Hra Julia Zeyera Legenda z Erinu měla svou světovou premiéru v Národním divadle v lednu roku 1886 a dosáhla pouze tří repríz. Přestože jí vyčítali přemíru vyprávěcích pasáží, nedramatičnost a nedivadelnost, vybral si ji skladatel Otakar Ostrčil jako libreto pro svou stejnojmennou operu. Její text si sám nepříliš umně zkrátil a tím jen potvrdil jeho nedostatky.
Světová premiéra Ostrčilovy operní Legendy z Erinu proběhla v brněnském Divadle na Hradbách v červnu roku 1921 pod taktovkou Františka Neumanna a v režii Ferdinanda Pujmana, aniž by vzbudila příliš zájmu obecenstva. Derniéra byla už na konci srpna téhož roku. O dva roky později pak tuto operu uvedl sám skladatel (a zároveň dramaturg a šéf opery) dirigent Otakar Ostrčil v Národním divadle za režie Vladimíra Wuršera. Dočkala se pěti repríz. Dvakrát zaznělo koncertní provedení její zkrácené podoby s dirigentem Bohumírem Liškou v květnu roku 1982.
Fota Petr Neubert / ND.
Námět Legendy z Erinu je zvláštní, tragický, avšak zabalený do hudby, která jej nedokáže vystavět do dramatického tvaru. Ostrčil byl žákem Zdeňka Fibicha, od něhož převzal až nekritický obdiv k Richardu Wagnerovi, aniž by však nabyl Wagnerovy schopnosti pracovat s výraznými motivy nebo vytvářet charaktery postav a jejich osudová střetnutí.
Dnešní inscenátoři byli tedy postaveni před velmi složitý úkol. Režisér Jiří Heřman s přemýšlivostí a důkladností sobě vlastní se ve spolupráci s dramaturgyní Patricií Částkovou, jejímž koníčkem je Irsko a vše kolem něj, tedy samozřejmě i tamější mýty a legendy, zabýval zázemím této „legendy z Irska“ do všech podrobností a souvislostí. Čaroval, využíval pro vykouzlení bájného příběhu všech možností divadelního kumštu, velké světelné pestrosti včetně polotmy nebo tmy, pracoval poctivě s herci. Čerpal z bohaté studnice irských mýtů a bájí a spolu s výtvarníky, zejména se scénografem Draganem Stojčevskim, s nímž pracuje opakovaně, nacházel inspirace právě v nich.
Scénografii vládne kruhový půdorys připomínající mohylu Newgrange (a další jí podobné) postavenou o pět set let dříve než egyptské pyramidy. Střed scénografie tvoří kulaté plytké jezero se skutečnou vodou obkroužené přerušovaným pojízdným kruhovým stolem. Obojí se nápaditě propojuje s hereckými akcemi. Půlkruhovitý zadní prospekt využili inscenátoři k promítání umně zpracovaných filmových záběrů či fotografií irské krajiny, které vytvořili dva mladí odborníci na videoart, Natálie Portíková a Jakub Žanony. Scénografie je tu prostředím, v němž se lidské osudy protínají s „Jiným světem“, se světem bájí a mýtů. Tak i král Finn a jeho taneční družina jsou postavami, které žijí na pomezí obojího. Dlouhé pasáže vyprávění, zejména v prvních dvou jednáních provázejí akce mužského baletu, a také stejného počtu harfenic, kteří dotváří tajuplnost celku.
Nahuštěný orchestrální part provází jevištní akce jako by odděleně, jeho hudební řeč (podobně jako pěvecké party) je až monotónně soudržná, zejména v té podobě, jakou mu dává orchestr Národního divadla pod vedením svého šéfdirigenta Roberta Jindry. Je to symfonický, hustý proud orchestrální hudby s převažujícím mezzoforte a forte, občas i bez dostatečné citlivosti k možnostem lidských hlasů. Myslím si, že končí-li orchestr spolu s pěvcem ve fortissimu, měl by být pěvecký part zvukově nadřízený orchestrálnímu podkladu. Bylo by víc než zajímavé slyšet, nakolik sám skladatel kdysi dokázal oživit svou operu za dirigentským pultem.
Pěvecké obsazení bylo velmi dobré – představitelsky mu vévodil americký basbarytonista Seth Carico v roli krále Finna, Jiří Brückler byl výrazným Midakem, Peter Berger a Alžběta Poláčková vytvořili přesvědčivou dvojici Dermata a Granie, Ossian Svatopluka Sema bez problémů splnil očekávání. Král Kormak v podání Františka Zahradníčka a také druid Dara Lukáše Bařáka zpívali v ohlášené indispozici, aby umožnili konání premiéry.
Přes veškerou péči, kterou umělci inscenaci věnovali, je pochopitelně poplatná svému základu – nedramatickému libretu a do značné míry také málo nápaditému hudebně dramatickému zpracování. Srovnejme s tvorbou jiných současníků Otakara Ostrčila a to včetně Leoše Janáčka!
To, že Legenda z Erinu nebyla svými současníky přijata nijak příznivě, by samozřejmě nemuselo být rozhodující pro uvedení zapomenuté opery po mnoha a mnoha letech. Jistě je dobré seznamovat diváky s málo známými českými operami, ale nenašlo by se jiné dílo, které si naši pozornost víc zaslouží? Obávám se, že ani sebeumnější inscenace nedokáže vytvořit z tak malátného hudebního nedramatu důkaz, že byla tato opera těch více než sto let nezaviněně nepřítomna na českých jevištích.
Otakar Ostrčil: Legenda z Erinu, zpěvohra o čtyřech jednáních na slova Julia Zeyera. Premiéra 16. října 2025 v Národním divadle. Dirigent Robert Jindra, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Kateřina Štefková, světelný design Daniel Tesař, videoart Natálie Portíková, Jakub Žanony, choreografie Jan Kodet, dramaturgie Patricie Částková, Beno Blachut ml.. Korsak – František Zahradníček, Grania – Alžběta Poláčková, Finn – Seth Carico, Ossian – Svatopluk Sem, Dermat O´Dyna – Peter Berger, Midak – Jiří Brückler, Dara – Lukáš Bařák, Hlasatel – Radek Martinec. Balet Opery Národního divadla, Orchestr Národního divadla.
Olga Janáčková
