Setkání našich a zahraničních renomovaných smyčcových kvartet na letošní Dvořákově Praze bylo mimořádným počinem. Ne vše bylo ve zlatém seku, ale festival zaslouží velkou pochvalu. Myšlenka sice není originální a ve světě se podobné „přehlídky“ čas od času konají, výjimečně i u nás (viz festival Concentus moraviae, jenž v roce 2019 přivezl 24 kvartet z celého světa), ale v Praze se pokud vím nikdy nestalo, aby v jeden večer byly na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina členové šesti souborů. Stalo se tak 23. září.
Fota Petra Hajská.
Byly časy, kdy platívalo „ten je dobrej akorát do ňákýho kvarteta“. Smyčcové kvarteto si jako ideální komorní soubor sice na jedné straně ponechává i dnes funkci domácí hudby k vlastnímu hráčskému uspokojení, ale na druhé se stalo prostředkem k nejnáročnějšímu a psychologicky nejsložitějšímu uměleckému sdělení; na prvním místě by měl být požadavek svrchované profesionality.
Nejdříve musím konstatovat, že z programu festivalu jsem byl přítomen pouze recitálu amerického Dover Quarteta; české soubory znám, ale italský jsem nikdy neslyšel… Program večera vyjadřoval podstatu úvodních vět ředitele Jana Simona, který koncert dedikoval coby dárek mecenášům festivalu. Proto byl program odlehčený a efektní a možná i složení publika vedlo během koncertu k nevhodnému potlesku uvnitř skladeb.
Quartetto di Cremona a přátelé.
První kapitolou byl Sextet d moll „Souvenir de Florence“ Petra Iljiče Čajkovského, který s Florencií má společné jen místo vzniku. Provedení se ujalo tónově příjemné Quartetto di Cremona (Cristiano Gualco, Paolo Andreoli – housle, Simone Gramaglia – viola, Giovanni Scaglione – violoncello + violista Simon Truszka a violoncellista Peter Jarůšek, oba členové Pavel Haas Quarteta. Čajkovského hudba je jedním z mnoha příkladů jeho mimořádné melodické invence a kompoziční vynalézavosti (důkazem byly na festivalu 5. symfonie a 1. smyčcový kvartet). Efektní hudba plynula v příjemné atmosféře. Styl a barva byly v pořádku. Kupodivu to ale nebylo mimořádné potěšení uší, zvláště první věta byla zamlžená – přehnaným a stále stejným vibrátem primária a nedokonalým sladěním. Adagio bylo sice cantabilní, leč přehnaně expresivní, celek byl pro background kompozice přehnaně dramatický. Nejvíce mě zaujal výkon italského violisty, achillovou patou byl italský cellista. Kupodivu ne všechny nástroje Cremony jsou z Cremony (Nicola Amati, Paolo Antonio Testore, Gioachino Torazzi, Dom Nicola Amati – většinou zapůjčeny z Kulturfonds Peter Eckes). Kdybych si měl učinit názor jen podle Čajkovského, pozval bych do Prahy jiný evropský soubor, jenže jsem neslyšel jejich výklad Schubertova kvartetu „Smrt a dívka“, takže kdo ví… Kdybych byl dramaturgem, což naštěstí už být nemohu, zkusil bych něco náročnějšího – třeba Schönbergův sextet Zjasněná noc.
Soubor DoverBennewitz.
Pak jsem však slyšel zcela jiný level. Nikdy, živě ani z nahrávek, jsem neslyšel tak kvalitní provedení Mendelssohnova Oktetu Es dur. Dokonale vyrovnané soubory Dover Quartet (Joel Link, Bryan Lee, Julianne Lee, Camden Shaw) a Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) spolu nebojovali, ale vytvořili totálně homogenní collegium, v němž z podstaty partitury zářily housle pana Linka. Důsledně ctili skladatelův pokyn: „Tento oktet musí hrát všechny nástroje ve stylu symfonického orchestru. Piana a forte je třeba přísně dodržovat…“ Na rozdíl od Čajkovského bylo vše průzračné, intonačně bezchybné a tónově opojné. Na konci večera bylo jasné, že právě Mendelssohn byl komorním vrcholem festivalu, na nějž budu dlouho vzpomínat.
Tečkou komorní řady samozřejmě musel být v Roce české hudby Dvořák a jeho raná smyčcová Serenáda E dur z roku 1875 (revize 1878). Idylická a bezkonfliktní skladba patří mezi skladatelovy nejoblíbenější a nejčastěji uváděné opusy. Festival nebo Peter Jarůšek, gestor komorní hudby na Dvořákově Praze, posílil tři kvarteta členy Pavel Haas Quarteta, Zemlinského kvarteta a Sedláčkova kvarteta, takže na pódiu bylo 19 hudebníků a dvě hudebnice. Na první židli seděla Veronika Jarůšková, první houslistka Hasseova kvarteta, která nonverbálně dynamicky „řídila orchestr“.
Je sympatické, že Joel Link, který byl jednoznačně nejlepším houslistou na pódiu, jako týmový hráč, jak jsem pochopil na letním Troja Festivalu, kdy byl hostem Josefa Špačka, ustoupil do pozadí a nechal vedení domácím, ale Dvořáka měl vést primárius buďto Bennewitzova nebo Zemlinského kvarteta. Ale rozumím skutečnosti, že komorní jeviště opanovalo mediálně proslulé Kvarteto Pavla Haase.
Provedení bylo velmi dobré (kouzelné Larghetto), nicméně hlavně v poslední větě to trochu drhlo a bylo slyšet, že nejde o dlouhodobě hrající ansámbl. Dlužno dodat, že jsem slyšel lepší provedení – Josef Vlach a Český komorní orchestr, Jiří Bělohlávek a Pražská komorní filharmonie, Jakub Hrůša a Pražská komorní filharmonie, Charles Mackerras – Anglický komorní orchestr…
Oslavenci a mistři violoncella.
Od projektového orchestru bylo sympatické, že připomněl hudební dárkem narozeniny dvou skvělých violoncellistů – Petera Jarůška a Camdena Shawa… Přes kritický drobnohled novináře to byl skvělý „kvartetní mejdan“. Kéž by nebyl v Praze poslední!
Luboš Stehlík
