Mezinárodní hudební festival Pražské jaro každý rok sofistikovaně podporuje hudební mládí – Springteen, Salon ZUŠ, Menart, komorní projekty (letos Jan Čmejla, Trio Incendio). Na vrcholu stojí mezinárodní soutěž. Jedním z jejích výsledků jsou každý rok koncerty vítězů či laureátů, které mohou stát na počátku profesní kariéry. Zvláštní škatulkou je koncept Debutu mladého dirigenta, i on může být impulsem k novým příležitostem doma i v cizině. Tak tomu bylo v minulosti třeba u Jakuba Kleckera, Jiřího Rožně, Roberta Kružíka, Marka Prášila nebo Aleny Hron. Letos dal festival šanci nastudovat večerní symfonický koncert dirigentu Janu Sedláčkovi (1999) a přidělil mu Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Svou šanci nepromarnili a odvedli dobrou práci.
Fota Pražské jaro 2025 / Václav Hodina.
Šťastnou volbou bylo Divertimento Leonarda Bernsteina, na němž si skladatel v roce 1980 dokázal, že umí psát pro velký orchestr. (Byla věnována Bostonu, kde vyrůstal a studoval na stávajícím americkým prezidentem nenáviděném Harvardu, a Bostonskému symfonickému orchestru, který byl letos hostem Pražského jara.) Roztomilý náhrdelník osmi krátkých hudebních bagatel byl mistrovským „cvičením“ zvládnutí charakteristických forem, například valčíku, mazurky, samby, blues, přičemž jsou jiným světem, než jejich evropští příbuzní. Hudba je plná drobných kontrastů a jakoby předjímala svět West Side Story; americký sentiment a lyriku střídá temperament. Samozřejmě jsem nečekal, že by bylo provedení rovnocenné s americkými orchestry, jež letos hrály na festivalu, ale přece jen mohl šestadvacetiletý dirigent inspirovat k větší svobodě, uvolněnosti a zvukové velkorysosti. Byl z toho jen velmi dobrý, i když stále ještě poněkud školní výkon.
Vnímání hudebního světa si občas spojuji s barvami. Pan Sedláček mi připomíná modrý tyrkys, japonská houslistka Tsukushi Sasaki, vítězka loňské pražskojarní soutěže, je růžová, a to nejen oblečením, ale zatím i hrou. V loňském finále si mě získala provedením koncertu Jeana Sibelia, nicméně 28. 5. 2025 mě její výklad Prokofjevova Prvního houslového koncertu D dur, který se hraje méně než dvojka, emočně minul. Noty zahrála většinou správně, svým měkkým, byť nepříliš objemným tónem se poddala lyrickému backgroundu hudby, ale tato hudba není jen „růžová“. Má své malé ostny, kontrasty, velké citové vlny, ale to jí zůstává zatím ukryto. Když už není schopna v současnosti existenciálního prožitku, mohla se třeba inspirovat kreacemi například Vengerova, Zimermana, Fischer, Frang, Menuhina či Oistracha. Bylo to pěkné, ale nudné. Orchestr zajistil bezpečnou krajinu. Nepochybně mě bude zajímat, jakým směrem se rozvine kariéra Tsukushi Sasaki. Uměl bych si ji představit jak v roli virtuózky, tak vedoucí smyčcového kvarteta nebo koncertní mistryně kvalitního orchestru. Ohlas publika byl natolik srdečný, že přišel čas na přídavek – sterilní 1. věta z Páté sonáty Eugena Ysaÿe.
Vizitkou Jakuba Sedláčka bylo provedení Dvořákovy Třetí symfonie Es dur. Ocenil jsem volbu méně hraného opusu, poctivost nastudování a snahu nabídnout vše zajímavé z této nesnadné partitury. Přišlo mi sympatické, že dirigent nezakrýval problémy díla, kdy Dvořák intenzivně hledal svoji poetiku a úspěšně se vymaňoval z vlivu Wagnera a Liszta (bohatě dělené smyčce, třídílný cyklus bez scherza) a vědomé preferování širokodeché melodiky, silných témat a bytostného optimismu. Dobře interpretoval dvořákovský model přímočarosti motivické práce a princip reminiscencí.
Při každém poslechu mě uhrane ušlechtilost a vznešenost hudby, kterou věrohodně vystihli dirigenti jako Bělohlávek, Neumann, Košler či Pešek. U pana Sedláčka mi chyběla detailní práce s partiturou, vroucnost i dvořákovská vznešenost.
Byl to sice Dvořák, který neatakoval posluchačovo srdce a vnímání rozvíjející se geniality, ale nebylo to vůbec špatné. Modrý debut byl zajímavější než růžový. Panu Sedláčkovi bych přál, aby naplnil přání řady hudbymolů (kondukt ke knihomolům) i vlastní ambice. Doporučuji sledovat jeho kariéru. Snad půjde v rámci svých možností cestou slavných kolegů Jakuba Hrůši a dvou Tomášů – Netopila a Braunera.
Luboš Stehlík
