publika a směřovat hudební dění stále kupředu. Orchestr mu v této koncepci šel plně na ruku.
Partnerství mezi orchestrem a pódiově nespektakulárním dirigentem je v podstatě symbiotické: dirigentu stačí kapelnická gesta, aby roztopil kotel berlínského superstroje. Dynamické možnosti smyčcové skupiny jsou neuvěřitelné. A to, co (možná) orchestru „chybí“ na specifických zvukových kvalitách středoevropských orchestrů, suverénně vyvažuje svou disciplínou, agogickou elasticitou a neuvěřitelnou dynamickou škálou. Podobně je tomu se skupinou dechových nástrojů, v nichž kovový lesk žesťových nástrojů vyvažují rovné tóny dřevěných dechů. Kombinatoriku hráčské disciplíny, improvizační svobody, drtivé kolektivní převahy a sólových výstupů ovládá Petrenko dokonale. A tak z mohutného zvuku smyčcové či žesťové skupiny vždy přirozeně vystoupilo sólo konkrétního nástroje nebo harmonická mikrostruktura. Petrenkova operní zkušenost se projevuje schopností zvládnout vypravěčský a agogický oblouk Mé vlasti, která se v Petrenkově pojetí neutápí v detailu a dramatickou zkratkou zaujme posluchače.
Publikum živě debatovalo již mezi jednotlivými skladbami a vášnivými diskusemi zaplavilo foyer i po skončení koncertu. Pro mě osobně bylo zážitkem bolestivé sólo klarinetu, které se jako reminiscence zrodilo z trosek iluze rytířského turnaje uprostřed Vyšehradu. Zatímco Vltava měla objektivní švih a neutápěla se v nestylových názvucích impresionismu, Petrenkova Šárka ukázala na možná nejsilnější kompozici celého cyklu. Že zrovna jediný Čech v orchestru bude svolávat Šárčiny amazonky k pomstě, bylo úsměvným detailem jinak dokonale gradované a zvukově přitažlivě pojaté kompozice.
S luhy a háji si interpretačně občas nevědí rady ani domácí interpreti. Petrenko je pojal jako rytmicky a tempově živý obraz. Je to zkrátka vypravěč a nikoliv fotograf imaginárních přírodních krás. Proto bylo Petrenkovo pojetí Tábora tak silné. Bylo v něm méně náboženského étosu a více železa selských zbraní. V závěrečném Blaníku se dirigent raději vyhnul dlouhým tempovým zámlkám a jakmile mu to jen tempo umožnilo, směřoval dílo k triumfálnímu závěru. Ano, triumfálnímu, protože publikum povstalo s posledním taktem Tábora. Petrenkův věcnější přístup k dílu potvrdil i závěrečný potlesk, který utnul včasný odchod orchestru z podia. Sázka na Petrenka a Berlínské filharmoniky ve Smetanově Mé vlasti dramaturgům vyšla. Triumfem letošního ročníku Pražského jara byly totiž hned úvodní koncerty.
Televizní imprese
Jak se módně píše, „ikonickou“ Mou vlast jsem slyšel 12. května jen díky přenosu České televize. Byla to vzrušující zkušenost a další smetanovská „vlastenecká perlička“, či spíše perla. Berlínská filharmonie je specifický mezinárodní orchestr. Jeho hráčská kvalita je ohromující, válcuje téměř všechny orchestry Země. Kvalita smyčců, dřevěných nástrojů, kdy jde svým způsobem o společenství sólistů, a zčásti i žesťů by mohla být například pro Českou filharmonii depresivní. (Jednou z výjimek byla harfa.) Žasl jsem nad tónovou a technickou kvalitou orchestru. Hudební centrum cyklu, Šárka, bylo dokonce apoteózou symfonické dokonalosti. Celek byl téměř bezchybný, velmi angažovaný a rozhodně nezůstal na povrchu, jak jsem se dočetl. Dokonce jsem přijal podle mě diskutabilní dvojici Tábor – Blaník. Ale… Výklad Kirilla Petrenka jsem nepřijal. Prostě se nemohu ztotožnit s virtuózním, internacionálním backgroundem, do něhož svůj orchestr vkormidloval.
Prezidenta ČR s manželkou vítá Pavel Trojan, ředitel festivalu. Foto Ivan Malý / MHF Pražské jaro.
Foto Petra Hajská / MHF Pražské jaro.
Moji velevážení kolegové z nejmenovaných médií napsali o zahájení Pražského jara mimo jiné toto: „Mou vlast zahráli filharmonikové pod jeho taktovkou za sedmdesát minut. Poměrně hodně rychle. Místy příliš rychle. Krásně v mnoha detailech, v dynamice, i přes pár nedokonalostí hodnotně v kvalitě zvuku. Celkově však přece jen trochu povrchněji. Šest básní se podobalo jedna druhé víc, než jaký je mnohotvárnější ideál.“ „Celek v Petrenkově pojetí vzbuzoval respekt, ale přesto se asi čekalo z hlediska symfonického lesku a obsahu ještě víc.“ „V posledních letech jsme tu slyšeli řadu pozoruhodných Mých vlastí, z nichž každá byla něčím zajímavá. Toto však byla svrchovaná symfonická syntéza.“
Není nic vzdálenější skutečnosti, než vytýkat orchestru a dirigentovi povrchnost a tím pádem neúctu ke skladateli, nicméně skrze televizi (živě by mohla být hudba vnímána jinak) Vlast skutečně působila jako „blox“, možná to způsobil zmíněný akcent na virtuozitu, udivující tempa, kdy české polky se blížily rakouským ländlerům a občas na mě vykoukl osten „prušáctví“… Že by byl výsledkem hostování skutečných i naturalizovaných Berlíňanů nedostatečný symfonický lesk? To je hloupé. Kdybych mohl dosvědčit blízký lesk u řady jiných orchestrů, které kdy hrály Mou vlast, včetně českých, byl bych nevýslovně šťasten. Uváděné pozitivum „symfonická syntéza“ je také zvláštní úsudek. Bylo snad pojetí například Neumanna, Bareinboima, Bělohlávka, Talicha, Hrůši, Peška ad. „nesymfonickou syntézou“?
Díky televizi jsem byl nadšen neskutečnými zvukovými „plástvemi“ Mé vlasti (abych citoval váženého kolegu z minulého století), jaké nedokázala ani Vídeňská filharmonie s Barenboimem, a jsem rád, že jsem ji slyšel, ale můj šálek čaje taková Vlast není. (Jako milý výraz úcty dirigenta a orchestru vnímám stojící českou státní hymnu.) Raději zůstanu u vzpomínek na Vlast několika českých dirigentů. Dokonce jsem dospěl ke kontroverzní otázce, jestli není Kirill Petrenko pro Berliner Philharmoniker tím, čím je v roce 2024 Semjon Byčkov pro Českou filharmonii?
Luboš Stehlík
