V roce 2015 vydal Pavel Šporcl, asi jediný český umělec, který dokáže zvládat jak klasiku, tak rock a cikánský folklor (kupodivu jazzu se zatím vyhýbá), komplet Bachových Sonát a partit pro sólové housle (Supraphon). Byl to dílčí vrchol jeho kariéry, která započala kolem roku 2005. Nahrávka sice nevstoupila mezi světově nejlepší, ale byla osobitá, měla silné prvky a nesporně se stala v rámci Česka mimořádnou. Deset let poté, opět kvůli bachovskému výročí, vyšel u společnosti Universal Music s.r.o., pobočky největší světové hudební korporace Universal Music (v druhé polovině 90. let vydala světový debut Magdaleny Kožené, také s hudbou Johanna Sebastiana Bacha), pandán – titul Air s houslovými koncerty, tedy hlavní tři opusy: Koncert a moll, BWV 1041, Koncert E dur, BWV 1042 a Koncert d moll pro dvoje housle, BWV 1043, zde v odvážné verzi pro housle a hoboj. Titul ještě obsahuje Koncert pro housle a hoboj d moll, BWV 1060R (v původní verzi pro dvě cembala, BWV 1060), a dvě aranžmá notoricky známých skladeb – Badinerie ze Suity č. 2 h moll, BWV 1067, a Air ze Suity č. 3 D dur, BWV 1068.
Nedávno jsem se dočetl v životopise nejmenované české houslistky, že se zaobírá problematikou uvolněnosti při hře na nástroj a že na nejmenované vysoké škole přednáší o autenticitě a pružnosti v hudebním projevu. Sice moc nevím, co si mám pod tím představit a nezvýšilo to kvalitu její hry, ale určitě je nějaká množina houslistů, kteří potřebují psychologickou, muzikoterapeutickou, ba lékařskou pomoc. (Já ji coby houslista a violista v sedmdesátých letech nedostal, takže mě zachránila muzikologie.)
Pavel Šporcl rozhodně žádnou pomoc tohoto typu nepotřebuje. Jeho Bach je nádherně uvolněný a jako ve všem, co hrál a hraje, je technicky suverénní. Snažil se nalézt propojovací interpretační hranu mezi světem historicky poučené interpretace (týká se to hlavně ornamentiky a počtu spoluhráčů, i když Bach prováděl v Köthenu tyto koncerty ve větším obsazení) a modernitou 21. století. Z opakovaného poslechu jsem nabyl přesvědčení, že se mu to v rámci možností podařilo, jak jsem předpokládal, úspěšně. Nezapře osobitost v tónu a vibrátu, jakkoli jeho modré housle od Jana Špidlena, přestože jsou svým způsobem jedinečné, nemají lahodnost nejlepších italských nástrojů první poloviny 18. století.
Nahrávkou Bacha odvážně vstoupil do nelítostné konkurence, s níž velmi čestně bojuje. Uvedu příklady nahrávek, které považuji stále ještě za referenční: z archivu jsou to jména Menuhin, Grumiaux, Stern, z „autentických“ Lamon, Manze, Standage, z „moderních“ například Kremer, Mutter, Zehetmair, Fischer… Co se týká čistě houslové erudice, Pavel Šporcl mezi hvězdnými jmény rozhodně nezaniká.
Nahrávka tohoto typu si žádá kontrast. V tomto případě je jím moderní hobojista Vilém Veverka – u nás jeden z nejlepších mistrů tohoto nástroje. Proti BWV 1060R nemám žádnou námitku. Vyměnit part druhých houslí v BWV 1043 za hoboj je jistě možné (v baroku se děly podivnější věci), ale zvuk není tak symbiotický, jak skladatel zamýšlel. Při všem respektu k hobojistovi, pan Veverka hraje sice výborně, leč nestojí na úrovni nejlepších hobojistů současnosti. Hlavní mediální zprávou je, že nahrávka je světovou premiérou, což vede k otázce, proč stejnou myšlenku za posledních padesát let nikdo nezrealizoval, když by to technicky nebyl žádný problém? Moje spekulativní odpověď zní – spojení dvou houslí v tomto opusu je dokonalé a je zbytečné u skladatelského génia objevovat něco, co nechtěl. Dlužno dodat, že se i tato verze poslouchá příjemně, ale raději mám originál. Kdyby pan Šporcl nahrál oba party, jako to udělali třeba Kremer, Mutter, Fischer, Menuhin, Lamon, byl by výsledek věrohodnější a Largo by dozajista stoupalo k nebesům… Rámcem nahrávky jsou příjemná aranžmá dvou hitů, předpokládám volba kvůli atraktivitě.
Pár maličkostí je škoda, třeba absence bookletu a informací, které jsou u nahrávek klasické hudby konvencí – uvedení nahrávacího týmu, lokace a členů minimalistického Šporcl Chamber Players, kteří hrají moc dobře. Cédéčko je designově vkusné. Vtipná je nápodoba skladatelova rukopisu v názvu Air. Bach Pavla Šporcla má mnohem více kladných vykřičníků než otazníků a jistě si najde důstojné místo v diskografii moderní reflexe baroka.
Luboš Stehlík
