Houslovou koncertantní literaturu znám relativně slušně. Od dětských let mě fascinují koncerty Beethovena, Dvořáka a Brahmse. Posledně jmenovaný byl 16. února jednoznačným vrcholem – pro mě gigant večera – koncertu Prague Philharmonia ve Dvořákově síni Rudolfina. Brahmsův Koncert D dur, op 77, hrál v současné době dle mého mínění v Česku pro toto dílo nejpovolanější interpret Josef Špaček. O koncertu se mluví a píše jako o „symfonickém“ opusu. Tomu odpovídá i obsazení, kdy hraje 14 i 16 primů. Tady jich bylo jen osm. Nicméně ukázalo se, že velkoorchestrální koncertantní symfonie se dokáže prosadit i v komorním pojetí a má to několik výhod. Jsou slyšet všechny detaily, často zajímavé střední hlasy, sólista nemusí tolik „bojovat“ s orchestrem a může se více soustředit na svůj výklad náročného partu. Najednou to nebyl koncert „proti houslím“, ale geniální symfonie s „obligátním hlasem sólových houslí“. Bylo zážitkem poslouchat přirozeně dominující zářivý hlas guarnerek pana Špačka.
Fota Petr Chodura / Prague Philharmonia.
Skvostné bylo rozsáhlé provedení. Adagio bylo ušlechtile kantabilní, meditativní, a sólista odolal vábení masitě se opájet barvou houslí. Bylo to decentně vroucí. Finální Allegro bylo hodně živé, radostné a od všech muzikantů virtuózní. Sólista upoutal vzdušně ptačím frázováním. Orchestr hrál výborně, patřičně inspirován temperamentně taneční Gemmou New, osmatřicetiletou šéfdirigentkou Novozélandského symfonického orchestru, i když v několika vypjatých místech finální věty byly slyšitelné limity obsazení a chyběla síla. Výkony některých členů byly pozoruhodné, viz třeba hobojista Jan Souček.
Výkon pana Špačka publikum natolik oslnil, že přidal část z páté sonáty svého milovaného Eugena Ysaÿe. Pominu-li nahrávky, vrcholem pro mě bylo provedení Henryka Szerynga v roce 1971, báječný byl Thomas Zehetmair (1988) a velmi sugestivně zahrála Brahmse Anne-Sophie Mutter v roce 2010. Interpretace Josefa Špačka však byla pro mě zajímavější než například Igora Oistracha (1973), Vadima Repina (2004), Hilary Hahn (2014) nebo Maxima Vengerova (2017).
Brahmsovský gigant byl obkroužen dvěma díly, které bylo zajímavé si poslechnout, ale spíše statovaly. Předehra č. 2 Es dur Louise Farrenc má dobře zvládnuté romantické řemeslo, ale vůči například Mendelssohnovi či Brahmsovi byla eklektikem, její invence dokonce nedosahuje ani roviny Clary Schumann. Kvalitní, příjemná kolonádová hudba. Nicméně je třeba orchestr pochválit, že nejde cestou repertoárových jistot a čas od času objevuje polozapomenutou hudbu.
Pátá symfonie Jeana Sibelia se v Praze hraje zřídka, takže její uvedení bylo pro poznání cenné. Je to dílo, které je podstatě komorního orchestru velmi blízké. Výborně si poradil s kontrasty a vlnami, kterých je dílo plné. Dirigentka byla inspirativní, energická, vše ukázala rukama i tělem, vymačkala z orchestru maximum; byla silnější v mikro než v makrotektonice. Nicméně snad dozraje k pochopení úsloví, že „méně je někdy více“. Přesto pokládám její pražské hostování za úspěch a výborné rozhodnutí PKF.
Hudbu paní Farrenc jsem dosud moc neznal a druhého Sibelia jsem slyšel asi dvakrát, takže večer měl svou poznávací hodnotu. Brahms však byl všehomír.
Luboš Stehlík
