Ve dnech 19. až 23. června jsem slyšel šest koncertů Troja Festivalu, jehož mottem byly „mýty a báje“. Pozorně jsem poslouchal i díval a přemýšlel o klíčové otázce jak je možné, že pětidenní malý festival z malé části Prahy, která je desítky let známá jen faunou, florou a možná i vínem, se během dvou let stane členem nejlepších festivalů České republiky a co se týká komorní hudby, je rovnocenným soupeřem festivalů Lípa Musica, Concentus Moraviae, Letní slavnosti staré hudby, Kutná Hora. Na rozdíl od nich trojské genius loci se odehrává na maličkém prostoru třemi hlavními body – Kolovna alias Trojský pivovar, Zoo a Trojský zámek. Letos uskutečnili pořadatelé spanilou jízdu mimo Troju a klasická hudba vstoupila poprvé v dějinách Česka (možná i Evropy) do prostor, kde se čistily odpadní vody (a vlastně v blízkém okolí stále čistí), ale o tom později.
Jaké jsou však příčiny úspěchu projektu a umělecké úrovně, která v něčem svým způsobem překonává konkurenci. Je to jednoduché. Tváří, hybatelem festivalu, tvůrcem dramaturgie a uměleckým lobbistou je excelentní houslista Josef Špaček. Kolem něj jsou rezidenční přátelé velmi podobné úrovně – violoncellista Tomáš Jamník (díky němu zde hraje komorní orchestr vytvořený na bázi Akademie komorní hudby + hosté), Eva Krestová (vedoucí viol České filharmonie), Andrea Rysová (první flétnistka České filharmonie), klavírista Miroslav Sekera… Pak je zde širší okruh přátel, nejen filharmonických – hornista Radek Baborák, harfistka Jana Boušková, violista Jiří Kabát, basista Adam Honzírek, klarinetisté Lukáš Dittrich a Irvin Venyš, fagotista Ondřej Roskovec, violoncellista Ivan Vokáč, herec Martin Myšička, mezzosopranistka Bella Adamova… a příležitostní hosté jako třeba Lukáš Vondráček, Ondřej Vrabec, Walter Hofbauer, Lukáš Moťka, Michaela Špačková, Petr Nouzovský ad. Mezinárodní kredit zajišťují dramaturgovi přátelé: houslista Joel Link (primárius Dover Quarteta a nově koncertní mistr Cleveland Orchestra), houslista Alex Link, houslista Henry Flory, violoncellistka Hayoung Choi (mimo jiné vítězka Soutěže královny Alžběty), klavírista George Fu. Bonusem jsou programy, které nabízejí nečekané objevy a souvislosti a dramaturgie, u nichž si hudební novinář říká – jak je možné, že něco takového už dávno neuvedly renomované cykly komorní hudby České filharmonie a FOK. Při takovém náporu invence, erudice, uměleckého mistrovství zasazených do originálních lokací není divu, že po dvou letech má Praha komorní festival mezinárodní úrovně. Problém však bude, jestli pan Špaček se svým týmem, v němž hraje důležitou roli umělecká agentura Makropulos, dokáže pozoruhodnou kvalitu udržet, neřku-li rozvíjet. Ku prospěchu normálních milovníků hudby doufám, že ano… Jaký tedy byl druhý opus Troja Festivalu?
Den první – 19. 6.
Coby novinář od roku 1994 tvrdím, že nápad umístit zahájení festivalu do Staré čistírny odpadních vod v Bubenči, technické památky první kategorie, byl skvělý. Decentně upravená hlavní hala legendy mezi industriální architekturou s rudými závěsy za pódiem měla akustické kvality, které byly lepší než kupříkladu Sukova síň Rudolfina, Sál Martinů, kostel sv. Šimona a Judy, sál Pražské konzervatoře či Španělský sál Pražského hradu, což bylo šokující. Objemově se hodí spíše pro ryze komorní programy nebo projekty komorních orchestrů či sborů. Byl to výborný audio zážitek s pohledem na vysoký strop, jenž mi, nevím proč, připomněl gotickou klenbu. Bylo by škoda, kdyby to měla být jednorázová akce.
Mýty a báje jsou téměř nekonečné téma, proto si Josef Špaček stanovil mantinely – vynechal éru baroka, jež se mýtickými tématy hemžila a často známé skladby nahlédl málo známým prizmatem.
