Komorní dílo Leoše Janáčka není bůhvíjak rozsáhlé. Právě naopak. Není proto divu, že interpreti i Janáčkovi mladší kolegové ve skladatelském řemesle sahali a sahají po různých adaptacích a úpravách Janáčkova stručného komorního odkazu. Skladatelův odkaz pro violoncello s doprovodem klavíru zahrnuje v podstatě jen tři kompozice – Pohádku, Adagio (původní finále Pohádky) a kratičké Presto. Všechny tyto skladby naleznete na albu violoncellisty Jiřího Bárty a jeho umělecké a životní partnerky Terezie Fialové u klavíru. Vyšlo v Roce české hudby 2024 u příležitosti 170. výročí Janáčkova narození.
Nahrávka vydaná počátkem roku 2024 českým hudebním vydavatelstvím Animal Music v produkci Petra Ostrouchova přináší kompletní záznam Janáčkova violoncellového díla, doplněný o Bártovy adaptace houslové sonáty a raných dílek Dumka a Romance (JW VII/3). Držet v ruce papírový přebal Bártova a Fialové CD tudíž znamená dotýkat se Janáčkova souborného odkazu pro violoncello (a housle) s klavírem. Uvnitř se ukrývá – jak je dnes poněkud módním zvykem – interpretův průvodní, a nutno dodat, že velmi osobní text, v němž se Bárta vyznává ze svého vztahu k Janáčkovi a popisuje svou životní cestu k jeho dílu, a to v dobovém kontextu poslední třetiny 20. století. S Bártovou konfesí mám poněkud problém, protože není o Janáčkovi, ani o jeho kompozicích, ale spíše o Kunderovi, filmové verzi Nesnesitelné lehkosti bytí a marasmu normalizačních let. Zato s vlastním hudebním obsahem Bártova alba nebude mít problém nikdo. Album totiž vyznívá posluchačsky velmi přitažlivě a nebýt závěrečného Presta ze sklonku Janáčkovy tvorby, pak svým výrazovým charakterem a zařazením několika skladatelových raných děl i značně romanticky.
Jiří Bárta má s interpretací Janáčkova violoncellového díla letité zkušenosti, což je na výsledku znát, správněji slyšet. Bártova interpretace je naprosto vzdálena jakémukoliv efektu a povrchnosti, je koncentrovaně promyšlená, zvukově oproštěná, výrazově lapidární. Pasáže upomínající na skladatelův kompoziční princip nápěvků mluvy plynule střádají kantilény smyčcového nástroje nejpodobnějšího lidskému hlasu. Bárta je na albu rovněž přítomen jako aranžér, protože Janáčkovy původně houslové kompozice (sonáta, Dumka, Romance) jsou pro violoncello upraveny Bártou samotným a na CD vycházejí v této verzi vůbec poprvé. Nutno přiznat, že méně známým skladatelovým juveniliím violoncellový zvuk rozhodně sluší. Co se houslové sonáty týče, její transpozice o oktávu níže rovněž nezní nepřirozeně, spíše naopak. Poněkud kacířsky bych právě Bártovu verzi a interpretaci Janáčkovy houslové sonáty označil za emocionální a interpretační vrchol celého alba, a to jsem purista, který si potrpí na originál. Klavírní doprovod Terezie Fialové je intimní, delikátní a podpořený zvukovým záznamem, který si rozhodně zaslouží ocenění.
Komerční úspěch bych tomuto albu rozhodně přál, a to pro nekomerční repertoár, grafické řešení, interpretův průvodní text i stopáž, která evokuje posluchačsky intimní a zvukově křehčí svět dlouhohrající gramofonové desky, na níž bylo album rovněž vydáno. Jen mám obavy, že byste LP místo CD brzy opotřebovali. Bártova a Fialové Janáčka si totiž rozhodně neposlechnete jen jednou.
Sonáta pro housle a klavír JW VII/7 (adaptace pro violoncello a klavír), Pohádka pro violoncello a klavír JW VII/5, Dumka pro housle a klavír JW VII/4 (adaptace pro violoncello a klavír), Romance pro housle a klavír JW VII/3 (adaptace pro violoncello a klavír), Adagio pro violoncello a klavír JW VII/5, Presto pro violoncello a klavír JW VII/6. Jiří Bárta (violoncello), Terezie Fialová (klavír). TT: 48:42. 1 CD ANI 122-2, Animal Music 2024.
Martin Jemelka
