Prokofjevova sedmá opera Láska ke třem pomerančům, pohádka s groteskními prvky, jejíž světovou premiéru řídil skladatel roku 1921 v Chicagu, má u nás velmi chudou tradici, uvedlo ji pouze pražské Národní divadlo ve dvou časově vzdálených inscenacích. Ta první z nich, památná inscenace režiséra Georgije Ansimova, měla premiéru v roce 1963 ve Smetanově divadle, hudebně ji nastudoval a dirigoval Jaroslav Krombholc, scénografem byl Josef Svoboda, autorkou kostýmů byla Jarmila Konečná. Svobodova scéna obkružovala celé jeviště hracími plochami, které vzájemně propojovalo schodiště, uprostřed scény hrál orchestr. V současné drážďanské inscenaci má do jisté míry podobně strukturovaný půdorys scénografie Wolfganga Menardiho, v níž však vzhůru se tyčící schodiště obkružuje středový prostor s Princovou nemocniční postelí. Ansimovova dávná režie tehdy záměrně poskytovala velký prostor originální hudební složce Prokofjevovy opery a vycházela z Mejercholdova pojetí hry Carla Gozziho (1720-1806), kterou přeložil do ruštiny. Na jejím základu vytvořil skladatel libreto opery. Ansimovova inscenace navozovala dojem jisté improvizace, dějící se teď a tady přímo před diváky. Tuto bezprostřednost a hravost zcela postrádala inscenace Národního divadla v roce 2019, v níž byl Radim Vizváry víc choreografem než režisérem a inscenaci neslo především kvalitní hudební nastudování dirigenta Christophera Warda. Tím zvědavější jsme byli na drážďanské představení Prokofjevovy opery, které bylo čtvrtým od premiéry (prem. Semperoper 7.12.2024).
Fota Semperoper Dresden / David Baltzer.
Americký dirigent Erik Nielsen měl představení pevně v rukou, sólisté podali velmi dobré výkony, snad jen tenorista Mauro Peter v roli Prince se patrně necítil ve všech výškách zcela komfortně. Orchestr a také sbor Semperovy opery zněly výborně, s plným pochopením Prokofjevovy hudební originality.
Mladý kazašský režisér Evgeny Titov pojal Lásku ke třem pomerančům zčásti jako psychologickou úvahu o příčinách Princovy nemoci. Jeho bezvládný Princ upoutaný na lůžko je obklopen zdravotnickým personálem, nad jeho hlavou se promítají jakoby reportážní videozáznamy jeho orgánů. Má-li Prince spasit smích, který mu do té doby zcela chyběl, zdá se, že nemá šanci. A přece se zasměje téměř proti své vůli (a navíc škodolibě) pádu čarodějnice Faty Morgany ze schodů. Ta jej okamžitě potrestá tím, že se Princ zdánlivě nesmyslně zamiluje do tří pomerančů a odchází za nimi do pouště. A ejhle, jeho sluha Truffaldino, v době kdy Princ spí, otevře jeden pomeranč a z něj vyjde smrtelně žíznivá princezna. Protože Truffaldino nemá vodu, zemře ona a také další dívka ve druhém pomeranči. Až tu třetí Princ s pomocí sboru zachrání a vezme si ji za ženu. Režisér Evgeny Titov bere pohádku vážně, vidí v ní taje Freudovy psychoanalýzy, které tam jistě jsou. Postavy commedie dell´ arte se tu zjevují jako součást Princova podvědomí a působí na dětinského Prince každá podle svého předem určeného typu, jak tomu v commedii del´ arte vždy bývá. Režisér Titov jednotlivé postavy odlišuje výraznými kostýmy Emmy Ryott, sborové skupiny naopak oblékají do jednotného oděvu. Drážďanskou inscenaci Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům je dobré vidět.
Sergej Prokofjev: Die Liebe zu den drei Orangen, libreto skladatel podle Mejercholdova přepracování pohádkové hry Carla Gozziho, překlad do němčiny Werner Hintze. Semperoper Drážďany, premiéra 7.12.2024, psáno z 18.12.2024. Dirigent Erik Nielsen, režie Evgeny Titov, choreografie Pim Veulings, scénografie Wolfgang Menardi, kostýmy Emma Ryott, světla Fabio Antoci, sbormistr Jonathan Becker, dramaturgie Benedikt Stampfli, König Treff – Georg Zeppenfeld, Prinz – Mauro Peter, Princessin Clarissa- Nadezhda Karyazina, Leander- Neven Crnić, Truffaldino – Aaron Pegram, Pantalon – Danylo Matviienko, Zauberer Tschelio – Alexandros Stavrakakis, Fata Morgana – Flurina Stucki, Liberta – Michal Doron, Nicoletta – Valerie Eickhoff, Ninetta – Jasmin Delfs, Köchin und Herold – Taras Shtonda, Farfarello – Tilmann Rönnebeck, Smeraldina – Georgina Fürstenberg, Zeremonienmeister – Gerald Hupach. Sächsische Staatskapelle Dresden, Sächsischer Staatsopernchor Dresden.
Olga Janáčková