První dílem v „Rudolfinu mezi čistírnami“ byla Enšpíglova šibalství Richarda Strausse, ovšem upravená Franzem Hasenöhrlem pro kvintet – housle, kontrabas, klarinet, fagot s lesní roh -, jenž do vítězného konce vedl Josef Špaček (mimochodem partu lesního rohu se ujal Radek Baborák). V této minimalistické verzi ještě více vynikl smysl pro humor mladého skladatele. Humor je kořením i v hudebním životě.
Druhým velkým opusem byla Beethovenova Třetí symfonie Es dur v úpravě pro komorní ansámbl (Carl Friedrich Ebers), původně nazvaná Bonaparte, po samo jmenování císařem, jenž se brzy poté choval jako diktátor a tyran (jak aktuální), Eroica.
Společenství pouhých deseti muzikantů vytvořilo zajímavou orchestrální iluzi a nastolila otázku – kdo je hrdina. Beethovenská fata morgana byla dokonalá, snad neintenzivnější byl Smuteční pochod, který působil nepateticky, jako intimní pocta všem mrtvým. Collegium vedl Joel Link, Josef Špaček se ujal partu violy.
Den druhý – 20. 6.
Jestliže mýty měly u Enšpígla reálný základ, o den později jsme se ocitli v říši pohádek, v lepších případě bájí. Eva Krestová zahrála Schumannovy Märchenbilder pohádkově – interpretací i technicky. A pohádkově empaticky dokonalá byla spolupráce Georga Fu (mimo jiné člen Tria Zimbalist).
Kouzelný byl výklad Čtyř poém Charlese Martina Loefflera. Jeho impresionisticky symbolistní poetika byla docela příznačná pro přelom 19. a 20. století. Přestože hraje v dějinách hudby druhou ligu, jeho hudba může být při dobré interpretaci přitažlivá a dokáže publikum oslovit, pakliže… je rozumět zpěvačce nebo má-li posluchač v rukách překlady textů, což se nestalo. Bella Adamova se sice pokusila sdělit obsah básní, ale pak ji vůbec nebylo rozumět. Nicméně se jí společně s Evou Krestovou a Miroslavem Sekerou podařilo této zvukově mihotavému světu přiblížit a otevřít zvláštní paradigma této eklektické hudby. Vzhledem k tomu, že o Loefflera je v Česku minimální zájem, byla tato dramaturgická volba oceněníhodná, jakkoliv je příjemný hlas paní Adamové na rozdíl třeba od Kožené či Von Otter po čase poněkud jednotvárný.
Pak přišel na řadu Maurice Ravel a jeden z vrcholů festivalu – Ondine pro sólový klavír. Pro mě šok, protože nejenže jsem neslyšel tuto ravelovskou pavučinu nikdy zahrát tak dobře (navíc jen na krátké křídlo Bechstein), ale byla to ravelovská interpretace na úrovni nejlepších interpretů tohoto geniálního skladatele (třeba Seong-Ji Cho, Pierre Laurent Aimard). Nechápu, proč dosud nebyl panu Fu nabídnut samostatný recitál v klavírní řadě FOK, Českém spolku pro komorní hudbu nebo na Festivalu Rudolfa Firkušného.
Hrou s barvami bylo provedení Ravelovy druhé suity Daphnis a Chloe v báječné úpravě pro klavírní trio od Georga Fu. Chybělo mi jen jedno – povýšení hudby na ještě vyšší úroveň tancem – George Fu, Josef Špaček, Petr Nouzovský. (Josef Špaček byl aktivním protagonistou všech klasických koncertů!)
Den třetí – 21. 6.
Z jiného těsta a návratem do jistoty počátku romantismu bylo odpoledne provedení Mendelssohna a Schuberta. Nejdříve doslova dech beroucím způsobem zahráli Josef Špaček a Miroslav Sekera sólové party Mendelssohnova Dvojkoncertu d moll. Bylo to velmi komorní a velmi krásné. Doprovod (4 primy, 4 sekundy, 3 violy, 2 cella, kontrabas) sice nebyl dokonalý pro live nahrávku, ale atmosféra byla strhující. Aplaus byl natolik přesvědčivý, že sólisté přidali úpravu Dvořákovy písně Když mne stará matka.
