Úředníci, vedoucí i řadoví, kteří se na magistrátu hlavního města zabývají klasickou hudbou, vyznávají slovo „excelence“. Jsem členem metropolitní grantové komise pro klasickou hudbu a vnímám tlak hodnotit žadatele podle míry excelence. Nebudu na tomto místě rozebírat, jak to může být někdy ošemetné, subjektivní, zavádějící až zrádné, ale je pravda, že excelence v hudebním umění nesporně hraje významnou roli. Kdybych se díval na hudební instituce tímto prizmatem, pak mezi nejzajímavější a nejkreativnější patří nejen v Praze řadu let Collegium Marianum, soubor s evropským přesahem. V sezoně 2025/2026 pořádá 25. cyklus Barokních podvečerů.
Fota Petr Dyrc / Collegium Marianum.
16. října jsem navštívil koncert anglické, francouzské a italské barokní instrumentální hudby s názvem Kouzelný les. Přečasto hrály v hudbě důležitou roli nadpřirozená témata – začarované ostrovy, lesy, prokletí věcí i lidí, čarodějnice a kouzelníci. To a mnoho dalšího opanovalo v Evropě hlavně barokní 17. století. Magie prostupovala i hudbu Itálie, Anglie, Francie… – opera, balet, duchovní hudba i instrumentální muzika. A právě takový svět byl tématem večera v Letním refektáři Strahovského kláštera na Hradčanech; hudba magická (hraná většinou na dvorech králů a bohaté šlechty), což se nevylučuje, při povaze tehdejší šlechty, ba právě naopak.
Devítičlenný výběr Collegia Marianum vedený Janou Semerádovou zahrál nejprve suitu ze semi-opery Fairy Queen (Královna víl) anglického génia 17. století Henryho Purcella, hudbu plnou kouzelných afektů. Zní to možná divně, ale často mě napadne, že Purcell byl jakýmsi Bohuslavem Martinů své doby – ve svém tvůrčím kotlíku mísil ledacos, italskou melodiku, francouzský styl tance i anglickou polyfonii, to vše integroval do svého génia a dal světu úžasnou hudbu. Dva geniální eklektici… Ovšem je-li jeho hudba prezentována na „marianové“ úrovni, pak je vše ve „zlatém seku“.
Zde je místo k zastavení pro výčet všech muzikantů, kteří se o něj postarali: charismatická umělecká vedoucí Jana Semerádová střídající několik příčných a zobcových fléten, perfektně ji podporující flétnistka Anna Špelinová, první houslistka Lenka Torgersen, záda jí kryjící houslistka Magdalena Malá, klidná síla Andreas Torgersen – barokní viola; continuo: Hana Fleková – barokní violoncello, Jan Krejča – teorba, barokní kytara, Luděk Braný – kontrabas, další klidná síla, Filip Hrubý – cembalo.
Jsem pouhý novinář, nikoliv muzikolog se specializací na baroko a tzv. historicko poučenou interpretaci staré hudby, takže vylíčím pouze své dojmy. Po Purcellovi zvolila paní Semerádová stylový a vlastně i hudební kontrast – ukázku baletní hudby Jeana-Baptisty Lullyho Ritourenelle (Cinquieme Intermede), jež byla součástí divadelních slaností Les Plaisirs de l´Île enchantée, což byla v podstatě několikadenní symbolická i reálná vlezlá oslava největšího narcise tehdejšího světa Ludvíka XIV. (anticipace největšího narcise naší doby Donalda Trumpa). Opět zahráno navýsost virtuózně a zdálo se mi i stylově.
Dalším nadpozemským tématem byla kouzelnice Alcina v pojetí Georga Friedricha Händela a instrumentální taneční hudba, která byla v jeho operním díle poměrně vzácná. Hudba Alciny je i dnes vnímána jako geniální a collegium ji zahrálo velmi sugestivně. Po všech kouzelných taškařicích zavládne nakonec samozřejmě polyharmonie a řád. Ital a Francouz Michele Mascitti, starší kolega Händela, byl pro mě objevem večera. Dle partu koncertní mistryně to musel být výtečný houslista. Jeho příjemné Concerto grosso č. 4 z opusu 7 (moc pěkná Passagaglia) bylo výbornou spojkou s hlavní číslem večera – cyklem Enchanted Forest Francesca Geminianiho. Dosud jsem znal jen výsek houslového díla a obdivoval jeho melodiku podepřenou hýřivě bohatou harmonickou strukturou a expresivitou, která mi často přišla zajímavější než hudba Vivaldiho, ale netušil jsem, že napsal, pravda výjimečně, jevištní hudbu – La foresta incantata (Začarovaný les), mimořádně zdařilá programní hudba. V podstatě concerto grosso je přeplněné kontrasty, afekty a zvukomalebnými efekty. Podle mě i na 17. století plné hodně nadstandardní hudby. Údajně šlo o novodobou českou premiéru.
Všech devět muzikantů nadšeně a virtuózně muzicírovalo. Malá, Špelinová, Torgersen (Andreas), Hrubý, Braný, Krejča a Fleková tvořili pevnou skálu, přičemž paní Fleková mi opět potvrdila, že je nejlepší českou barokní cellistkou a pan Hrubý nejlepším tutti cembalistou, na níž mohli tvořit nadstandard obě Jany – Semerádová a Torgersen.
Co je však hlavní všichni upřímně muzicírovali a chtěli lidi infikovat svým nadšením a potěšením z hudby, což se jim podařilo! Na chvíli jsem zapomněl na osobní problémy, na tragédii Ukrajiny, doutnající antisemitismus a hrozby z voleb vzešlé nové politické garnitury a nechal se unášet hudebními vlnami.
Luboš Stehlík
