Fota Ivan Korč / SHF.
Svatováclavský hudební festival oslavuje vždy v září hudbu mnohými způsoby, formami, barvami i žánry. Zahájení je vždy majestátní a vyzařuje něčím zajímavou energii. Pro ředitele a hlavního dramaturga Igora Františáka je jistě náročné položit do mozaiky festivalu pokaždé nějakou zajímavou hudební dlaždici, ale už více než dvacet let se mu to daří. Schumannovo oratorium Ráj a peri, Amarus a Glagolská mše od Janáčka, Rossiniho Petite Messe Solenelle, Mozartova Velká mše c moll, Beethovenův Kristus na hoře Olivetské, vloni Brahmsovo Německé requiem … Letos festival zahájila Symfonie č. 2 B dur „Lobgesang“ Felixe Mendelssohna (4. 9., Katedrála Božského Spasitele, Ostrava). Základem provedení neutuchajícího žalmového chvalozpěvu bylo zmenšené obsazení Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Doslova oporou večera byl Český filharmonický sbor Brno, který je stálým hostem festivalu, kvalitně připravený Joelem Hánou (od září 2023 je druhým sbormistrem nejlepšího moravského sboru). Sopránového partu se ujala hlasově stále zářivá Simona Šaturová, jež se objevuje na SHF pravidelně, menší mezzosopránový part převzala Štěpánka Pučálková, premiéru v Ostravě měl korejský tenorista Sung Min Song. Příjemným překvapením byla volba lotyšského dirigenta Guntise Kuzmy, jinak též výborného hráče na klarinety. Od sezony 2022/23 je šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Liepāja Symphony Orchestra, býval i dirigentem Lotyšského národního symfonického orchestru.
Guntis Kuzma.
Mendelssohnův Lobgesang není pro interpretaci snadné dílo. Tematicky nesmírně výrazné, kompozičně dle mého mínění problematické. Technicky rozhodně nepatří k nejtěžším, ale pro dirigenta není snadné učinit jej logickým a srozumitelným. Mendelssohn si dal na svou dobu nesnadný úkol – do symfonického materiálu ústrojně interpolovat poměrně velký vokální aparát. Tedy propojit symfonii s kantátou, přičemž měl asi nedostižný vzor v Beethovenovi. Během večera jsem dospěl k závěru, že Mendelssohnovo řešení i při jeho genialitě není tak přesvědčivé jako Beethovenova Devátá, kde jsou sbor se sólisty vyvrcholením symfonie, jakkoliv i toto řešení není optimální. V Mendelssohnovi se neustále bije symfonismus s quasi kantátou.
Dirigent podle mě logicky položil akcent na sbor a ten se mu odměnil téměř dokonalým výkonem. Sbory patřily k vrcholům večera, speciálně bylo až dojemné, jak velebně zazpíval brněnský sbor chorál Lob, Ehr´und Preis sie Gott, v němž se tvůrce hrdě přihlásil ke svému idolu Johannu Sebastianu Bachovi. Jen občas bych od sboru uvítal větší legato a transparentnější frázování.
Jestliže je skladba postavena na ustavičném slavení Boha (Všechno, co má dech, ať slaví Hospodina!) a hrozí po čase jednotvárnost, je těžké udržet pozornost posluchače. Kuzma naštěstí hledal i jemnější stránky kompozice, aby vyvažoval „svalnaté“ prosazení víry. A pak je tu výdobytek evropské klasické hudby – kontrast. Mendelssohn se celkem úspěšně pokusil o dramatickou notu. Nebyl sice tak úspěšný jako jeho předchůdci Bach a Händel, ale určitě proud slavení příjemně zpestřil – Stricke des Todes a Drum sing´ ich mit meinem. V obou áriích se nechal decentně tu pronásledovat nepřáteli, jindy ovinovat provazy smrti korejský tenorista, pro mě největší ostravský objev (…přepadly nás úzkosti podsvětí, chodili jsme v temnotách). Zpíval výborně, dokonce jsem si vzpomněl na dobu Ernsta Haefligera. Měkký německý tenor, příjemně znělý, barevný, vyrovnaný, intonačně bezchybný – skutečně mimořádný výkon! Speciálně bych rád ocenil provedení árie Er zählet unsre Tränen – jen párkrát v životě jsem slyšel od tenoristy tak uspokojující provedení. Výborné byly i obě pěvkyně.
Sung Min Song
Štěpánka Pučálková, Simona Šaturová.
Orchestr dělal v rámci možností katedrály co mohl, ale na rozdíl od provedení, které jsem slyšel (mimo jiné Berliner Philharmoniker, Orchestra of the Age of Enlightenment, L´Orchestra national de France), jsem neměl pocit nadšení v orchestru (až na výjimky) a stoprocentního ztotožnění s hudbou. Bohužel tento večer na mě SOČR působil jako společnost velmi dobrých hudebníků, kteří brali Ostravu jako povinnost. Možná jim křivdím, ale problém s tím měl i jinak výborný dirigent, který mi typově připomněl Ondřeje Vrabce, který Německým requiem zahajoval festival v roce 2017. Nicméně Guntis Kuzma dílo dovedl nakonec k monumentálnímu sborovému finále, které na mě v atmosféře katedrály mocně zapůsobilo.
Přes některé vady na dokonalé kráse je chvályhodné, že Svatováclavský hudební festival připomněl nejen Ostravě (koncert byl zaznamenán Českým rozhlasem) málo prováděnou skladbu geniálního mladíka. Nikdy v historii se nestalo, aby byl knihtisk oslaven tak velkolepě a hluboce a jsem rád, že jsem měl možnost po řadě let toto dílo, v němž se mísí hloubka s jednoduchostí, slyšet. V Mendelssohnovi nenajdete strhující emoce Verdiho, kompoziční vynalézavost Brahmse, hluboké existenciální duchovní ukotvení Dvořáka, ale od všeho podstatnou ingredienci. Je to hudební slitina toho nejlepšího Mendelssohnovy doby i jeho samého. A pakliže s výjimečností tvůrce aspoň z části souzní provedení, pak lze provedení Hymnu slávy hodnotit jako velmi úspěšné.
Luboš Stehlík
