Víte jaký je rozdíl mezi Vídeňskou a Českou filharmonií? Mají jiné institucionální ukotvení, jiné nástroje (například žestě). V kvalitě smyčcových nástrojů a hraní je však rozpolcenost čím dál tím menší. Ekonomický vztah velký bratr versus malý bratr se také mění. Vídeň má větší sál, ale nikoliv hezčí. Na Nový rok má víc peněz na záplavu květin, což je pastva pro oči diváka v sále i před televizní obrazovkou, i když květinová úprava pódia v Rudolfinu byla také působivá. Klíčovým rozdílem mezi Novoročním koncertem Wiener Philharmoniker a novoročními koncerty našeho prvního orchestru je však v kreativitě a nasazení, které je v Praze větší a intenzivnější.
Ve Vídni se 1. ledna odehrávala tradiční hudební orgie rodiny Straussů, zvláště pak letošního jubilanta Johanna Strausse mladšího, kterou jako vždy referenčně realizoval jeden z nejlepších orchestrů světa vedený zkušenou taktovkou Riccarda Mutiho, který však může už jen vzpomínat na svou energii a nadšení z počátku 90. let a který je dnes sběratelem poct a vysokých honorářů. Jeho slavné jméno mi připomíná biblické „zlaté tele“. Koncert naštěstí nebyl identický s minulým rokem, ale nic dramaturgicky převratného nepřinesl.
Česká filharmonie nabídla koncert (byl jsem přítomen večerní repríze 1. ledna), který voněl Francií a trošku i novotou. Odrazovým mostem dramaturgie bylo pro některé krásné, pro jiné nehybně umrtvující období Belle Époque – cca 1890 až 1914. Aspoň tak koncert nepřesně charakterizoval Marek Eben, jinak vtipný a šarmantní moderátor novoročního koncertu. K Bell Époque by se jistě mohli řadit Jules Massenet a Camille Saint-Saëns. Problém bych měl s Eugènem Ysaÿem a Gabrielem Faurém, jejichž tvorba má jistě kořeny v 19. století a v ještě hlubší historii, ale reflektuje i vření po Velké válce. Maurice Ravel a hlavně Francis Poulenc však souzní hlavně s modernitou své doby, jakkoli nasávali inspirace klasicismu, baroka či impresionismu. A propos je zajímavé, že filharmonická reflexe francouzské hudby se vyhnula největšímu velikánu přelomu století – Claudu Debussymu, což bylo v kontextu dramaturgie správné.
Tomáš Netopil připravil s filharmonií excelentní vykročení do nového roku, které nakonec mělo pro mě nečekaný vrchol. Koncert předznamenalo Saint-Saënsovo roztančené Bacchanale z opery Samson a Dalila, zvukově elegantní, tvárný, „ohebný“ zvuk, skvělé vlny. Poté klidnější Sicilienne z Faurého suity Pelléas et Mélisande. (Tomáš Netopil je designovaným šéfdirigentem Pražských symfoniků, což je pro Českou filharmonii ztráta, kterou nebude snadné eliminovat.)
Pak přišel první šokující atak pro mé uši – Caprice d´après l´etude en forme de valse de Saint-Saëns pro housle a orchestr, op. 52, jednoho z nejlepších houslistů prvních desetiletí 20. století Eugèna Ysaÿe, jenž byl podstatně lepším skladatelem než jeho velký konkurent Jan Kubelík. Důkazem byla i tato devítiminutová skladba naplněná gejzírem houslové virtuozity, kterou jakoby lehkonoze referenčně prezentoval Josef Špaček. Caprice jsem slyšel živě poprvé a byl jsem okouzlen. (Bylo to stejně kvalitní provedení jako od Joshui Bella nebo Maxima Vengerova.) Doufám, že ji sólista vloží do nějaké své budoucí nahrávky.
Z u nás neznámého neoklasického baletu Les biches Francise Poulenca, díla komponovaného v duchu Pařížské šestky, zařadil pan Netopil do programu dva kousky – Rondeau a v druhé části večera Rag-Mazurku, decentní modifikaci jazzu a polského tance. (Balet vznikl na objednávku Ruského baletu Sergeje Ďagileva, autorkou choreografie byla Bronislava Nižinská.)
Novoroční koncerty nemohou být bez melodií, které vezmou u srdce a každý je zná. V tomto případě to byla nejprve Faurého Pavane. Na Massenetovu Meditaci se vrátil na pódium Dvořákovy síně Rudolfina Josef Špaček. Hrál ji jinak než jak ji znám třeba z tónově „masitější“ interpretace Anne-Sophie Mutter, Pinchase Zukermana a Josefa Suka – bylo to apolinské, tónově opojné a přitom uměřené, decentní až éterické…
Produkce zatížila večer jedním cyklickým formátem – Prvním violoncellovým koncertem a moll, op. 33, Camilla Saint-Saënse a udělali tomuto skladateli zbytečné klíčové postavení. Jednak tak zásadní pro francouzskou hudbu není, jednak tím byla při téměř dvacetiminutové stopáži zmarněna možnost větší novoroční pestrosti programu. Půvabné dílo bylo sympatickým koncertním mistrem orchestru Ivanem Vokáčem zahráno výborně a bezchybně, ale nepřekonal své tónové limity, možnosti nástroje a emoční energie. Možná by dílo vyznělo magičtěji, kdyby je zahrál typově jiný interpret, například Alisa Weilerstein nebo Gautier Capuçon.
Dostávám se k závěru, který měl světovou úroveň a v mých uších zakopal do země konkurenční Vídeň. Na konec programu umístil Tomáš Netopil Ravelův La Valse, gejzír harmonií a nálad. Výsledek byl (jak se dnes módně uvádí) dechberoucí. Ještě nikdy jsem tak podmanivé provedení živě neslyšel! La Valse měl ohromný šarm, esprit, okouzlenost barvami, skoro nedýchaje jsem obdivoval lehkonohé zdvihy a nádechy ve smyčcích… (Neznám francouzský orchestr a dirigenta, kteří by dvanáctiminutové dílo uměli zahrát stejně sugestivně.) Po delší době jsem viděl se zaujetím a nadšením hrát i filharmoniky u šestého, sedmého pultu. Resumé: Geniální hudba byla kongeniálně interpretována a Česká filharmonie ten večer skutečně patřila mezi desítku nejlepších orchestrů světa.
Coda virtuálního producenta: Téměř všechny skladby večera volaly po baletním konduktu ve Dvoraně Rudolfina, což by televizní diváci jistě ocenili… Při cestě domů jsem si představoval, jaký by to byl novoroční dárek, kdyby v druhé polovině večera hrál Meditaci koncertní mistr Jiří Vodička, který ten večer vedl orchestr, a na jeho židli usedl bývalý koncertní mistr Josef Špaček. A místo Ivana Vokáče se blýsknul sólem vedoucí nějaké dechové skupiny. (Mimochodem chci jmenovitě ocenit v drobných sólech výkony Jany Bouškové, Jana Vobořila, Waltera Hofbauera a Jana Macha.) Koproducentem Novoročního koncertu České filharmonie byl již počtvrté festival Prague Sounds.
Luboš Stehlík