Po půlhodinové příležitosti zmírnit děsivé horko pivem, vínem či limonádou přišlo náročné pokračování – Schubertův Smyčcový kvartet d moll Smrt a dívka v aranžmá Gustava Mahlera. Opět jsem si uvědomil, že pakliže se tato geniální úprava zahraje dokonale, je pro mě výsledek silnější než originál. A to se v době, kdy horko bylo už snesitelné a mohl jsem ze vzdálenosti tří metrů vnímat jednotlivé hlasy stalo. Pouhých čtrnáct hudebníků mi věnovalo zázrak a Schubert byl zase pro mě jedním z nejlepších komponistů komorní hudby v evropských dějinách. A pochopil jsem, proč se stal Joel Link koncertním mistrem jednoho z nejlepších orchestrů světa (členy orchestříku byli mimo jiné Tomáš Jamník, Jiří Kabát a Eliška Halečková Kukal).
Den třetí – noc 21. 6.
Dalším zážitkem, který nemá žádný český festival (a nevím, že by něco takového nabízel nějaký renomovaný evropský festival), je večerní setkání s hudbou v Altánu Archa pražské Zoo. Vloni byla vrcholem koncertu s doprovodem pelikánů, plameňáků a jiných členů fauny Schönbergova Zjasněná noc, letos The Lark Ascending (Vzlétající skřivan) Vaughana Williamse v aranžmá Martina Gerigka pro housle a smyčcový kvintet. Houslový zpěv sólových guarnerek Josefa Špačka byl tak omamný, že ztišil i ptačí ozvěnu… a já litoval, že jsem jen stehlík…
Naopak doprovod okolních vodních ptáků měla úprava Dvořákova hitu Měsíčku na nebi vysokém, kde Joela Linka doprovodil ansámbl, který pro jeho kvality musím jmenovat: Jana Boušková, Alex Link, Eva Krestová, Ivan Vokáč, Andrea Rysová, Lukáš Dittrich. Houslové sólo Joela Linka bylo pohlazení uší i duše. Tuto verzi jsem slyšel poprvé – aranžérem byl Petr Grau, do úpravy zasáhli, prý inspirováni Joshuou Bellem, Josef Špaček a Jiří Kabát – takže poněkud složitá kolektivní práce, ale stála za to.
Při takovéto dramaturgii musel večer otevřít Debussyho sólový Syrinx, v němž naznačila své kvality hlavní flétnistka České filharmonie Anna Rysová. V Ravelově Introdukci a allegru pro harfu, flétnu, klarinet a smyčcový kvartet excelovala neskutečně barevná harfa Jany Bouškové.
Všichni muzikanti hráli s entusiasmem a profesionalitou, jakoby byli ve Dvořákově síni Rudolfina. Bohužel kontrastem k jejich emocím byla civilní, byť studentsky zajímavá recitace textu Dvořákovy árie a hlavně básně Vzlétající skřivan od Georga Mereditha Marie Anny Myšičkové, jejíž čas teprve přijde. Pokorně jsem to přijal a tiše vzpomněl na mnou obdivované hlasy Jany Hlaváčové, Jany Preisové, Jiřiny Jiráskové, Libuše Šafránkové, Vlasty Chramostové, Daniely Kolářové…
Ohlas publika byl bouřlivý, takže muzikanti jej oblažili přídavkem, který souzněl s usínáním zoologické zahrady: Schönbergovo Notturno pro harfu a smyčce z roku 1896, nádherně čistá romantika.
Den čtvrtý – 22. 6.
Pod motto Mýty a báje lze vsunout ledacos. Třeba i nejvýraznější program festivalu, který se odehrál odpoledne v Kolovně, na který jsem se velmi těšil. Obě díla mě totiž řadu let míjela.
