Své devadesátiny započal Symfonický orchestr hlavního města Prahy slavit 23. října 2024 v sále, kde to všechno začalo – v Radiopaláci na pražských Vinohradech. Datum vzniku 1934 bylo desítky let zahaleno mlhou amerického náletu 14. února 1945, kdy shořel archiv tělesa. Naštěstí díky těžko doceněné práci bývalého vedoucího orchestrální kanceláře Jiřího Hannsmanna vstala úplná historie z popela a dokonce se našel program a místo prvního koncertu – Radiopalác.
Některé skladby kopírovaly opusy zakladatelského koncertu – Beethovenova předehra Leonora III, jeho Allegro con brio z Páté symfonie c moll „Osudové“, Smetanova Vltava, jež byly doplněné atraktivními sólovými čísly – Ravelovým Cikánem a Bruchovou meditací Kol Nidrei. Jiným hudebních mořem byl blok písní, které odpovídaly ve své době prvnímu písmenu v názvu tělesa – F(ilm).
Charismatický moderátor večera Ondřej Havelka, který se s okouzlující suverenitou protančil přeřeky, letmými výpadky paměti a intonačními lapsy, se ujal přednesu písní, které tehdy F.O.K. natočil do slavných filmových hitů (Přednosta stanice, Kristian, Těžký život dobrodruha, Minulost Jany Kosinové). Bylo to na zaměření pana Havelky velmi povedené, jakkoli mu ne vše ideálně svědčilo. Směs měla dobré aranžmá a bezprostřednost vyprodaný sál okouzlila. Rizikovým faktorem byla průměrná akustika sálu. Chápu, proč se sem orchestr nechtěl vracet. Nicméně šéfdirigent FOK Tomáš Brauner se s tím limitem vypořádal pozoruhodně dobře, takže i náročná Vltava dopadla výborně. Od orchestru vedeného koncertním mistrem Romanem Patočkou (skvělé sólo) to nebyl jen statečný, ale výkon hodný vysokého uznání. To platí i pro doprovody.
Vrcholem byly výkony obou sólistů. Pojetí houslové rapsodie Cikán Ivanem Ženatým nebylo zrovna obvyklé. Vášeň byla hodně sofistikovaná, jako by to byla spíše vzpomínka na něco kdysi prožitého a zraňujících emocí nebylo mnoho, ale houslista rozvíjel příběh logicky, jen pozvolna, tajuplně a vášeň moudře gradoval.
Interpretace cellisty Jiřího Bárty byla omamná. Na Kol Nidrei se neukáže jen kvalita tónu, vedení pravé ruky, ale i životní moudrost, schopnost citlivě tlumočit tuto legendární skladbu, která současností získala opět na aktuálnosti. Musím dodat, že výklad pana Bárty mě dojal. Podle mě dnes nemáme lepšího českého violoncellistu.
V rámci koncertu byla uvedena do dobré společnosti kniha Jiřího Hannsmanna Jak se rodil orchestr FOK, 1934-1945. Konečně došlo k zaplnění bílých míst hlavního pražského symfonického tělesa. Doplňuje hudební dějiny 20. století a důstojně se řadí k podobným knižním počinům České filharmonie, Pražského jara a Národního divadla.
Hodně naznačují názvy kapitol: Zakladatel a jeho raná léta (samozřejmě Rudolf Pekárek), Orchestrální sdružení Kovařovic,V. V. Šak a jeho dvě filharmonie, Radiojournal – zachránce orchestrů (chtělo by se mi dodat – i sborů), Jako dva nevlastní bratři (Pražský symfonický orchestr – Orchestr F.O.K.), Nultá sezóna: První zmínka, První bylo písmeno F, K jako koncert, Gramofonové desky, R jako rozhlas, Sezóna 1935/1936 aneb Sezóna první oficiální, Sezóna 1936/1937, Sezóna 1937/1938, Hudebníci, dirigenti, úředníci, Sezóny v nesvobodě I: 1938 – 1940, Sezóny v nesvobodě II: 1940 – 1941, Sezóny v nesvobodě III: 1941 – 1942, O jako Oper[et]a, Poslední válečná sezóna a návrat zakladatele (Rudolfa Pekárka).
FOK a Rudolf Pekárek. Zdroj Archiv FOK.
Kniha má vysokou úroveň obsahovou, polygrafickou i formální. Chybějí rejstříky, ale jelikož má přijatelný rozsah (176 stran) a nemá vědeckou aspiraci, uvádím to pouze jako informaci, nikoliv jako výtku. Je to však docela napínavé čtení a nebudete se nudit. Doporučuji ji všem milovníkům hudby, pro abonenty FOK by měla být skoro povinná… Jelikož se blíží Vánoce, tak dobrý dárek.
Luboš Stehlík
Původní podoba Radiopaláce.
Pekárek a Smetáček mezi svými.
