Smiluj se nade mnou, Bože. pro své milosrdenství. … Dopřej mi slyšet hlas radosti a veselí a kosti, které jsi pokořil, se budou radovat.
V úterý 10. prosince nabídl správce pražského kostela sv. Šimona a Judy FOK adventní koncert komorního sboru Martinů Voices (13 zpěvaček a zpěváků), jenž v roce 2010 založil a dosud řídí Lukáš Vasilek, jinak hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru.
Fota Petr Dyrc.
Očekávatelnými tituly k adventnímu času byly dvě kompozice Jana Nováka – Canti natalizi a Adeste fideles, svérázný komentář k notoricky známému vánočnímu hymnu, jinak též poslední část Novákovy kantáty Invitatio Pastorum z roku 1971, a cyklus Ceremony of Carols Benjamina Brittena, napsaný ve středověké a novověké angličtině a částečně i v latině. Na rok 1942, kdy Slavnost koled vznikla, nesmírně nadějeplná hudba. Původně byl cyklus určen „neposkvrněnému“ dětskému sboru, později dostal skladatel šťastný nápad zarámovat jej slavnostní antifonou Hodie Christus est a přidal doprovodnou harfu, která měla připomenout středověký základ textů. Vše jsem už od tohoto sboru slyšel, dokonce tuto hudbu i nahrál (Britten, 2023 – Animal Music; Jan Novák – Sborová tvorba, 2014 – Supraphon). Výjimkou bylo slavné raně barokní Miserere Gregoria Allegriho, jakkoli, jak vidno z úvodní citace, jest to kompozice spíše velikonoční než vánoční. A právě Allegri byl nejmocnějším zážitkem koncertu. Kdysi o něm zazněla věta: „Existuje-li nějaké nebe, pak musí ležet v těchto tónech,“ a já zjistil, že je to pravda.
Miserere je mistrovsky vytvořená fauxbourdonová kompozice rozdělená do dvou responsoriálně se střídajících sborových skupin. Větší sboreček zpívá prostou verzi Miserere, druhý, menší skupina, pak z jiného místa v chrámu variantu s ornamentací (v tomto případě na kůru). Zpěv Martinů Voices byl technicky a hlasově naprosto dokonalý, nic podobného jsem dosud v Česku neslyšel. Korunou pak byl sólový „předzpěvák“, jenž se snášel pocitově z nebes na zem do auditoria. Měkký, barevně lahodný a technicky suverénní tenor je vlastnictvím Ondřeje Holuba. Střídání andělských hlasů bylo existenciálním prožitkem.
Ondřej Holub.
Tím však nechci ponížit Nováka a Brittena. Bylo to pěvecky suverénní a intonačně dokonalé. Jen v Procession, Recession a Deo Gratis jsem měl naléhavý pocit, že by měl mít sbor poněkud větší volumen (zvláště v basech a tenorech). Navíc všechny skladby byly vizitkou výjimečné hlasové kvality sboru, který nemá problém generovat v drtivé většině špičkové sólové výkony. (Později přidaný flétnový part v Canti natalizi spolehlivě odehrála Barbora Haasová.) Co však považuji za hodné akcentovat je skutečnost, že vedle technické evropské kvality stojí až překvapivá míra přirozené, upřímné muzikality. Každopádně Martinů Voices jsou srovnatelní s jakýmkoli komorním sborem Evropy. Jako vždy spolehlivým konduktem sboru byla v Brittenovi harfistka Kateřina Englichová. Večer měl velmi pozitivní ohlas, na což sbor reagoval milým přídavkem – aranží Tiché noci od Bernda Englbrechta, kterou jsem dosud neslyšel.
Lukáš Vasilek je skutečně mimořádně silnou osobností současné hudební kultury. Právě on povyšuje oba sbory na světovou rovinu – státem zřizovaný Pražský filharmonický sbor a soukromý Martinů Voices…
Je velkou chybou českého státu, že vedle štědře dotovaných aktivních hudebních příspěvkovek (Národní divadlo, Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor) a festivalů nevytváří zásadní ekonomickou jistotu pro privátní nezpochybnitelné subjekty, jež patří mezi hudební elitu mezinárodního významu (Český filharmonický sbor Brno, Martinů Voices, Prague Philharmonia)… Večer Martinů Voices byl pro mě zatím nejzajímavějším adventním projektem tohoto století!
Luboš Stehlík