Kuchyňská revue Bohuslava Martinů je dílkem plné vtipu, přeplněné okouzlující hudební a verbální nadsázkou. Posluchač nepolíbený Martinů asi užasl, jak byl český génius otevřený humoru a jazzu. Mám pocit, že více než leckteří jeho přátelé a známí v Paříži dvacátých let. Kuchyňskou revue považoval Martinů za jedno ze svých nejvydařenějších děl. Ještě o více než třicet let později se zmínil v dopise svému životopisci Miloši Šafránkovi „o neomylné technické stránce položení partitury Kuchyňské revue, ačkoliv jsem efektivně zvláštní techniku dosud neměl […]. To je právě to, jak dílo, když už je jasné v mozku, anebo vyjadřující charakter skladatele, si tu techniku vytvoří samo.“
Jazzový balet Bohuslava Martinů „Kuchyňská revue čili Pokušení svatouška Hrnce” pro šest nástrojů (klavír, housle, violoncello, trubka, fagot, klarinet) a pět tanečníků v rolích Hrnce, Pokličky, Smetáku, Utěráku a Kvedlačky, v Troji bohužel bez tanečníků, byla rozjasněním festivalu. Hyperbolická byla hra pětice hudebníků v čele s virtuózními houslemi Josefa Špačka a skvělou recitací Martina Myšičky. „Schvalovací pečeť“ dala provedení aktivní účast klarinetisty Irvina Venyše, jinak též ředitele Nadace Bohuslava Martinů. Užil jsem si každou část suity, zvláště pak Tance kvedlačky kolem hrnce, Tance hrnce a pukličky a Tanga, parodie na Ravelovo Bolero. Skvělý dramaturgický počin.
Neméně záslužné bylo připomenutí baletní pantomimy Příběh vojáka (1918) Igora Stravinského. Dílo pojednává o vojákovi, který při návratu do své vsi nechá ďáblovi svoje housle výměnou za neomezené finanční prostředky. Hudba je určena pro septet, který je tvořen houslemi, kontrabasem, klarinetem, trubkou, trombonem a perkusemi. Přibližně hodinový příběh bývá vyprávěn třemi herci: vojákem, ďáblem a vypravěčem, který také ztvární menší role vedlejších postav. Trojské uvedení si vystačilo s jedním hercem, vynikajícím Martinem Myšičkou, jenž v této roli pozoruhodně rozkvetl. Partitura je natolik komplikovaná, že souhru většinou organizuje dirigent, v tomto případě stoprocentní Ondřej Vrabec. Houslový part opět patřil Josefu Špačkovi, jeho partnery byli Ivan Vokáč, Adam Honzíček, Irvin Venyš, Ondřej Roskovec, Walter Hofbauer, Lukáš Moťka a Ladislav Bilan. Provedení Martinů a Stravinského bylo natolik dobré, že by si zasloužilo nahrávku.
Den pátý – 23. 6.
Poslední projekt byl logisticky nejnáročnější, navíc spojený se záznamem České televize a účastí nejhvězdnějšího českého klavíristy Lukáše Vondráčka. Ten zahrál místo avizované Skrjabinovy Fantazie Schumannovu Arabesku C dur, op. 18. Na krátkém Bechsteinovi to bylo technicky, barevně a úhozově vpravdě dokonalé, přemýšlivé a já si vzpomněl na nedávno odešlého Alfreda Brendela. Nicméně předtím zazněly v Císařském sále Trojského zámku Szymanowského Mýty pro housle a klavír, v nichž byl Josefu Špačkovi rovnocenným partnerem Miroslav Sekera, další skvělý český pianista. Největší polský impresionista stvořil mlhovinu mýtického bezčasí.
Razantním kontrastem bylo Smyčcové trio Gideona Kleina, v němž jsou folklorní idiomy relativizovány osudem talentovaného skladatele, který mohl konkurovat Bohuslavu Martinů kdyby… kdyby několik dnů po dokončení díla nebyl transportován nacisty z Terezína do Osvětimi a v roce 1944 do Fürstengrube. Místo světové kariéry zemřel v lednu 1945. Bylo mu necelých 25 let plus měsíc… Stylizovanou tanečnost prolíná existenciální smutek. Na rozdíl od konce skladatele je konec tria pozitivní. Provedení Joela Linka, Evy Krestové a půvabné Hayoung Choi bylo nejlepší, jaké jsem kdy slyšel!
Festival měl atraktivní tečku – Dvořákův Klavírní kvintet A dur č. 2 op. 81 (Lukáš Vondráček, Josef Špaček, Henry Flory, Jiří Kabát, Hayoung Choi). Nástrojově výborné, souhrou dobré, koncepčně diskutabilní – například tempové vlnění v první věty bylo na hraně, zato báječný byl klavír a prim.
Vrcholy v uších novináře: Vondráčkův Schumann, Ondine Georga Fu, Smrt a dívka, Mendelssohnův dvojkoncert, Kuchyňská revue, Příběh vojáka a samozřejmě Gideon Klein.
Luboš Stehlík
Fota Petr Kadlec / Daniel Macho
