Třicet let jsem pracoval pro nejlepší hudební časopis o klasické hudbě, jazzu a world music ve střední Evropě, nejdříve jako redaktor, po několika letech až do prosince 2023 v roli šéfredaktora, navíc jsem se pokoušel (většinou s malým efektem) o roli supervizora portálu Harmonie. Ono třicetiletí bylo hlavně dobou ediční radosti, díky níž mám zážitky a zkušenosti, které bych jinak nikde nenašel. Kolik Čechů může říci, že měl v rukách housle například Anne-Sophie Mutter, Janine Jansen, Maxima Vengerova, Leonidase Kavakose, Julie Fischer, Josefa Suka, Jiřího Nováka, Josefa Špačka, Jakuba Fišera a na některé si dokonce zahrál? Kolik novinářů může vyznat, že se jim otevřel svět třeba Jiřího Bělohlávka, Jakuba Hrůši, Tomáše Jamníka, Martiny Jankové a v devadesátkách i Magdaleny Kožené a Dagmar Peckové? Kolik rodičů se může pochlubit, že fyzické dispozice pro zpěv své dcery zkoumala Renée Fleming? Měl jsem to štěstí rozmlouvat se stovkami mimořádných umělců, slyšet tisíce koncertů, poslouchat z různých přehrávačů metráky hudby a být v kontaktu se špičkovými hudebními žurnalisty a manažery – obojích je v tomto státě málo. Občas jsem hovořil s nadšenými a hudby znalými mecenáši, kterých je však také málo.
Bedlivě jsem vnímal a pozoroval hudební život. Těšil jsem se z pozitivního hledání a růstu kvalit českých orchestrů a některých divadel, sledoval vzestupy i pády umělců, úžasnou kreativitu, ale občas i tápání českých manažerů a agentur. Viděl jsem manažera, který měl ambici upít se k smrti, ředitele, který v době, kdy vládl zároveň orchestru i festivalu, psal sám sobě faktury, manažera festivalu, který před zraky polského skladatele servilně prohlásil, že česká soudobá hudba nedosahuje úrovně polské moderní hudby, novinářku, která bez uzardění uveřejnila oslavnou kritiku na pěvecký výkon svého milence apod. Nemohl jsem dělat slepého před rozežíráním nepsaného obecného etického kodexu, například dvojrolí jednoho úředníka, který obsadil pozice tiskového komunikátora „subjektů“, které spolu institucionálně nemají nic společného, úředníka, jemuž se natolik znelíbil výsledek jednání nejmenované komise, že v průběhu jejího jednání změnil pravidla, aby dosáhl jiného výsledku, subjektu, jenž se v touze napojit se na veřejný penězovod, na nějž nemá právo, vytvořil soukromý subjekt, který bez uzardění žádal o podporu, renomovaného umělce, který při plánování interview obešel novinářku a napsal si nejen odpovědi, ale i otázky…
Ustáli jsme několik krizí, s nimiž jsme se s pomocí několik přátel vyrovnali. Na počátku byla tzv. „židovská kauza“, kdy jsem byl kvůli špatné práci mého tehdejšího redaktora označen antisemitou a brkem Jörga Haidera. Určující osobnosti tehdejší české klasické hudby dštili síru a volali po zániku Harmonie. Naštěstí se za nás pár lidí postavilo a jako král Jindřich IV. v roce 1077 jsem vykonal symbolickou cestu kajícníka do Canossy a časopis mohl pokračovat ve své činnosti.
Bohužel druhou krizi, postcovidovou, Harmonie neustála, bývalý vydavatel ztratil energii a nebyl schopen vyřešit ekonomické problémy a rozhodl se ukončit život jediného seriózního českého hudebního časopisu. Sice jsem inicioval její záchranu (dnes vím, že jsem udělal chybu), ale Harmonie vplula do dvouletého období disharmonie. Z časopisu se stal hudební potěmkin. Bohužel se to projevilo i na kvalitě, za což se lidem, kteří četli Harmonii, omlouvám. Po život ohrožujících zdravotních komplikacích a někdy téměř kafkovsky děsivých stresových stavech jsem nakonec s pokorou přijal nový stav, i když jsem byl novým vydavatelem a některými „mimolidmi“ bez skrupulí obejit a defenestrován, a zjistil jsem, že vše je, jak má být. Zbavil jsem se několika komplikací, najmě pak nutnosti stýkat se s některými lidmi, kteří si myslí, že rozumí hudbě a žijí v imaginaci, že mají hudební sluch a díky manželce nejlepší ze všech jsem se zklidnil.
Za mnou a desítkami publicistek a publicistů, výkvětem české hudební žurnalistiky, je obrovské dílo – unikátní archiv. V duchu zvolání Antonína Dvořáka mohu napsat Zaplať Pán Bůh. Ačkoli se mě někteří lidé pokoušeli v průběhu desítek let kreativně umlčet, moje chuť tvořit a psát nezmizela. Dovolím si upravit název báječného dokumentu o Jiřím Bělohlávkovi Když já tak rád diriguju na Když já tak rád píšu. Po třiceti letech s Harmonii začínám s ostychem nejistou novou životní etapu a otevírám platformu PolyHarmonie. Měl by to být skutečně nezávislý český portál klasické hudby. Budeme selektivně reflektovat život klasické hudby a nahrávací průmysl, rád budu podporovat hudební instituce zpravodajstvím, uveřejňovat názory a články jiných novinářů, publicistů, studie muzikologů. Udělám vše pro to, aby PolyHarmonie nebyla interpolována do rakovinového systému protislužeb, jenž zčásti nahlodává nejen politiku, ale ovlivňuje i média a svět české klasické hudby. Snad se najdou milovníci náročných forem hudby, které platforma zaujme a rozvoj PolyHarmonie podpoří.
