Po úspěšném zvládnutí Gilgameše Bohuslava Martinů na letošním festivalu Dvořákova Praha byl dirigent Robert Kružík postaven před ještě náročnější hudební vrchol – smuteční symfonii Asrael Josefa Suka. Úkol o to těžší, že byl konfrontován s kreacemi, které mě kdysi učarovaly: Karla Ančerla, Václava Talicha, Zdeňka Mácala, Jiřího Bělohlávka, Charlese Mackerrase, Libora Peška, Jakuba Hrůši.
Fota SOČR.
Prováděcí institucí byla a je většinou Česká filharmonie. Musím napsat, že odvaha Symfonického orchestru České rozhlasu zvolit jako hlavní dílo koncertu 13. 10. v Rudolfinu Sukova Asraela, jenž patří mezi nesporné dominanty české orchestrální hudby všech dob a je obáván pro svoji složitost interpretační i posluchačskou, mě příjemně překvapila. Navíc dal důvěru pětatřicetiletému mladíkovi, který byl dosud vnímán jako talent v druhé řadě za českými hvězdami, které září ve světě. Nicméně jak Gilgameš, tak Asrael takovou optiku zrušily. Robert Kružík hraje v mých uších první ligu. Po posledním akordu mě jako první napadlo, že pozice šéfa Filharmonie Bohuslava Martinů, šéfa brněnské Janáčkovy opery a hlavního hostujícího dirigenta Filharmonie Brno je možná pro jeho kvality ještě málo, ale život je cesta zrání, a tak se třeba jednou objeví v pozici hudebního ředitele v metropoli… Ale zpět k rozhlasovému koncertu.
Hodinová symfonie je pietní vzpomínkou na jeho manželku Otilku a tchána Antonína Dvořáka. Hudba každého taktu je naplněna citem, bolestí a přitom sebezapřením, které si neumím představit, neboť musel provozovat své zaměstnání – sekundista Českého kvarteta.
Hodně papíru bylo popsáno „analýzami“ vlivu Dvořáka, mahlerovské poetiky, tehdejší moderny typu Zemlinského, ale Asrael je originální, jednolitý, vysoce osobitý žulový kvádr nejvyšší kvality. Pokaždé když slyším tuto hudbu, mě napadne, že by se mohl v ledasčem učit i Mahler. Jistě si vybavíte ideé fixe či leitmotivy z Berlioze, Wagnera, Francka…., ale takovou naléhavost jakou má několika tónové hlavní téma Asraela, které prochází mutacemi celou kompozicí, jsem nikde neslyšel. Výklad pana Kružíka byl originální, rozhodně ani náznakem vůči výše zmíněným dirigentům eklektický, detailně připravený a orchestr inspiroval k výkonu mezinárodní úrovně. Bylo to provedení, jež se hodně přiblížilo mým idolům – Bělohlávkovi a Peškovi…
Možná v Andante mohlo být více vzruchu ve smyčcích a měkkosti v trubkách, ve Vivace občas více hybnosti, v poslední větě přísnější intonace pozounů a tuby, nicméně to jsou detaily. Užasl jsem, jaké je orchestr schopen agogické a dynamické flexibility, dojala mě sóla koncertního mistra Vlastimila Kobrleho. Myslím, že zvuk by mohl být ještě zajímavější, kdyby byly posíleny smyčce (12 primů).
Jakkoli je Asrael vnímán v islámské i křesťanské tradici jako archanděl smrti, Azrail, Ashriel, Azaril, Azriel, Izrail znamená „ten, komu bůh pomáhá“. Když dozníval konec v pianissimu, jakoby se otevřela harmonie sfér a mě došlo, že to může být pravda. Navíc Asrael zazněl nechtěně symbolicky v den, kdy teroristé Hamásu vydali v Gaze zajaté a zavražděné Izraelity.
Nikoliv náhodou byl předskokanem Suka (1874-1935) Jindřich Feld (1925-2007). Co si vybavím s tímto jménem? Působil v rádiu, sice se pokoušel vstřebat výboje 60. let, ale celý život byl ukotven tradiční české moderně, inspirace nacházel leckde – lidová hudba, Martinů, Suk, Prokofjev, meziválečná a trochu i poválečná moderna, autor píšící kvalitní hudbu, ale nedosahující úrovně Slavického, Havelky, Sommera, Fišera, Kabeláče…, o Martinů nemluvě. Učil doma i v cizině, údajně agent STB.
Ve století, které zavrhuje skladatelskou tvorbu z doby socialismu, mi přijde sympatické, když se mladý člověk postaví za hudbu, o níž je přesvědčen, že by se neměla zapomenout, že je kvalitní a věnuje jí čas, energii a talent a navíc je schopen své nadšení přenést na další lidi, v tomto případě na dirigenta. Tím člověkem je violoncellista Tomáš Jamník, který ten večer dokonale zahrál Violoncellový koncert, jenž Jindřich Feld vytvořil v roce 1958. Dílo výrazně melodické, virtuózní, hluboce české a konzervativní, ale interpretačně vděčné, dle tehdejší společenské dohody převážně optimistické, i když coby kontrast posloužilo naléhavé Grave s kráčejícím funebrálním pochodem. Milým obohacením byly ve finále jazzové rytmické floskule.
Jindřich Feld byl mistr koncertantního světa – napsal koncerty pro klavír, housle, flétnu, saxofon, harfu. Kdysi se hrály, dnes ne, což je škoda, protože je to kvalitní muzika. Jako přídavek si Tomáš Jamník zvolil duo Reinholda Gliera, kde s ním kooperoval zástupce koncertního mistra violoncell.
Luboš Stehlík
